opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-2
hodiny
-1
-7
minuty
-1
-4
sekundy
-1
-9

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Pohřeb, soucitné oči sousedek, stejné řeči. Co taky povídat zvláštního? Důležitá je upřímnost a podpora, která se přelije z podané ruky. Nevím, jak to všechno proběhlo, bylo to strašlivě dlouhé a přitom jsem lpěla na každém tónu hudby, na každém kousku rakve odplouvající za oponu. Dokud tu mamka je, dokud ji mám v jakékoliv formě, ještě nejsem tak sama…

A potom, když odešli i ti, co mne doprovodili domů a nevěděli jistě, mohou-li odejít, přišla Ona. Proč, sakra? Nemá toho ještě dost?! Stojím a pozoruji, čekám skoro odevzdaně, co mi ukáže, jestli konečně promluví nebo naznačí. Utrápená tvář, bezkrevná hlava bez těla, otáčející se ke mně uprostřed jídelny. Nic víc. Klementýna, strážkyně našich životů. Znám to, vím, že mne neláká za sebou, ale nikdy jsem nepochopila, proč se ukazuje zrovna takhle.

Je to hlava uřízlá? Zdá se, že ne. Zatím mne vždycky překvapila natolik, abych si všímala jenom tváře. Teď si vybavuju, že krk jen tak mizel v nezřetelnu, rozplýval se do příšeří místnosti se zataženými závěsy.

Tahle zjevení tety Klementýny, ta vždycky stojí za to! Někdy jsem měla pocit, že mi v hlavě budí slova varování. Tady v jídelně, po mámině pohřbu, mám strach, že by se mi ta moje mohla rozskočit. Co nese za jobovku dnes? Nestačil mámin náhlý odchod?!

Klementýna vždycky varuje. Ve čtyřech jsem se přes ni nedostala k útěku z domova, v sedmi do lomu, kde se toho dne utopila moje spolužačka, ve třinácti mi ujel autobus na školní výlet, co na zpáteční cestě skončil v příkopu.

Nejtvrdší byl tetin zásah u Milana. Nepustila mne s ním na chatu. Tolikrát jsem ji kvůli tomu proklela, proč mi mou velikánskou tajnou lásku nepřeje! A potom, najednou… Ticho. Když přišla zpráva, jak Milan skončil ve stromě, škodovka ho prý objala skoro úplně. Něco vypil, jel jako blázen. Nemohla jsem ho dost upřímně oplakat, protože se mi zapomněl pochlubit podmínkou a dvěma dětmi. Nevím, která zpráva mne zlomila víc.

Tehdy jsem poprvé mámě dokázala povědět, jak mne hlava nějakého ducha drží na uzdě a v mámině utěšující náruči vyslechla starou rodinnou historii. Cítím, jak mne mamka hladí po vlasech a odkudsi z dálky slyším vyprávění. Ach, Klementýno, víš vůbec, jak to právě dneska bolí?! A zároveň tiší jako chladivý obklad. Proto jsi přišla? Aby tvé zjevení připomnělo, ža maminku mám pořád v sobě?

Vždycky se mi mámina slova vybaví, sotva v prostoru rozeznám Klementýniny mladé rysy. Chudák! Odvážila se zamilovat, asi jako já do Milana. Jenže ještě navíc hluboko pod svůj stav. Pro nevhodnou lásku ji dali do kláštera s tím nejpřísnějším řádem. Půsty, bičování, modlitby a těžká práce. Nepřežila ani rok.

Snad v tom byla nějaká holčičí poťouchlost a podraz kamarádky, služky nebo sestry, protože nic podobného ani jako duch nesnese a přísně trestá. Jen mezi námi děvčaty jí prý nevadí, že se o ní mluví, ale pokud možno ani tohle nepřeháníme. Ono je toho víc: Muž, který by o Klementýně věděl, do měsíce zemře.

*****

Klementýna se vznáší v prostoru. Stojím bez hnutí dlouho, slunce se na pouti odpolednem prodralo škvírou v závěsech a za zjevením vytváří prsty paprsků. Klementýna je tím ještě víc nadpozemská. Stále mlčí.

