opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-12
-9
hodiny
0
-8
minuty
-1
-6
sekundy
0
-6

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Literární Západ má svůj svět a ten bývá stejný jako jiné literární světy: nabízí svůj líc i svůj rub, vyznává výšiny a ideály, ale také volky nevolky musí mít rovněž své dno, bahýnko a mokřady, takové propadliště s prostůrkem pro slovní exkrementy. Tam se vyskytuje kdejaká havěť přenáramná, ale též záhadné bytosti, které se pokoušejí naleptávat svými výtrusy přirozené literární dění. Marné jest jejich počínání, literatura je jinde! Zabránit tomu však nelze. Patří k nim též jeden podivný tvor, říkejme mu kupříkladu Qaklina, možno ho s pokrčením ramen zmínit, ale nic jiného nemá smysl, není na co reagovat: onen tvor se totiž chová jako prachobyčejný ovád a ováda bývá záhodno bezděčným ruky mávnutím odehnat někam zpátky ke koňské řiti, kde je mu určitě nejlépe. U skutečného ováda by to byla ovádí přirozenost, zatímco náš podliterární ovád? Lhostejno, o čem píše, pohříchu přece v prvé řadě kráčí o ubohé stařecké poluce. Ty patří k člověčímu druhu, proč je však mají s Qaklinou sdílet ještě jiní lidé? Proč k nim nedochází třeba pouze v rodinném kruhu, ovšem nejlépe až po usnutí všech kolemžijících? Fuj, Qaklino, fuj! Třikrát fuj.

dalsi_bajecny_rok Raději honem zpátky k literatuře krásné, i když to nemusí být pokaždé literatura českého Západu. Zkusme si chvíli  pokoketovat s velice plodným a velice, byť již méně čteným současným prozaikem Michalem Vieweghem. Tentokrát nad jeho nejnovější knižní publikací s názvem Další báječný rok, čímž je míněn loňský rok 2010 – nad publikací, která představuje pokračování autorovy knížky Báječný rok / deník 2005. Je otázkou, zda si Viewegh čtyři uplynulé „meziroky“ deník nepsal, anebo až ten loňský zacílil pro knižní vydání, opět je to však typický spisovatelský deníček. Jeho autor si původně předsevzal, že o literární kritice jednou provždy pomlčí, nyní však hodil předsevzetí za hlavu a nakvašeně se obouvá do všech, kdo psali nepříznivě o jeho poslední próze Biomanželka. Viewegh na ně syčí, jak může, přitom nejde o žádné literární kritiky, nýbrž o recenzenty  publikující v různých soudobých žurnálech na pomezí bulváru a skorobulváru! O literární kritiku opravdu tu nezavadíme, ta se už dlouhá léta Vieweghem nezabývá, ani my se jím tudíž nezabývejme, takže v daném případě není vůbec důležité, co si Michal Viewegh potřebuje vyříkat namátkou s Janem Rejžkem, jelikož je to bludný kruh pakulturní publicistiky a k tomu nejednou dosti pakulturního čtiva. Proč bychom si tím měli unavovat mysl? Povšimněmež si pouze jednoho zajímavého detailu, který v Dalším báječném deníku výmluvně charakterizuje takřečené literátovo „tvůrčí nitro“ – detailu, který sám o sobě není nikterak závažný, zároveň je však nemálo výmluvný. Pochopitelně přiznáváme autorovi naprosté právo na to, co si v deníku píše, pokud ale deníček předkládá veřejnosti, i ta má svá práva…

Dovídáme se totiž věru báječnou a pro pochopení autorovy tvorby asi klíčovou okolnost, že Viewegh poměrně často navštěvuje pražskou staroměstskou vinárnu Monarch (závistivě pošeptejme, že pořádně procovskou, pro kritiku literární bohužel cenově nedostupnou) – a do deníku si pak poznamenává asi toto: S přáteli jsme vypili nebo s přítelem jsem vypil tolik a tolik lahví toho a toho vína. Může to být deset, může to být dvacet, jednou je to třeba benátské víno, podruhé piemontské, potřetí či počtvrté je to zase jiný počet a víno může být stejné nebo naopak nějaké jiné, ostatně v Monarchovi mají opravdu velice kvalitní výběr. Na tom jistěže nic není a není třeba kalkulovat, kolik těch lahví bylo vypito doopravdy, nakolik mastný byl účet atakdál – to samozřejmě nemůže být zajímavé. Mnohem zajímavější je ale skutečnost, že snad až na jedinou výjimku se Viewegh v deníku nikdy nezmíní, o čem při konzumaci těch lahví s přáteli poklábosili nebo o čem si on poklábosil s nějakým přítelem, zda o ženách či o fotbale, o honorářích, o autorských příjmech… Případně jestli celý večer nespílali kritikům, které si autor plete s žurnalistickými glosátory. Nic, zhola nic, buď byla konverzace tak plytká a prázdná, že nestála za zmínku, anebo měli celý večer o čem mluvit, jenže Viewegh to ve svém „báječném deníku“ přechází ležérním mlčením, nic jiného kromě číselných údajů si nepoznamenává. Tou jedinou výjimkou je zápis o popíjení s Jiřím Peňásem, z něhož se dozvíme přímo omračující zvěst, že o literatuře si prozaik s recenzentem jaksi nepovídali. No ještě aby! Poloprázdný život, poloprázdné hovory.

