literární západ

Léto je tady a dozajista platí, že má být pochváleno a že všechny jeho způsoby nám nemají se zdáti být poněkud podivnými. Letní měsíce ovšem znamenají či přinášejí značně sníženou komunikaci mezi tvůrci kulturního dění a příjemci kulturního dění: mozek i mysl touží po odpočinku – a velká městská centra mají v letních měsících docela jinou kulturní temperaturu. Z hlediska tematiky našeho zápisníku takovou, která se valně nehodí na literární čtení, polemické diskuse, sepisování důkladných recenzí – ani třeba na vyhlašování literárních cen.

Nikoli náhodou velká většina významných literárních cen je vyhlašována až v podzimních měsících, i když by hravě mohly být udělovány třeba během jara. Pochopitelně nejde o všechny – v první polovině kalendářního roku přichází řada kupříkladu na Cenu F. X. Šaldy (literární tu mají stále menší slovo) a na Cenu Toma Stopparda (obě je překvapivě tentokrát získala dříve exilová, nyní v Paříži žijící esejistka a prozaička Věra Linhartová), dále na Cenu Karla Čapka a na Ceny Nadace Českého literárního fondu. Ceny Plže jsou jistojistě vrcholně závažné, jde však o ocenění časopisecké a ocenění regionální, takže jejich vyhlašování v lednu či únoru je víceméně v souladu s periodicitou časopisu a s uzavřením aktuálního ročníku. Na ta nejvýznamnější ocenění vskutku dojde až na podzim: Na Cenu Jiřího Ortena, na Cenu Jaroslava Seiferta a především na Státní ceny za literaturu a za překlad literárního díla. Za rozumnou můžeme považovat také skutečnost, že i Cena Bohumila Polana se vyhlašuje až na podzim, ačkoli jde opět o regionální vavříny, nesrovnatelné mj. s Cenou Jaroslava Seiferta, ale je to chvályhodná tradice literárního regionu. A tak trochu se v okamžiku zveřejnění laureátů „Polanovky“ rovněž uzavírá rok českého literárního života: v polovině listopadu máme o všech předních laureátech už povědomost, už víme, kdo například získal zmíněnou státní cenu i ceny ostatní. Samozřejmě včetně Ceny Bohumila Polana.

V této souvislosti neuškodí prohodit pár slov k letošní Státní ceně a některá z těchto slov musíme s určitou lítostí dokonce opakovat. Na webových stránkách Ministerstva kultury ČR si můžeme nebo záhy budeme moci přečíst, kdo všechno byl letos různými institucemi a renomovanými jednotlivci nominován na Státní cenu za literaturu (příslušná porota může vybírat pouze z těchto nominací, kdo nebyl navržen, nemůže být ani projednáván, ani se umístit, ani stanout na postu nejvyšším): bylo jich celkem třicet osm. Jinými slovy si třicet osm (!) současných českých žijících spisovatelů mohlo vskrytu či zjevně činit čáku nebo mít naději, že jim nejuznávanější a nejdůvěryhodnější tuzemský literární vavřín může připadnout. Náhody totiž bývají vrtošivé, před desítkou let také zhola nikdo nepředpokládal, že Moraváci v komisi prosadí jako laureátku Květu Legátovou! Navíc i částka, díky níž může do spisovatelových kapes po převedení do naturálií připutovat třeba i přes sto tisíc rohlíků! Třicet osm je obstojné číslo, sluší se při této příležitosti konstatovat, že nikoho nenapadlo nominovat Michala Viewegha, ba dokonce ani  arcisebevědomý Michal Viewegh tak k úžasu jeho blízkého okolí kupodivu neučinil, ačkoli laskavé ministerské regule to nezapovídají a mohl by obsadit třeba báječné třicáté deváté místo, nicméně: mezi nominovanými nebyl žádný plzeňský autor. Což je nepochybně věc kormutlivá až truchlivá.

Ano, zvítězit může pouze jeden, vítěz podle striktních pravidel bere vše, žádné hry na dva rovnocenné vítěze, žádné sumičky útěchy, ba i ti druzí a třetí zůstávají bez pomyslné medaile a zbývají jim pouze oči pro pláč, stejně jako osmatřicátému v pořadí, nicméně i v tomto literárním soutěžním klání platí příslovečné olympijské: není tolik důležité triumfovat, vítězoslavně posbírat metály a finanční částku k tomu, jako zúčastnit se, podílet se na soutěžení, nebo též, řečeno novodobým frekventovaným slůvkem: zviditelnit se. Čili být v tomto směru náležitě mediálně aktivní. Tady by ale, ruku na srdce, pisatel Zápisníku měl namoutě v prvé řadě začít u sebe: kdyby vykročil ze své oblíbené polemické somnambulity a načas zaplašil starosti spojené se zkouškovým obdobím, mohl s jasnou myslí nominovat třeba… no třeba Jana Sojku za jeho sbírku Oči krále Havrana.  Nebo někoho jiného, možná mladšího, možná staršího.  Leč pozdě bycha honit, popel na pleš!

Jenže: praxe ukazuje, že ve většině případů je mnohem účinnější, když s nominací přichází nakladatelství nebo nějaká instituce, nikoli jednotlivec. Proto máme za to, že i na Státní cenu za literaturu mohlo být přece navrženo například a namátkou Otylé ach Josefa Hrubého (nějaká Litera za poezii tu není překážkou), kniha veršů Jaromíra Komorouse či retrospektivní prozaické vyprávění Karly Erbové.  Kým? Inu, Střediskem západočeských spisovatelů, nakladatelstvím Nava, ba světě div se třeba i nějakým nekulturním radním s razítkem a seslí přes kultůůůru. Přičemž proč ne? Žádnou ostudu by tyto a jiné tituly neudělaly, nanejvýš by neuspěly, a co má být? Pravda, s největší pravděpodobností by měla nulovou nebo spíše přímo podnulovou šanci poněkud přeceněná sbírka T. T. Kůse Spižírna, plzeňský dáreček pražskému básníkovi, ale stejně, ani to by nebylo na škodu – trochu víc by se o titulech z regionu vědělo. Mohlo by se sice stát, že by je členové komise zpočátku neznali, pak by si je ale vyžádali a prostudovali a posoudili. A možná by potom o některé publikaci i napsali v celorepublikových literárních periodikách. I to je důležitý zlomek literární komunikace.

V minulých ročnících mezi nominanty na Státní cenu za literaturu figuroval jak Josef Hrubý, tak i Karla Erbová – a obstáli v konkurenci nanejvýš důstojně, byť na nejvyšší metu nedosáhli. Ergo: Středisko západočeských spisovatelů by mělo třeba již o letošních Vánocích posoudit a rozhodnout, zda někoho za západočeských literátů navrhne na Státní cenu za literaturu. Nikomu tím neublíží, ba naopak!