literární západ

A aj, milí západočeští literáti, vy mladší, mladí, nejmladší, ale poklidně i vy dříve již narození, dokonce i vy, co jsou už starší než pisatel těchto řádků. Zasněte se, představte si, že je vám dejme tomu už nebo teprve sedmdesát let, případně osmdesát let, koneckonců i osmdesát pět nebo rovnou devadesát let – a že tudíž máte za sebou dlouhatánskou, přímo arcikmetskou literární dráhu, že jste vydali pár nebo několik knížek, resp. jste byli pořádný kus života literárně činní – a vaše životní osudy také skrývají leccos zajímavé, vždyť jste určitě nežili jako bačkorové či bačkorky, ba dokonce i svým nadřízeným jste se odvážili vzepřít (byť jedinkrát a v jejich nepřítomnosti). Zkrátka a dobře jste toho v životě i jako literáti prožili a odžili docela hodně, leccos i napsali – a máte pocit, že máte co povědět.  Tohle vše je jasné – a teď si představte další fázi, které už nemůže či nebude takto vysněná nebo polovyfantazírovaná, naopak to bude třeba i skutečnost nejskutečnější: že vás vyhledá nebo s vámi začne nějak komunikovat redaktor Lidových novin (či jiných) – a udělá s vámi rozhovor nebo sepíše o vás velký novinový „matroš“ čili materiál, článek.  Opakuji, že si ho zasloužíte a máte co říci – přesto se nechte překvapit. Věru překvapeni budete!

Jedno z hlavních témat, které si takový kulturní (??) žurnalista vybere, totiž zní: Genitálie. Což o to, nic lidského vám ni nám není cizí, co však tím zamýšlí nebo proč zrovna toto? A v prvé řadě není jasné, zda má novinář na mysli čili v mozkovně vaše vlastní genitálie nebo cizí genitálie, jejichž podoba ho zřejmě straší v žurnalistických ranních snech – koneckonců za něco přece musí být dobře placen, takže zřejmě i za sny o genitáliích. Zůstaneme-li u klasiky, nabízí se tu široká škála možnosti, záleží ovšem na tom, koho si kdysi vzdělávaný deníkář ještě pamatuje ze školy a zda ho některý literární buditel přitahuje víc nebo míň. To se postupně ukáže, zda před mastnou výplatou takto víc dumá o oněch partiích lidského těla u Jaroslava Vrchlického nebo kupříkladu u Emanuela, rytíře z Lešehradu. Případně, abychom byli genderově korektní, u Boženy Vikové-Kunětické, v textu o Jindře, hraběnce Ostrovírové, resp. u Amálie Vrbové alias Jiřího Sumína. To jsou holt výsostné žurnalistické sny a vize, popřejme mu jich v novinách co nejvíce, vskutku s laskavou velkorysostí.

Leč je to trochu jinak, byť ne ve všem všudy! Začteme-li se do deníkového výtvoru, seznáváme, ha, že takovému panu novináři nejde o genitálie autorovy, nýbrž o genitálie v jeho díle, o jejich množství, způsoby pojmenování – a na to lze spolehnout, poněvadž pisatel si je pečlivě vypisoval, resp. zaškrtával, byť lamentuje, že si měl zaškrtávat lépe, rozuměj ještě více. Nu, toť rozdíl mezi tuctovým, stále se ptejme, zda ještě „kulturním“ žurnalistou, a mezi literárním kritikem: první si s potěšením vypisuje pojmenování jako “chlípna“ či „výhon“, ten druhý spíše zajímavé či pozoruhodné myšlénky díla literárního – nebo je v textu alespoň hledá. Samozřejmě i tady jsou nectné výjimky: jeden kritikus z rodu zapšklých inkvizitorů si z Lustiga „vypisoval“ tak dlouho, až prohlásil Arnošta Lustiga za největšího pornografa české literatury. Holt komu není shůry dáno… Lustig se tomu směje ještě v nebi, jaké však z toho plyne poučení? Jen zkuste, milí literáti, cosi napsat o člověčím rozkroku – a vězte, že se hnedle najde nějaký nemyslící deníkář přes kulturu, kterého to ve vaší knize či básnické sbírce zaujme nejvíc. Tak mu tu radost udělejte!