A je tu ještě další pozoruhodný moment, který budeme pravděpodobně převyprávět poněkud nepřesně. Na jednom místě v deníku čteme, jak se Michal Viewegh dívá na televizi, na obrazovce je zrovna nějaká celebrita rodu ženského –  a spisovatel s uspokojením konstatuje: Té jsem před tolika a tolika lety šmátral v kalhotkách. Nebo hrabal, není nutno tuto pasáž kvůli přesné citaci pracně vyhledávat, však Viewegh ví nejlépe, co v těch kalhotkách pohledával a jak, pohledával-li. Čili, chronologicky řazeno: kdysi se mladý prozaik komusi hrabal ve spodním prádle. Na těle, jistěže. Nyní, po letech, sám jsa pop-celebritou, tuto okolnost vyzdvihuje, vybavuje si ji v paměti, pohlíží na ni právě jako celebrita reagující na jinou celebritu. A pak nastupuje třetí, nejzávažnější moment: pořad skončí, populární prozaik odkvačí ke svému deníčku a blaženě si v osmačtyřiceti letech poznamenává skutečnost nejskutečnější, že jedné celebritě kdysi šmátral v kalhotkách. Co na tom, proč by si to Viewegh nemohl zapsat? Nic na tom není, co by nemohl – jenže to je příkladná ilustrace toho, co Milan Kundera podrobně analyzuje a posléze definuje jako vývojová stadia či klasické ukázky kýče v umění včetně literárního deníku – skutečnost je obyčejná, skutečná, zápis v deníčku je již kýčovitý, odvozený. Viewegh by si nejspíše přál slyšet, že je báječně kýčovitý.

Co ještě k tomuto báječnému deníku? Něco pozitivního a povznášejícího, byť ještě zdaleka není vánoční čas? Nuže, dne 12. prosince 2010 si Viewegh zapisuje: „U večeře v hotelové jídelně je nás šestnáct: kromě ženy a dcerek tu mám oba bratry, dvě švagrové, tři synovce, jednu neteř, bratrance s přítelkyní a nejstarší dceru s přítelem. Sedím v čele.“ No bodejť, kdyby neseděl, to by celý báječný rok nestál za nic!


4 Responses to “Zápisník dr. No 2.20”

  • Václav Malina:

    V šášově Knize velkých mouder se praví: „K redaktorům LZ se nečuchá.“

    Tento příspěvek hrubým způsobem porušil netiketu, a proto byl smazán.

    • Václav Malina:

      V šášově Knize velkých mouder se praví: „Ten, kdo napíše jeden nenávistný komentář, zaslouží si obejmout a utěšit. Ale ten, kdo je posílá opakovaně, má dostat leda tak pětadvacet. Na holou.“

      Tento příspěvek hrubým způsobem porušil netiketu, a proto byl smazán.


      • Ve slušné spo­leč­nosti fun­guje auto­cen­zura (taky se jí někdy říká etika), v méně kul­ti­vo­vané pak nastu­puje cen­zura. A samo­zřejmě se oka­mžitě najde někdo, kdo zamě­ňuje cen­zuru s dik­ta­tu­rou. Jenže taková cen­zura je všude kolem nás a tvoří pilíř spo­leč­nosti. Nebo si snad mohu dovo­lit vyjá­d­řit svůj názor na moderní archi­tek­turu tím, že pod­pá­lím nej­bližší super­mar­ket? Těžko. Obdobně jsou cen­zu­ro­vány pro­jevy lidí, jejichž názory naše spo­leč­nost pova­žuje za extrémní nebo — jako v tomto pří­padě — se prostě nedo­káží opros­tit od urá­žek a vul­ga­rit.
        P. S. Pokud je někdo nato­lik taktní, že se mu podaří postupně ura­zit prak­ticky všechny členy redakce, neměl by oče­ká­vat velké zastání. Že takhle nehraje gentle­man? Omyl, abych parafrá­zo­val kla­sika: Takhle hraje gentle­man s hulvátem.

    • Václav Malina:

      V šášově Knize velkých mouder se praví: „Komu není rady, tomu není pomoci.“

      Tento příspěvek hrubým způsobem porušil netiketu, a proto byl smazán.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody