literární západ

Tam, kde leží Little Bighorn, se vznáší smrti stín, padají jezdci z koní, výstřely z karabin zpívá se v jedné písničce. Tam, kde leží Little Bighorn, je indiánská zem… Tedy alespoň byla. A byla jí dokonce ještě stovky let po době, kdy na půdu amerického kontinentu vstoupila noha Evropana, aby tam přivezla takové (vý)dobytky civilizace, jakými jsou kolo, železo, alkohol nebo neštovice. Ještě v druhé polovině 19. století se totiž jednalo o indiánskou rezervaci. Indiáni odolávali snahám postavit přes toto území železnici stejně urputně, jako protestují ekologičtí aktivisté kvůli kdejakému lesíku dnes (a bezpochyby by se postavili i proti stavbě silnice, supermarketu a jaderné elektrárny). Čejenové a Lakotové svou zemi zkrátka odmítli vydat (ostatně lakotové to dělají dodnes). Když se však vrátili prospektoři vedené pplk. Georgem Armstrongem Custerem do pevnosti Lincoln s povzbudivou zprávou, že v tamních horách jsou solidní zásoby zlata, bylo o jejich osudu rozhodnuto rychleji než o Horním Jiřetínu. Vlastně se od těch dob zase tolik nezměnilo.

Indiáni se o Custerově výpravě ovšem dozvěděli. Jednak měli poměrně propracovanou síť zvláštních agentů a navíc disponovali vizí Sedícího býka. Svatý muž zavzpomínal pro Záhrobní zahrádku těmito slovy:

„Sedící býk vidět vojáky padat do tábora Lakotů jako kobylky z nebes.“

Díky svým nadpozemsky přesným informacím a dechberoucímu šarmu se mu podařilo sjednotit kmeny Lakotů a Čejenů, o čemž neměli ve Washingtonu ani tušení. Na podceňované Indiány, jejichž počty odhadovali vojenští experti na několik set, vyslala armáda 7. kavalerii pod vedením čerstvého podplukovníka Custera (aby se zabránilo devalvaci hodností po občanské válce, která byla na důstojníky obzvlášť úrodná, byl generál těsně před bitvou degradován). Custer nepovažoval původní obyvatele Ameriky za rovnoprávné protivníky. Odmítl proto posily a vydal se čelit hrdě (hrdost je jedno ze slov, kterými lze eufemicky označit hloupost) svému osudu. Požádali jsme o detailní rozbor našeho předního rakousko-uhersko-českého vojevůdce, Maršála Radeckého. Ten si dle J. Cimrmana do svého deníku poznamenal cennou radu, kterou mu udělil kolega a druh ve zbrani, generál Suvorov. Na otázku, co je ve vojenském umění nejdůležitější, odpověděl Alexandr Vasilijevič stručně:

„Přesila.“

A vskutku. 25. června 1876 se 7. kavalerie setkala v bitvě s patnácti tisíci Indiány… Custer se pokusil o strategii „kladiva a kovadliny“ a rozdělil svou již tak nepočetnou skupinku na dvě, pročež se mu bohužel nedostávalo kovadliny ani kladiva. A tak přesně před 135 lety padla během několika hodin celá 7. kavalerie. Cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál, tam uprostřed svých vojáků leží i generál končí písnička. Pomník stojící u Little Bighornu dnes symbolizuje hrdinnou smrt jako důsledek řady hloupých rozhodnutí.

Proti mnohem větší přesile, ale s o to větším odhodláním, kuráží a rozumem bojoval Petr Faster, domažlický rodák a český vlastenec. Narodil se bez jednoho dne o 75 let dříve před triumfem Sedícího býka (jinými slovy 26. června 1801). Důsledný c. a k. odbojář se vzpourou proti němčině začal už na střední škole, pročež byl okamžitě vyloučen. V roce 1848 se zasloužil o shromáždění ve Svatováclavských lázních a přednesl petici za zrovnoprávnění češtiny a němčiny. Poté byl dlouhou dobu stíhán a nakonec odešel z politického života a věnoval se provozu svého pohostinství; a tak na rozdíl od Custerova kladiva a kovadliny bojoval proti nenáviděné státní moci gulášem a chlebem. Oba ovšem nakonec stanuli na vítězné straně… svým způsobem. O původního Indiána člověk v Americe nezavadí a němčina ze škol sice úplně nevymizela, ale je redukována na nutné minimum (a i tak páchá valné škody na prospěchu během maturitních zkoušek).