literární západ

Vraťme se opět k Obci spisovatelů: na jedné straně jde z hlediska jejího nynějšího nevelkého významu všehovšudy o nafouknutou kulturní bublinu, na druhé straně máme co činit s institucí, která by mohla současné české literární kultuře prokázat hojné, přičemž nikoli medvědí služby. Obec spisovatelů (též: OS) svolala na třetí červencovou sobotu valnou hromadu, na níž se má rozhodnout, zda má být zachována „i za cenu přechodného utlumení“, anebo… – a to už se v pozvánkách a průvodních dopisech nepíše. V létě na valnou hromadu dorazí málo literátů, ani důchodcům se neoplatí jízdné, členové proto dostali možnost vyjádřit se korespondenčně k základní otázce: zda OS podržet či nikoli. Palec dolů nebo palec nahoru. Leč ono to stejně dopadne v souzvuku s tím, co bude pro současné vedení nejpříhodnější, takže překvapit se nechejme, leč překvapeni nebudeme. Ostatně: někteří členové neobdrželi ani pozvánku, ani předsedův dopis, asi jsou méně rovní než ti rovnější! – Jenže nezabývejme se soudobým finančním marasmem Obce spisovatelů: jeho viníci budou stejně zatloukat a zatloukat. Zrekapitulujme raději – třeba z pohledu západočeského literáta či kritika – čím by Obec měla být a zda dnes vůbec k něčemu je.

Obec spisovatelů se vydává za reprezentativní instituci českého literárního světa, má několik set členů, včetně literátů z regionu, spousta spisovatelů však jejími členy není. Neidentifikuje se s ní drtivá většina mladších a středogeneračních literátů, průměrný věk členů OS přesahuje šedesát let, mimo její členskou základnu je celá plejáda předních českých literárních tvůrců. Někteří v Obci sice jsou, ale coby tzv. mrtvé duše OS. Řada z nich neplatí členské příspěvky, poněvadž to pokládají za mrhání penězi, pouze se jim nechce spektakulárně vystupovat. A jiným zase vstupovat.

Obec spisovatelů existuje dvaadvacátý rok, za celou tu dobu – zvláště od počátku roku 1990 – se však v jejím čele neobjevila výrazná spisovatelská persona, rozhodně žádná taková, kterou by česká společnost respektovala. Předsedou se nestali a nemýlím-li se, ani v Radě Obce nefigurovali takoví tvůrci jako například a namátkou Michal Ajvaz, Miroslav Červenka, Ivan Diviš, Viola Fischerová, Viktor Fischl, Jiří Gruša, Daniela Hodrová, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Vladimír Kőrner, Arnošt Lustig, Jaroslav Putík, Andrej Stankovič, Jan Trefulka… Paradoxně se Obci nejvíce dařilo za předsednictví literárních kritiků: Milana Jungmanna a Antonína Jelínka. Lze zdůraznit, že kritiků, nikoli literárních historiků! Západočeši v Radě Obce bývali, pořídili však tam mnoho?

Obec spisovatelů byla v prosinci 1989 založena jako spisovatelská syndikátová organizace (po vzoru Syndikátu českých spisovatelů, zlikvidovaného hned v únoru 1948), tou však ve skutečnosti nikdy nebyla. Od počátku inklinovala k nezvládnutelné roztříštěnosti. Postupně vznikla – a měla status kolektivního člena – řada regionálních odboček a poboček, zejména polosamostatná Obec moravskoslezských spisovatelů, jistěže i Středisko západočeských spisovatelů, ale i další sdružení, například Klub Obratník nebo Klub českých spisovatelů, leč i specifická společenství jako Klub autorů literatury faktu. Stranou zůstávala Unie českých spisovatelů, která by v syndikátové instituci stranou také asi nezůstávala.

