literární západ

Určitá dosti zpupná sešlost pražských čili metropolitních papalášů se svého času usnesla, že prosadí přemístění, dalo by se říci svým způsobem kulturní odsun velkolepého cyklu obrazů Alfonse Muchy – Slovanské epopeje – z Moravského Krumlova do Prahy. Na podporu svého rozhodnutí si zajistili i hlasy některých odborníků, vypořádali se bez problémů s opakovanými protesty veřejnosti, zvláště moravské – budiž připomenuto, že proti „odsunu“ protestoval třeba i zlínský spisovatel Antonín Bajaja, a to ve chvíli, kdy mu byla udělována Státní cena za literaturu – a část Muchových pláten už skutečně byla přemístěna do Prahy. Čili do velkoměsta, které má i jiných památek více než dostatek, až s nimi hazarduje, a kde se nedá předpokládat, že by se zrovna na tato novoklasicistická díla Alfonse Muchy hrnuly zástupy zvědavých i zhýčkaných Pražáků nebo kolony nasměrovaných turistů. Ti mají většinou úplně jiný itinerář a na Muchovy výtvory si programátoři turistických tras nebo turistických zájezdů většinou ani nevzpomenou. Ani turisty z Ruské federace, jehož lídři hlásají mocenskou postmoderní slovanskou myšlenku, Slovanská epopej nezajímá. Zatímco do Moravského Krumlova za tímto nesecesním a neavantgardním Muchou vskutku putovala procesí zájemců, přičemž jak z našich zemí, tak i ze zahraničí.

Při prosazování „odsunu“ Muchových děl do Prahy se povšechně prohlašovalo, že toto veledílo české novější historické malby má být lokalizováno do hlavního města, aby se takto dostálo jeho významu. V souvislosti s tím se radní pražští a možná i další – s odvoláním na odborníky, kteří jim podezřele ochotně přitakali, bůhví kvůli jakým prebendám – suverénně dušovali, že tento převoz čili odsun proběhne v naprostém pořádku a že podmínky pro expozici Slovanské epopeje budou dozajista optimální. Neboli že tento odsun je v současné situaci vůbec tím nejlepším, co se dá pro Muchova díla z pohledu novodobé české výtvarné kultury učinit. Jinými slovy se hlásalo nikoli heslo „Mucha na Hrad!“, nýbrž cosi jako „Mucha do Prahy!“ A jak již bylo řečeno, některá plátna již opustila pohostinný Moravský Krumlov a nalezla svůj nový domov v matičce českých měst. Naši zastupitelé zkušeně a zhusta dál vyvolávali v mediálních prohlášeních dojem, že všechno je, jak má být, ba dokonce že všechno je a probíhá v naprostém, ne-li dokonalém pořádku. A ty, občánku, pokud Tě vůbec tahle záležitost zajímá, všemu věř a na nic se neptej.

Umlčet se v naší křupansky kapitalistické demokracii svým způsobem může každý. Všechno se však zamlčet nedá. Ať si proto mocipáni – kteří v poslední době stále vydatněji zaplevelují různé kulturní komise, zdaleka nejenom v Hlavním městě Praze, ačkoli s kulturou související vzdělání mají opravdu jen ve zcela výjimečných případech – vykládají co chtějí, nedá se donekonečna zamlčovat, jaký je skutečný stav věcí. Na odborníky se u nás pohříchu moc nedbá, oni však mnohokrát stejně i nadále pokračují ve své práci a tím pádem způsobují novopečeným zpupníkům u moci nevítané starosti a problémy. Nepochybné kapacity našeho uměleckého restaurování totiž konstatovaly, že nynější podmínky pro umístění Muchových obrazů v Praze nejsou vyhovující, ač se shůry velikášsky tvrdil pravý opak – a přinejmenším jsou vůči malířovým dílům škodlivější než v Moravském Krumlově. Což neznamená nic jiného, než že se obrazy budou postupně poškozovat, ne-li ničit, že na jejich restaurování budou muset být vynakládány značné částky a především spousta energie. Dá se předpokládat, že takhle ležérně a nedbale by ti radní, kteří na odsunu trvají, se svým vlastním majetkem v žádném případě nenakládali – ba právě naopak. Jenže tohle je národní kulturní památka, čili národní majetek, rozuměj cizí majetek, není-liž pravda – a z cizího, jak známo, krev neteče, ať se děje co se děje. Leda nějaké ty penízky.

A to ještě není všechno. Ač byla česká společnost ujišťována, že s Muchovými obrazy se při přesunu nebo při odsunu do Prahy zachází jako v příslovečné vatičce, opět to jsou všehovšudy pohádky – bohužel nikoli pro nemluvňata, nýbrž pro kulturní vrstvy obyvatelstva. Ukázalo se, že při přesouvání byla zanedbána základní pravidla, stanovená pro akce tohoto typu – a došlo k tomu, co se vzhledem k nekulturnosti našich pánů a páníčků dalo se značnou pravděpodobností předpokládat: některé Muchovy obrazy byly při nové dislokaci velice poškozeny, uvidíme, zda nenávratně, anebo se to ještě dá napravit. Při takovém zacházení s nimi, jehož veřejnost nemohla být svědky, to dozajista vůbec není divu. Restaurátoři žasnou, ovšem zase až tolik se nepodivují: opravdu, s tím se mohlo počítat. Výhodou sice může být, že se z Muchových obrazů nedají vytrhávat cihly jako při „opravě“ starodávného Karlova mostu a pak si je pod radničním pultem přisvojovat jako suvenýr, na straně druhé se slavná plátna mohou takříkajíc rozpadávat. A co se neponičí během odsunu, může se dokonat při nevhodné lokalizaci. Jenže, opakujme, z cizího krev neteče. Zvláště ne z národní kulturní památky.

Popusťme uzdu fantazii a posuňme se z Moravského Krumlova třeba až do staroslavné Plzně. Plzeňští právníci jsou všeho schopní, a tak si dokážeme představit, že ministr spravedlnosti dojedná s ministrem kultury, na jménech tu vůbec nezáleží, že bude Karlův most – když už na něj přišla řeč – přesunut či odsunut do Plzně. Ať k němu mají němečtí turisté blíž. Také další důvody se k tomu vždy najdou, naši rádoby kulturní radní medle dodají nekulturní argumenty – a bude to. Jen si raději nechtějme představit, v jakém stavu by Karlův most do Plzně doputoval a co by z něho zakrátko zbylo. Taková svatá Luitgarda by se cestou záhadně ztratila, jiné sochy by záhy zdobily zazobanecká novobarokní sídla, na jejich místo by se z úradku kulturních radních přešupačily třeba ty kachny od svatého Bartoloměje. A nějak by se to vždy olhalo a nějak by se oni vždy ze všeho vylhali. Možná by také na oplátku z plzeňského do pražského znaku přeputoval velbloud. Žádný velký bloud!