literární západ

Léto má být pochváleno, i když občas jako kdybychom k tomu neměli mnoho důvodů: když v červenci nastane od nedělního rána černočerná tma, pak tento způsob léta může kdekomu připadat přespříliš rozmarným, namoutě více než podivným. Taková letní neděle není líbezná, připomíná pomalu víc cosi jako dlouhé zimní večery – a tak býváme v pokušení vzpomínati a vyprávěti neboli též či naopak vzpomínati a vyprávěti. A to třeba i takhle a takto:

Přátelé se mají sdružovat a rokovat o něčem pospolu co nejčastěji, kolikrát však jde o kradmo vykrojenou hodinku nebo dvě, čili o čas strávený s pohledem na hodinky, kdy by člověk měl s nynějším civilizačním spěchem a chvatem už spěšně odkráčet, kdy mu jede nejbližší a kdy další vlak, kde se už tou dobou měl vynacházet, zatímco místo toho neposedně vysedává v hostinci v družné zábavě. Tohle všechno platí dvojnásob o literárních přátelích, o literárních kumpánech, o malých literárních společenstvích – píšeme to přece pro Literární Západ! -, jejichž komunikace nechť má mít vždy v nějaké rozumné míře, zato ale jednoznačně kreativní charakter. Vždyť i když hovoříme kupříkladu o nějakém zanedbatelném textu či textíku, pokaždé se přitom, byť i nevyřčeně nebo zamlčeně, zřetelně vyhraňují naše názory na poezii, na literaturu, na soudobé kulturní horizonty – a co bylo řečeno, může nabýt velké důležitosti, i kdyby to bylo proneseno s příslovečným lehkým smíchem na tváři. Ba i pokud se k věci nevyjádříme a setrváme v mlčení, rovněž podobné zadumání o něčem vypovídá nebo přinejmenším má vypovídat. Společenství literátů bývá ovšem i polouzavřeným spolčením, občas připomínajícím i bratrstvo básníků či nebásníků, nad nimiž se obvykle vznášejí jistá tajemství, jsou to však především tajemství tvůrčí.  Bratrstva tohoto ražení opravdu nemohou žít a být po vzoru vyškolených kvákalů z reklamních agentur!

Jenže v létě se mohou literární soutvůrci scházet i v komorních letních tusculech – a pro jedno plzeňské literární a umělecké seskupení se takové letní schůzky pomalu stávají dílem nepsaným pravidlem, dílem bohulibou tradicí. Kam se na to hrabou stále baráčničtější valné hromady obecních spisovatelů s dryáčnickými sóly pro nesmetanovské, spíše neblaze sabinovské Kecaly a s dobře placenými páníčky funkcionáři! Na rozdíl od nich v letních tusculech bývá duši a duchu nesrovnatelně lépe a uvolněněji, na ženy a kostky sice zpravidla nedojde řada, ovšem na víno či na zpěv o to více, nejvíce však ovšemže na literaturu, kterážto je navíc odedávna rodu ženského. A protože co na srdci, to smí být i na jazyku, může dojít nejenom k souznění duší, nýbrž také k jejich stejně přirozenému nesouznění, poněvadž i to se přihází a nedávno se to i přihodilo, že jeden literát si přivezl na místo letních radovánek svůj nový rukopis a předložil ho přítomnému kritikovi k posouzení. A stalo se, co se stát mohlo a tentokrát doopravdy.

Zmíněný kritikus, poněvadž to byl kritikus, nikoli zbabělá a zakřiknutá názorová korouhvička parazitující v literatuře, žádná úlisná stvůrka, která do očí huj huj huj a za zády samé fuj fuj fuj, totiž bez oka mrknutí rukopis natotata rozcupoval na malé kousíčky a snad ani ty z textu po tom přívalu či smršti odsudků žádné nezůstaly. A měl více než očividnou radost, jak se mu argumenty řadí vzorně v řadě a jak má čím dál víc a ještě víc a úplně nejvíc pravdu, až se té své pravdy pravdoucí nemohl vůbec nabažit – a nejhorší je, že to pravdoucí pravda to vskutku byla, o nic jiného nešlo. Ostatní přítomní to vytušili a nenápadně si odsedávali, obávajíce se nejhoršího. Neboť, jak známo, když se takový kritikus rozkatí a rozjitří, neušetří nikoho a ničeho, vše jest mu tím, co nechť padniž, má-li to padnouti, celé literární epochy pak mohou být bez skrupulí vymítnuty nebo aspoň vymítány z dějin písemnictví, natož jeden jediný předložený rukopisek – jehož autor pochopitelně kritikovy závěry neobdivoval ani v nejmenším.

Jak by je také mohl obdivovat, když pro jeho tvůrčí ambice – přesněji řečeno pro ambice spojené s inkriminovaným textem, abychom do toho konkrétní spisovatelovu personu nikterak nezatahovali – vyznívaly kritikovy soudy tak nelichotivě? Neboť celičký rukopis byl před jeho očima zlolajným hodnotitelem málem po kusech upalován (však i v Kostnici se upalovalo v létě, v létě dozajista sladce líbezném) na sžíravé a neslitovné hranici kritického zavržení. To nebyla slova, která by si člověk přál slyšet, ba ani v okruhu důvěrných literárních přátel nikoli. Nedivme se, že autor rukopisu odsouzeného k smrti, s mírnou nadsázkou řečeno, již toho večera nepromluvil ni slova a bylo zjevno, že to, co vyslechl, přišlo mu strašnější než ta hrůzná tajemství máchovská. Však jak napsal klasik: Hle, po tváři se mu slzy rojí/ Ve srdci jeho strašný žal. Co slyšel nikdy nezjevil, než ne vždy bledé jeho líce/ Neusmály se nikdy více…  – A uzavřel by nejspíše vše skučivě marným voláním: Davide! Evžene! Jeníku! Jiříku! Martine! Milane! Vojtěchu! Davide!!!

Jenže: mravním vítězem z tohoto klání o hodnotu uměleckého díla nakonec a přesto vyšel potrefený prozaik. Přijal totiž kritikův soud s nadhledem. Nejenže vmžiku nesprovodil neslitovného posuzovatele ze světa ani ho na radu Vieweghů všech neumlátil lopatou ve sklepě. Nemstil se, nevmetával mu kocouří dreky na psací stůl, nezaložil světový požár v jeho písemnostech. Ba ani v následujících dnech a týdnech o něm nešířil špinavé pomluvy, nehledal chyby a chybičky v jeho pubertě či v Kristových letech, nesmolil na něj nenávistná a zákeřná udání, nepsal jeho přátelům tchoří dopisy, aby se kritika bůhvíproč nebáli, nenaléhal na ně zpozdilými přizdi****ovskými nářky: „Josefe, Heleno, Jano, Vladimíre – dělejte něco!!!“ K ničemu takovému se nesnížil. Ba dokonce naopak, elegantně kritikovi vytřel zrak: rukopis nápaditě a ku prospěchu textu přepracoval – a tím pana kritika umlčel. Ostatně k jeho velké spokojenosti. Neboť líbezné chvíle za letních setkání si zasluhují pouze noblesní reakce, a proto má býti léto pochváleno.

A kdyby to pan spisovatel neudělal a pohlížel od té chvíle na svět jako pomstychtivý a zapšklý vztekloun? O jednom takovém žlučovitě syčícím vejlupkovi mi nedávno napsali: „Je to egomaniak a mazal.“  Těm se raději vyhněte, lidé dobří!