Je to snad kvůli primáři Vondruškovi? Jak mamka začala po tátově smrti vadnout, vzal ji k sobě na internu. Ztrácela se mi před očima jako sníh na jaře a já nevěděla, čím ji přimět k chuti žít. Já bych si od minuty i někoho vzala a vlítla do toho, jen kdybych věděla, že ji těšení na další generaci přiměje očekávat zítřek.

Kdepak, nic z toho se nepodařilo. Objektivní nález žádný, jenom mi usychala jako nezalívaná kytička. Před pěti dny v pokoji stály na posteli holé matrace, složené jako základ obřího domku z karet. Prý je tak větrají po mrtvých. Neplakala jsem, už nebylo z čeho.

Ve své kanceláři Vondruška nenápadně sondoval, zda znám nějakou Klementýnu.

„Bylo to pro ni velmi důležité, víte? Zvonila o pomoc a rozrušeně volala, že vás musíme varovat. Že prý pochopila, CO je Klementýna! Musel jsem přísahat, že vám tohle vyřídím – a náhle jí selhalo srdce. Nedokázali jsme ji oživit, ale opravdu netrpěla.“

Stačí tohle, aby byl porušen nějaký tvůj zákon, Klementýno? Bylo by přece zbytečné ho zabíjet, nemyslíš? Ve skutečnosti chudák primář vůbec netuší, jestli nejsi hádavá sousedka nebo zapomenuté heslo na vkladní knížce. Nikdo nic netuší o mladinké německé baronese… Proboha! Klementýno, ta rána na hlavě! Oni tě zabili?!

Musela jsem si sednout. Proto se zjevuje, pro starý zločin… Našla jsem pro ni slzy, které vytryskly z očí. Fascinovaně jsem pozorovala pramínky krve, stékající po její tváři. Vím, že tam předtím nebyly tolik vidět, ale tuhle část tváře zároveň víc odvracela.

Do mozku se mi nečekaně zařízl smích. Nenávistný, suchý, skřípavý. Jediný zvuk, jaký kdy vydala. Smích promísený se skučivými vzlyky. Proč? Neodpovídá, směje se dál, nic víc. Slyším jen, jak se ten děsivý zvuk vzdaluje, když světlá a rozplývá se do šedavě stříbřitého stínu.

Ne, na tohle skutečně nemám, to mne už dorazilo. Nedokážu rozluštit Klementýnino poselství. Já na ni s lítostí a soucitem, chtěla bych jí pomoci – a ona? Dokáže mi do mozku vmést jen svoji nenávist a zlobu!

Opláchnu se a převléknu, po dvacáté nebo po sté od máminy nemoci začnu gruntovat. Potom přikryju nábytek a zamknu většinu pokojů. Chtěli jsme z toho s tátou udělat penzion, potom se všechno odložilo a teď? Proč ne, sama přece nebudu bydlet ve dvanácti místnostech najednou, ale teď nemám pomyšlení naprosto na nic.

V koupelně jsem se zastavila u zrcadla. Vypadám hrozně. Kruhy pod očima, zpocené vlasy kolem tváře, skoro jako… Ježíšmarjá!

TOHLE viděla mamka v holém nemocničním pokoji! Bezkrevnou tvář, unavenou, ztrhanou a smutnou. Svoji tvář a zároveň – Klementýnu! Proto ji ona vídala starou a já spíš strhanou, celkem mladou. Ukázala mi mou současnou, dnešní podobu! Zemřu snad dřív, než mi oschnou ty splihlé vlasy?!

Ach, Klementýno, proto ten šílený, děsivý smích?! Jsem poslední, nikomu neřeknu, neprozradím, co jsem právě pochopila. Proč taky, nikoho jiného se to netýká. Jak naivně jsme všechny věřily, že nás chráníš, že tě vede soucit, porozumění nebo dokonce láska!

Bože, holka, kdo ti tak strašně ublížil? Pro koho jsi proklela všechny ženské v rodě až do vymření?! Říká se, že smrt je milosrdná tím, že neznáme čas jejího příchodu. Jenže my ano, my známe dokonce svou vlastní tvář v tom okamžiku. My pochopíme, že TO nastává… Maminka se nestačila vyděsit a bát o sebe, vložila poslední síly do varování. Proto já musím dopadnout hůř? Mne si vychutnáš?!

