literární západ

„Vysvětlil byste mi matematický smysl těch obrazů?“ zeptala se dívka v masce.

Ani jsem se na ni nepodíval a řekl: „Na prvním obraze je nějaké dítě. Asi můj syn. A protože je synovi zrovna dvanáct a Jorice je momentálně dvacet, tak až bude Jorice dvacet osm, a teprve se stane nejkrásnější ženou uprostřed vesmíru, bude mému sirotkovi, ochraňuj ho Pán Bůh, taky zrovna dvacet.“

„Kdo je Jorika?“ ptala se dívka v masce.

„Ale jen jedna servírka ve žlutých šatech, která se podle mého názoru zbytečně maluje, protože je i bez toho hezká až dost.“

„Ale Jorika se nejspíše aktivně maluje pro svého přítele, ne?“

„Možná to dělá pro celý svět, i tak je ale hezčí než nebe a kavárna dohromady, a proto se tohoto jara stala i centrem palačinky.“

„A proto se tohoto jara stala centrem palačinky?“ povytáhla obočí dívka v černém.

Stala se centrem vesmíru! chtěl jsem vydechnout na celý kostel a galerii. Místo toho neřekl nic.

„Co ten druhý obraz?“ ptala se dívka v masce.

„Na druhém je sama Jorika.“

„Ale já tam vidím dvě koťátka.“

„To levé je Jorika.“

„A to pravé kotě?“

„Snad její kluk?“ ptal jsem se řečnicky.

Dívka v masce vteřinu přemýšlela. „Ale co polomrtvá myška, se kterou si koťata hrají?“

Odsekl jsem přidušeně: „Nevím jak lidé, ale koťata bývají krutá. Oba obrazy namaloval Salvador Dalí 23. prosince 1990, když jsem ho zrovna fotografoval.

„Hm, a Joriku jste taky někdy fotografoval?“

„To by chtěl každý,“ zavrtěl jsem hlavou. „To by udělal každý. A co byste vůbec chtěla? Vy se radši dívejte ještě jednou na obrázek jedna, nebo snad není veselý?“

„Ale jo,“ řekla.

„Vidíte! To malé dítě na tom obraze si přece taky hraje.“

„Ale ne s myší a já bych řekla, že pod sluncem nenajdete nic tragičtějšího, než je rozpor mezi tou veselou scénou a marnou něhou v srdci. Taky bych řekla, že láska je zelený oceán, po kterém Jorika popluje do konce života, i když ne s vámi, ale nikdy ji nezradíte. Nevadí, že vám momentálně připadá zlá, protože nebudete smutný ani ve smrti s vírou, že vám budou rozumět aspoň po ní.“ Trhla sebou: „Co je ale na třetím obrázku?“

„To já nevím.“

„A koho máte rád, tedy víte?“

„Hm.“

„Koho?“ ověřovala si, zatímco sundávala masku jako Fantomas.

„Tebe, Joriko, ale nechci, abys mě měla ráda, protože je to nemožné. Jen bych si přál, aby sis někdy se mnou povídala, když nebudeš mít jinou práci. V kavárně.“

Zasmála se po právu a řekla: „A co to ostatní? Jsi snad dítě? Jsi snad Dorotka? Jsi snad na nebi? Jsi snad vánoční stromek? Jsi snad ozdoba? Jsi zelený lístek do kina?“

Sice si – možná – se mnou jen povídala, ale měl jsem ji pak na krku do smrti.

A ne samotnou.