literární západ

Je okurková sezóna, léto je zatím víc skromné než rozmarné, sluníčka je pohříchu toliko poskrovnu, zato dešťů spíše přibývá než ubývá – co je pak záhodno v tomto letním rozpoložení napsat o literárním životě a vůbec o literárním světě s přihlédnutím k plzeňskému literárnímu dění? Něco by se napsat mělo, kupříkladu o literárních časopisech v časoprostoru západočeského regionu. Pochopitelně a především s plným vědomím, že v letošním roce plzeňský magistrát nejprve nepřispěl na vydávání Plže – Plzeňského literárního života ani korunou. Poněvadž má být Plzeň evropským hlavním městem kultury a s platy poslušných úředníčků přes kultůůůru se tím pádem může roztrhnout štědrý radniční pytel, možno říci, že v prvé fázi komise zmíněného magistrátu – počítáme-li v eurech a centech – nepřihodila na váhy rozhodující o existenci Plže ani pěticent, ba dokonce ani cent. Asi aby se ten cent ušetřil na zmíněné platy. V druhé fázi, popravdě řečeno, už byla další, byť skoro navlas stejná magistrátní komise kapánek štědřejší a vyplatila částku, která měsíčníku Plž bohatě postačí na vydání jednoho jediného čísla, kupříkladu lednového. Nevadí – vždyť až bude jednou mít Plž na Náměstí Republiky svůj vlastní pomník v jediném rohu, který neobsadily předražené kachny, na ten určitě radnice přihodí pořádný pytlík milionů. To už ale třeba bude dávno po Plži.

A nejhorší je, že některé dušičky s počínáním komise magistrátu z celé duše souhlasí. Třeba takové, které vysedávají na hrníčku v reklamních agenturách, shrabávají pod sebe tučné sumičky, a na důkaz, že jsou elitou tvorstva, sepisují nemálo nedomrlé povídky. Že na víc nemají, jakáž pomoc, žádný učený z nebe nespadl a literární kumšt se nedá naučit, dá se pouze učit a trpělivě v něm zkoušet štěstí – a to ještě musí redakce v potu tváře obvykle kdeco zachraňovat, aby takový výpotek přišel s čistýma nohama i rukama na čtenářský přetřes – ale těch pravopisných chyb, toho stylistického škobrtání, toho jazykového neumětelství! Když potom ta nafrněná dušička, která prý úplně chápe, proč Plž nepřišel ani k deseticentu (zatímco ti hloupoučtí experti na Ministerstvu kultury pro něj mají uznání a také ho v rámci možnosti obstojně podporují), začne zprvu trousit, že volný verš je něco ošklivého a že vůbec verše v Plži jsou e-e-e (ačkoli byl jeden z jejich autorů oceněn Literou za poezii v Magnesii liteře), může to být cosi jako důkaz, že literatuře a obecně slovesnému kumštu nerozumí každý, byť si jistěže každý může myslet, že tomu rozumí. Nebo že něčemu rozumí. Achich ouvej. Snad jenom v reklamních agenturách mohou s vážným výrazem vyplodit takovou nepříčetnost, jako že v Plzni „jsou lidé, kteří stále píší, nejenom tací, kteří kdysi cosi napsali“. Připojme i závěr pisatelky, jisté Jany Tiché: „Publikovány jsou nepříliš dobré práce.“ Hu. Načež uvedená pisatelka nahněvaně (anebo spíše žlučovitě a především závistivě?) píše v souvislosti s Plzní o „místních osvědčených literárních hrdinech“, o „zajetých hvězdách“, o autorech „toužících po rychlé literární kariéře“ či o těch, kdo v literárních soutěžích „předvádějí jen slabotu“. Kam by se v tomto výčtu zařadila ona?