Strašlivá pomsto, táhnoucí se přes dvě století! Opravdu potřebuješ naše předsmrtné chvíle poznání? Jak se ti asi zamlouval mámin strach o mne?! Víš co, ty jedna mučednice? Jsi obyčejná mrcha!

Propánajána, a já vůl tolik litovala tvůj zničený mladý život… Teď je to pryč. Jsem totálně vyčerpaná a zároveň mám na sebe i tebe vztek, protože se vážně začínám bát. Co za chvíli přijde? Budu tady sama trpět, umírat pomalu a bolestivě, plazit se marně ke dveřím? Nemám tu ani telefon, vila stojí v zahradě, staré tisy zakrývají pohled z ulice.

Nevím, jak dlouho jsem zírala do zrcadla a nechávala stydnout zděšení. Strašně moc dlouho mi pohled klouzal k hřebenům, ale chyběla mi síla vzbouřit se a aspoň ty vlasy na své budoucnosti změnit. Za mýma očima se potměšile blýskalo Klementýnino neodbytné vědomí, že mne doprovodí do hořkých konců a potom… Potom co? Je tohle cena za její vysvobození?! Tůdle! Hrábla jsem po hřebenu, rozpustila vlasy, pročesala a stočila do uzlu. Sponu radši dám plochou, kdybych nějak padala…

Dole zařinčelo sklo. Ani práci s diamantem si nedal, mizera! Doufám, že neponičil vitráž. Vždyť je ale ještě den? Aha, pohřeb skončil dřív, než čekal. Zatím šmejdí dole… Proč si lidi myslí, že velká vrácená vila znamená bohatství? Spíš jsme se vydali ze všech rezerv, než táta sehnal většinu rozkradeného zařízení. Těch pár secesních šperků má cenu pro znalce umění než kvůli tomu stříbru a kamenům. Jsou příliš originální, ty blbe, zanesené do seznamu památek… Nebo právě proto?

Srdce mi buší až v krku. Vyplížila jsem se z koupelny a nevím, kam se schovat. Odtud nemůžu jinam, než přímo ke schodišti, jinde prkna na chodbě příšerně vržou. Přitom ze druhé koupelny by se dalo vylézt k vikýři. Jsem v pasti. Můžu jenom čekat, až ten šmejd přijde a…

Ne, takhle tedy ne! Poslouchala jsem tě dlouho, Klementýno, ale teď bude po mém! Nejsem kuře na podříznutí, nedám se tak snadno, víš?! Vždyť tu je dědova pistole, táta ji stačil vyčistit a nabít. Stříleli jsme spolu v lomu, určitě ji uklidil na smluvené místo. Fajn, tady. Teď budeš koukat, Klemčo! Nejsi tu se mnou jenom ty, nenávistná a hnusná, mám tady tátu a dědu, je se mnou maminka, jsme proti tobě v přesile.

Před oči mi vyskákaly všechny detaily. Rozborka Browningu, popisování, skládání. Všechna ta chvála na historii třetího typu. Táta na brněnskou Zbrojovku nedal dopustit. Rok 1924, armádní pistole vzor dvacet dva má tadyhle u hmatníkových drážek vidět čep úderníku, z pravé strany je vnější vytahovač nábojnic…

Ráže devět milimetrů, to si tedy pošmákneš, hajzle! Kolik máme nábojů? Sakra, dva poslední! Jak to? Že by táta ještě střílel? Divné. Hlavně nezmatkovat, někde tu byly další… Mami, vždycky tu byly, táta říkal, že mají zůstat u pistole. Ruka se mi třese, pistole je těžká jak mrcha. Budu se muset hned strefit, takže počkat, až přijde blíž. Je opravdu jenom jeden? Toho štrachání je slyšet víc… V jídelně i kuchyni? Na schodech?

Proboha, Klementýno, přestaň se už smát!

 

(Převzato z www.koste.unas.cz.)

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody