literární západ

Každý národ má své hrdiny, padouchy, zrádce i mučedníky. Zatímco padouši a zrádci tajně kuli pikle, posílali udání na všechny strany, plány ponorkových základen na Lipně či naopak zvací dopisy pro cizí armády, hrdinové padli svíravše rukama svůj oblíbený vražedný nástroj za zvuků dunění děl a ječení leteckých pum. Té zvláštní sortě hrdinů, kterým se nedostávalo zbraní a stanuli proti mohutné přesile tak říkajíc s holýma rukama a hlavou hrdě vztyčenou (což nebylo vždy podmínkou, hlavu mnohdy vztyčovali post mortem až spisovatelé životopisů), případně zemřeli obzvlášť nepříjemnou shodou okolností, se poštěstilo stát se mučedníky.

Napříč národy jsou potom kupodivu zrádci a padouši vnímáni celkem svorně a bez nároku na originalitu s nevraživostí jistě zaslouženou. Naopak velké rozdíly lze nalézt ve vztahu k národním hrdinům a mučedníkům. Generál George Patton nám k této problematice sdělil:

„Zkrátka někde je více v módě za vlast umřít a jinde donutit za vlast umřít ty druhé.“

Náš Karel Havlíček Borovský má na věc osobitější názor:

„Tak to chodí na tom světě každou chvíli jinák, dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák.“

A právě Karla Havlíčka z Borové lze za jednoho z našich předních mučedníků považovat. Přitom právě dnes, 29. července, uplyne 155 let od jeho úmrtí. Netřeba připomínat, že to byl talentovaný novinář, spisovatel i kritik. A přiznejme si, že se každý z nás ocitl v situaci, kdy by svého kritika nejraději poslal do nejvzdálenějšího vyhnanství – ostatně šáš by mohl povídat; onehdá se ocitl až v Horní Cerekvi, a to prosím pěkně bez elektřiny a internetu na celý den (dva – pozn. Velkého šáše). Bez elektřiny byl i Havlíček v Brixenu, ovšem dle dostupných informací to snášel celkem srdnatě. Podíváme-li se pravdě do očí, z dnešního pohledu se nezdá pobyt v tyrolském hotelu Elephant na státní náklady i se ženou a dcerou (a 500 zlatými ročně) tak strašný. A nejen z dnešního…

Pokud půjdete v Kyjevu na Andrejevsky Spusk, najdete tu rodiště spisovatele Bulgakova, plno malířů prodávajících svá díla a v prudkém kopci i sochu Tarase Ševčenka, ukrajinského Borovského. Socha je samozřejmě v nadživotní velikosti a zobrazuje mistra skloněného a utahaného – což je realistický pohled na člověka, který prožil přes deset let za Uralem a ještě právě zdolal takový krpál. Pro představu srovnejme jeho osud s osudem našeho Karla Havlíčka: Ševčenko byl zajímavý chlapík a velmi uznávaný básník, z jehož života plyne nejedno (přesněji dvě) ponaučení. Narodil se o sedm let před Borovským jako nevolník kdesi na venkově. Jeho pán si brzy všiml, že mladý hoch má talent na malování a chtěl z něho mít svého osobního malíře. Poslal jej na studia do Petrohradu. Tam mladý umělec výhodně vydražil své obrazy a mohl se vykoupit na svobodu.

Ponaučení první: Nikdy neposílejte své nevolníky do Petrohradu.

Ševčenko ze samé radosti přestal malovat obrazy a vrhl se na kariéru básníka. V básních pak popisoval život svých příbuzných v nevolnictví tak poutavě, že si vysloužil několik ocenění a od cara za báseň Sen zákaz psaní a malování a 10 let vyhnanství za Uralem.

Ponaučení druhé: Umíte-li malovat, nepřestávejte.

Není se co divit, že Ševčenkova socha znaveně sedí na balvanu, zatímco socha na Havlíčkově náměstí stojí a ještě má tolik energie, aby mávala odbojně rukou nad hlavou. Na tomto místě musíme konstatovat, že Ukrajina je země osmkrát větší než ČR. Má tedy větší sochy, její hrdinové padali za hlasitějšího dunění větších děl a ještě hvízdavějšího ječení explozivnějších bomb a její mučedníci trpěli někdy i osmkrát více. V pohledu na vyhnanství by si asi Ševčenko s Karlem Havlíčkem nerozuměli, ale alespoň v názorech na ruskou či c. k. diktaturu by se jistě shodli.

Odkazy:

• Wikipedia – Karel Havlíček Borovský
• Wikipedia – Taras Ševčenko [ru]