literární západ

Evžen Zavadil je Evžen Zavadil, nemám ovšem sebemenší tušení, kdo to má být a proč. Vím však, že jakýsi Evžen Zavadil nyní uveřejnil v plzeňské mutaci týdeníku Sedmička (č. 22) – ano, toho, co teď už není za hubičku, ale za sedm korun, takže si důchodci určitě samou blažeností zavýskli – sloupek s názvem Ctihodná instituce, v němž reagoval na kauzu, o které se v Plzni hodně mluví a ještě víc povídá. Totiž na šikanování jedné knihovnice ze strany vedení knihovny. Kterépak ale? Inu, zmíněný Zavadil to hned v první větě prozrazuje – prý je to Studijní vědecká knihovna. Inu, není nad žurnalistické ověřování faktů, třeba i správného názvu, to je však v očích páně Zavadila asi zcela nepotřebná podmínka, takže si neověřil nic, naivně bychom však mohli předpokládat, že třeba je mu ba i známo, jak se ta knihovna jmenuje doopravdy. Holt není! Poučme ho tudíž, nebohého nevědoucího: úplné pojmenování zní Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, kousek od ní je Knihovna města Plzně. Zdánlivě maličkost, ale on by se asi E. Zavadil tuze durdil, kdyby mu někdo mršil jméno a příjmení se stejnou ležérností, s níž on bohorovně mrší jméno plzeňské „vědárně“.

Budiž však, třeba šlo toliko o pouhou nedbalost, která sice nikoho neomlouvá, zato ale aspoň cosi vysvětluje. Víme tudíž, že máme co činit s pisatelem nedbalým a neobeznámeným. Nesrovnatelně horší je však Zavadilův ironický a protivný tón, s nímž na několika dalších řádcích  – vskutku, všehovšudy na pár řádcích – referuje o dění v největší plzeňské knihovně. Takto ironický a zpupný má být sám název sloupku – připomeňme ještě jednou, že zní: Ctihodná instituce -, a pak už se pisatel rozjede a šeredně si uplivuje. „Jako bych tam už ty ctihodný chlápky v brejličkách viděl procházet,“ povýšeně si zaprská hned na začátku. Hned u toho se můžeme zastavit: p. Zavadil možná v životě v žádné knihovně nebyl nebo třeba nikdy nebyl v jediné plzeňské knihovně, kdo ví, kde však vzal tu nabubřelou a nevzdělaneckou představu, že v knihovně bývá plno „ctihodných chlápků v brejličkách“? A proč ji tak ochotně přijal za svou?

Zdůrazněme, že jsou to podle něho „chlápci v brejličkách“, nikoli tudíž normální lidé s vadou zraku, co nosí brýle, dokonce i cestou do knihovny – a proč to musí být chlápci, copak ženy méně touží po vzdělání a méně navštěvují knihovny? Zdá se, že ze Zavadilových slov čiší neutěšená pustota a prázdnota mysli, pojďme však dále. Pisatel si – jak vidno – návštěvníka vědecké knihovny představuje jako v prvé řadě kohosi v brejličkách – kde k tomu přišel? To snad musel vidět v nějakém hodně pitomém béčkovém filmu. Nedávno jsem se shodou okolností rozhlížel po složení univerzitního senátu a povšiml si, že brýle nosím ze senátorů – permanentních návštěvníků vědeckých či studijních knihoven – snad jenom já, nikdo jiný – a to byli samí ctihodní lidé, žádní chlápci nebo babizny, i když Zavadil by asi i jejich vědeckou či pedagogickou ctihodnost natotata zpochybnil, v Sedmičce přece všechno vědí líp… A nepotřebují k tomu ani brejličky, ani knihovnu, jsou to pravděpodobně samí chlapááááááci!

Následující Zavadilova věta ze sloupku je ale další učiněný poklad na Stříbrném jezeře: „Producírujou se kolem regálů plných zaprášených knih a vedou takový ty chytrý řeči, kterým nemůžu rozumět.“ On snad opravdu do knihovny jaktěživ nestrčil ani nosánek! Kdyby tam jedinkrát zašel, neproducíroval by se, ono také není kde a před kým, leda na toaletě před zrcadlem, poté by zjistil, že knihy nejsou až tak zaprášené, poněvadž se o ně knihovnice starají – a především by koukal, až by mu oči z důlků vypadávaly, že se v knihovně studuje čili pracuje, takže na žádné chvástavé řeči není jednoduše pomyšlení – ačkoli je pravdou, že kdyby na to došlo, nafoukaný pan Zavadil by pohříchu opravdu ničemu nerozuměl ani zbla. Pozor však, možná se ve sloupku pro obveselení neučeného lidu jenom přetvařuje – co když jezdí až do pražského Klementina a tam v tichosti v barokních prostorách studuje, až se z něho kouří, aby alespoň něco z „těch chytrých řečí“ pochytil? Stěží, žurnalisté se vesměs domnívají, že nic takového nepotřebují – a na moudré hovory nejsou mentálně příliš stavění. Nejraději se vymlouvají na „lidi“, že ti by prý tomu nerozuměli, přičemž nechápou ani to, co je kdekomu jasné.  Ba i těm „lidem“. Inu, není každý „ctihodný chlápek v brejličkách“.

Všimněme si: k meritu věci se pisatel dostane až v samém závěru sloupku – a tady bychom měli dát slovo věru povolanějším. Pořád si ale libuje v povýšeneckém a náfukovském tónu, s tím si vystačí. Předtím však celou tu dobu zlobně dští proti knihovně vůbec, proti jejím návštěvníkům, de facto proti vzdělanosti – tohle už není teorie nevzdělanosti, ale její praxe v nejhorší možné podobě! Evžen Zavadil až syčí nenávistí, když si utahuje z „potěru, budoucnosti národa“, z jeho „fanatické touhy se něčemu naučit“. No to je největší hřích pod sluncem, zvláště v očích neučených neotesanců! Ten „potěr“, to jsou mnohdy maturanti nebo i vysokoškoláci, lidé, kteří už mívají rodiny, chodí k volbám nebo mohou psát do různých plátků. Bohužel málokteří mají tu fanatickou touhu po poznání, zatímco p. Zavadil nejspíše vůbec žádnou. Proto návštěvníky knihoven vzápětí označí za lidi nižšího řádu, jsou to podle něho „takoví ti týpci, co téměř nevidí sluneční paprsky, protože v přítmí svatyně vědy je jim mnohem líp“. Uf. Raději ještě jednou: Ufff.  Zato ti, co závislácky věčně čučí na nějakou Wikipedii a spatřují v ní studnici veškeré moudrosti, vidí tam asi tolik paprsků, až jim to spolehlivě vypaluje mozkové závity.

Chudák knihovna, chudáci studenti, chudáci všichni ti, kterými pisatel tak podrážděně opovrhuje jako naší „budoucností národa“!  Platí pravidlo, že čím je člověk hloupější, tím je nesnášenlivější. Naštěstí jsou mezi novináři i báječní lidé, pár báječných lidí, ale mnozí jiní jsou neskutečně, neskutečně, neskutečně hloupí. Není divu, že když slyší o ctihodné instituci, přitlapkají k ní a zvednou nožku.