Obec spisovatelů měla svou komisi, která spisovatele přijímala za členy – anebo také nepřijímala. Pomineme-li evidentní grafomany (někteří ovšem pronikli až do Rady Obce), k rozporům docházelo i kvůli tomu, že pokud například Středisko západočeských spisovatelů někoho – na základě nepochybně zralé úvahy – přijalo za svého člena, OS to občas nerespektovala a stále víc se stávala svým způsobem výběrovou organizací. Pokud se západočeský autor mohl vykázat i několika knižními publikacemi, neměl žádnou záruku, že bude přijat i do Obce. Souviselo to i s celkovou strategií, podle níž Rada Obce dávala od regionálních institucí stále víc ruce pryč a tvrdila, že je ochotna poskytnout toliko morální pomoc. Někdy by ovšem podobnou morální podporu potřebovala spíše ona sama.

Čím byla Obec spisovatelů pro české literáty prospěšná? Toť hamletovská otázka. Nakladatelství jako Čs. a poté Český spisovatel v nových podmínkách záhy zanikla, spisovatelé si vesměs museli dopomoci sami. Obec neusilovala o vypsání spisovatelských stipendií, neudělovala své literární ceny, Nadace OS měla k dispozici minimální finanční prostředky, takže z odstupu času se její dotace vybraných titulů zdá být zcela zanedbatelná, byť o dobrých úmyslech netřeba pochybovat. Tyto aktivity plně přešly do Ministerstva kultury ČR a do Nadace Českého literárního fondu. Základní finanční jistotou OS byla zřejmě pouze solidní měsíční gáže jejího předsedy. Zvlášť truchlivá je skutečnost, že Obec se lhostejně obrátila zády k spisovatelům v nouzi, autorům nemocným, nemohoucím či insolventním. To by za dávných syndikátových časů věru nepřipadalo v úvahu!

Za své velké plus považuje Obec spisovatelů pořádání seminářů určených pro zahraniční bohemisty – však část tohoto semináře jednou probíhala i v Plzni a Středisko západočeských spisovatelů se na akci agilně podílelo. Jenže to vše hradilo Ministerstvo kultury ČR, z rozpočtu OS na to nešla ani koruna – a podobnou akci by bez větších problémů mohlo zorganizovat i samo ministerstvo, případně některá filozofická nebo i pedagogická fakulta, nemluvě o regionálních pobočkách: seminář by mohl probíhat třeba v Olomouci (nebo jinde) pod záštitou tamější literární bohemistiky. Na některých konferencích OS participovala zcela formálně, některé akce byly však především zcela zbytečné a měly naprosto minimální ohlas. Například máchovské sympozium v Litoměřicích právem zůstalo ve stínu akcí jiných, nepochybně závažnějších – jak potom nemluvit o penězích vyhozených oknem?

Každý má své gusto, některým členům se čtvrtletník Obce spisovatelů Dokořán vcelku zamlouval, drtivá většina ho však pokládala za diletantský výplod, který měl své oprávnění pouze v informativní části. Šedesátá léta patří minulosti, nicméně Obec spisovatelů nikdy neiniciovala vydávání nějakého literárního periodika (jakými kdysi byly časopisy jako Tvář, Orientace, Plamen, tzv. Sešity…), o případné podpoře regionálního literárního časopisu nemělo smysl ani mluvit. Vytvořit celorepublikový renomovaný měsíčník typu někdejšího Plamene by bylo možné, chyběla však dobrá vůle. Stál by miliony, ale tyto miliony dnes dostává „kulturní“, tj. neliterární list A2.  Tyto plány spojovat s OS – to vyznívá jako příklad čiročiré naivity.

Co říci závěrem, ať již Obec spisovatelů přežije, nebo nepřežije? Třeba maličkost z hlediska regionu podstatnou: dnešní roční plat předsedy OS by postačil na veškerou tříletou organizační i vydavatelskou činnost Střediska západočeských spisovatelů. Co z toho vyplývá? Předsedou se měl předpředloni stát movitý Západočech – a ten by z daného platu velkoryse financoval vše, co by se v Plzni a vůkol dělo, pořádalo, vydávalo. Leč žerty stranou. „Přechodný útlum“ hrozí Praze, nikoli Plzni. Je to škoda, ale tragédie to nebude.