Pořád to není ještě všechno: zmíněná Tichá vzápětí – míníme její pamflet otištěný v Listech Ason-klubu (Plž 7-8) – přímo zaječí do světa širého, že prý v Plži, hanba mu, hanba!, vycházejí „vzpomínkové statě dost často in memoriam“. Na tom by možná nebylo zhola nic špatného, na druhé straně koneckonců i negativní názor je názor, budiž, jenže tohle není žádný názor, nýbrž blábol nad bláboly.  Vždyť například v Plži 2010 nevyšel ani jeden text in memoriam! Možná by měla J. Tichá pěkně po pořádku vyjmenovat, koho všeho ze živých autorů už pokládá za nebožtíky, asi by to leckoho rozesmálo. To se jí ostatně daří, dokázat čtenáře rozesmát: to když například píše – v souvislosti s tzv. prezentační literaturou pro časopisy (ale pro jaké, proboha? a o jakou „literaturu“ jde, nebude to zase nějaká agenťácká literatůůůra?) –, že už „v duchu vidí všechny krajanské sběratele Polanovy a jiných spřátelených literárních cen, jak rozpačitě hryžou tužku nad konkrétním zadáním“, přičemž „žádný brácha sem a kámoš tam“. To by ovšem opravdu stálo za to, brzičko uspořádat v Plzni malý spisovatelský happening laureátů (vlastně „krajanských sběratelů“) a požádat Josefa Hrubého, básníka par excellence, aby chvíli na veřejnosti rozpačitě hryzal tužku, po něm Karlu Erbovou, aby se do té ohryzanosti také pěkně rozpačitě zakousla, rovněž Karel Pexidr by jistojistě hryzal a hryzal s pomocí filosofie, logiky i právních pouček, až by se uhryzal, na řadu by potom mohl přijít i Ondřej Vaculík, který se dlouho živil „rukama“, čili by snad hryzání tužky utěšeně zvládl – a co Jan Sojka, plzeňský pedagog? Také by si možná rád rozpačitě zahryzal! Což aby si to ve škole zkusil před studenty? Ale třeba i T. T. Kůs by se připojil, zvláště kdyby mu hryzání kvůli zadání někdo v Plzni štědře uhradil. Hryzat se by se ovšem muselo pěkně zvesela a pro potěšení přítomného publika, jelikož, jak víme – konkrétní zadání/ všechny smutky odhání…

Leč žerty raději stranou. Ta Tichá prohlašuje, že v městě – tj. v Plzni? – jsou opravdové literární talenty, které je třeba najít a pak teprve podpořit a vést. A že ona sama by podpořila jen konkrétní autory, o které má zájem konkrétní nakladatel. (Čili K. H. Mácha by utřel pusu.) Prý nic opucovaného, přešitého a přebarveného.  A „nenechala bych se od nikoho ukecat“. Přičemž Tichá ví, jak na to: „Členové literárních klubů nechť platí odpovídající příspěvky na tisk vlastního časopisu, jestliže chtějí, aby tam vycházely jejich práce.“ Pisatelka dává na odiv, že ji „psaní živí a dobře“ – vida, co jí tudíž brání, aby nezačala vydávat a redigovat vlastní plzeňský literární časopis?  A žádný kámoš tam a brácha sem, bez skrupulí by mohla natotata najít ty opravdové talenty, pak je podpořit a vést. Vskutku, kdo jí v tom brání? Vždyť ona opravdu ví, jak na to: „Smlouvy, záruky, náhrady škod a závazné termíny.“ Texty by podle ní měly mít „vlastní nápad, poutavý děj pointu a rychlý spád“ a být „krátké a výstižné, hlavně pak čisté, nekřečovité, svěží, líbivé, čtivé a stále žádané“. A pozitivní logo zní: „Talent nepotřebuje být protěžován.“

Pravda, pravda. My zíráme, vy zíráte. Čerstvé a libové… Oj, to bude milúčké, až to Jana Tichá v Plzni vezme do ruky! Ale co do té doby? Tužku do ruky a hryzat. Všichni! A pak se dožadovat náhrady škod.