Jiné téma, které se v rámci tvůrčího a životního bilancování sluší vypíchnout, je s tím předchozím úzce spojeno: erotika. Tady mívá novinář pro chválu vybraného páně spisovatele (resp. -lky) celý poplužní dvůr nápadů a příměrů k dispozici – a určitě skáče blažeností, když může o daném literátovi kupříkladu napsat, že je to „pokročilý bigamista, exhibicionista, pornograf a senilní erotoman“. Není to nádhera? Už jen pro tuto pozdní chválu stojí za to psát jednu knihu za druhou! To pak člověk seznává, že nežil nadarmo a že i v novinách to vědí. Takže, tvůrci západočeští, připravte se na to, zavčas upozorněte své rodiny a přátele, že ať je to ve skutečnosti jakkoli, pan novinář o tom, co v souvislosti s erotikou o vás napíše, na závěr rozradostněně prohlásí: Vše je to pravda. Vzápětí však, vycházíme-li právě z praxe zdánlivě ctihodných Lidových novin, se může nechat unést vlastní zpupností a ignorancí – a napsat asi takovouto větu o spisovateli: „Blízkost, v níž svou intimitu nabízí, nemá v literatuře obdoby.“ Ale má! Samozřejmě že má. Ona totiž ta „literatura“, to nejsou dvě tři knížky žurnalistových kamarádíčků, ale celý svět literatury. Chtít však po novinářích, aby četli nebo si přečtené zapamatovali, to je věru přespříliš. Nevíme, zda se takto brání erotomanii, senilitě však určitě a zdánlivě úspěšně. Neboť si nelze si zapamatovat něco, o čem nevím. Blábolit v novinách však možno.

Co se ještě nabízí napsat o literátech? Třeba se před žasnoucími zraky čtenářů zaměřit na Václava, na zpěv, na Xenku, na panny, na Cilku, na kozy (a připomenout zvláštní „sublimovanou sexualitu tohoto zvířete“), na Josefa, na ženy-džínačky, na indiány, vlastně na cokoli, lze v tom pokračovat donekonečna, Lidové noviny to všechno unesou, však i Jáchym Topol z nich utekl – a jistěže také na alkohol. Dovídáme se z pera poučeného žurnalisty, že „ve spisovatelském normálu pití jest rozšířeno kvůli inspiraci a romantické sebedestrukci“. Pěkně řečeno – jenže co vy na to, autorky a autoři západočeští? Náš rádobykulturní novinář má ve věci jasno a zasazuje se o takový způsob či míru požívání alkoholu, o němž – a o spisovateli – napíše toto: „Pije zdravě jako normální člověk, který ráno jde do práce a nesmí kazit dojem: třeba inženýr nebo ředitel školy.“ Vybavuji si nadmíru inteligentní a vůbec báječnou ředitelku domažlického gymnázia: jestlipak pije zdravě, aby nekazila dojem? Možná by ale naprosto stačilo nečíst „kulturní“ rubriku Lidových novin a dopřát si s úlevou o decinku víc. A jednu pravdu z kulturní rubriky, páni literáti, si zapamatujte: Pivo se pije v létě kvůli žízni. Takže když si ho dáte třeba v říjnu, vybočujete ze spisovatelského normálu. Na druhé straně jste zase normální.

Snadná otázka na závěr: jak se pozná, kdy již noviny jsou bulvárem a kdy ještě nikoli? Inu, podle toho, jak se v nich při životních jubileích píše o spisovatelích či spisovatelkách. Zda především o genitáliích, kozách, ženách/mužích, erotice a alkoholu.