literární západ

Je-li poklidná srpnová neděle, kdo by trápil tím, co je PEN klub, k čemu je na světě a kdopak v současné době stojí v čele této ctihodné instituce? Jistě, trápit se tím věru netřeba, podivovat se však lze – a jako vždy také s určitým ohledem na plzeňské literární dění. To je samozřejmě od kolotání v pražském centru patřičně vzdáleno – a jsme-li u vztahu plzeňského literárního společenství a PEN klubu, skoro mechanicky je záhodno nastolit zvídavou otázku: Je vůbec některý plzeňský literát členem PEN klubu? Byl-li v něm v minulých letech – rozuměj létem či podzimem 1989 počínaje, kdy „penisté“ skoro navzdory tehdejším úřadům obnovili svou činnost, byť první měsíce jejich reanimované existence probíhaly jakoby ve skrytu, ne-li v nepatrně odtajněné tajnosti – nebo naopak někdo rozhojnil klubovní řady v čase nejpřítomnějším? Jedna správná odpověď zní, že nevíme, druhá, neméně správná, praví, že Josef Hrubý, který již několik let zasedá ve výboru PEN klubu. Je tam však kromě něho ještě někdo jiný z Plzně? Třeba Pražanda Karla Erbová? Nebo…

Není nám to povědomo a s největší pravděpodobností bychom po pečlivém pátrání došli k závěru, že plzeňských autorů je v PEN klubu naprosté minimum – a zdali jsou dva, tři nebo čtyři, co na tom venkoncem záleží? Nebo i pět? Nebo opravdu jenom jeden? Vždyť zlí jazykové někdy ba spíše tuze často tvrdí, že PEN klub je nejzbytečnější a z hlediska ministerských grantů ta nejprodělečnější česká literární organizace, dobří jazykové neříkají nic a moudře mlčí, přemítajíce, jak by to zlolajné tvrzení vyvrátili a co by se na obranu klubu dalo povědět. Nechme však rozpravu o míře či velikosti zbytečnosti tohoto klubu momentálně stranou a připomeňme jinou zajímavou okolnost. V PEN klubu se platí relativně vysoké příspěvky, (přibližně dvakrát?) vyšší než v Obci spisovatelů, což znamená (opět přibližně) třikrát víc než ve Středisku západočeských spisovatelů, potom ale nikoho nepřekvapí, že také v této instituci měli a mají problémy s neplatiči, aby také ne! Leč v PEN klubu postupují daleko neslitovněji než ve zmíněné Obci: když na to přijde, neplatiče natotata vyškrtnou a tumáš, ty ex-penisto jeden nezdárný, kropáč! Vari z členstva!

Jenže není to pokaždé takhle jednoduché: zřejmě aby se ušetřilo za poštovní známku a obálku, stává se, že o tomto vyhnání z penovského či penistického ráje takový vyloučený neplatič nemá sebemenšího tušení. Může se dozajista stát, že dejme tomu celý rok (pak druhý, třetí…) se tetelí nadějí, jak přešťastnou náhodou přijde k nějakým penězům, polepší se a splatí penistům dlužnou částku. Leč když už je připraven (byť je to jakkoli k nevíře) takto učinit, najednou je málem pokoutně zpraven, že ho už dávno vyloučili! S nářkem a především s údivem v očích si jde polamentovat k příteli a zakrátko se dovídá, že ten neplatí příspěvky už možná devatenáct let (ne-li ještě víc) a platit ani nehodlá, jenomže – jak známo a mělo by to být ještě známější, někdo je ještě rovnější než ti ještě rovnější – onen moudrý muž se znaleckým úsměvem podotkne: „Mě si netroufnou vyhodit.“ A má pravdu: od popisované historky už uplynula drahná doba a ještě ho nevyloučili. Netroufnou si!

Občas si ale na tuto „nejzbytečnější“ instituci troufne někdo jiný. Zvláště v dnešní době, kdy PEN klub mírně řečeno nemá nejlepší pověst a medle uvedeme, mj. proč. V letošním Týdnu č. 18 (s. 4) vyšel dopis čtenáře (je jím pan Milan Kos), který reagoval na informaci o knížce Jiřího Dědečka Slizské písně (sic!) těmito nevzrušenými, uvážlivými, leč přiměřeně pohoršenými slovy. Napsal: „Písničkář Jiří Dědeček našel nakladatele – a vyšly mu Slizské písně (nestačí Slizké?), hřích mládí. Jistě i tato knížečka postpubertálních sprosťárniček najde své čtenáře, když nemají nic lepšího po ruce, ať si poslouží. Jenže ambiciózní pan Dědeček je v současné době předsedou Českého centra PEN klubu, měl by tudíž, skromně se domnívám, také svým dílem reprezentovat českou literaturu – nějak tak, jak ji za první republiky v této funkci reprezentoval Karel Čapek. Dostanou-li se Slizské písně do rukou někoho v zahraničí, kdo umí česky, řekne si nejspíš: Těbůh, to na tom česká literatura musí být opravdu hodně špatně, když v čele kdysi prestižního spolku stojí autor něčeho takového!“

Možná naivně, ale upřímně máme za to, že česká literatura na tom vůbec není tak špatně. O to hůř je však na tom „kdysi prestižní spolek“ PEN klub, který má takového předsedu, jakého si možná ani nezaslouží. Pochopitelně Karlové Čapkové nevisí na každé větvi literárního života, o úrovni tohoto literárního života však fakt, že Dědeček dnes primášuje PEN klub, vypovídá pravdu vskutku nepěknou. Nejenže by nějaký spisovatel třebas jen povšechně srovnatelný s Karlem Čapkem nic podobně „postpubertálního“ jako slizké Slizské písně nevydal, on by je především ani nenapsal! Jen na okamžíček si představme, že by s něčím podobným vyrukovala Čapkova nástupkyně v předsednictví PEN klubu, tj. Anna Maria Tilschová – a mrákoty by nás obestřely. Toho by namoutě nebylo možno! Leč je zde písničkář Dědeček. Náš předseda PEN klubu (!). Průměrný básník, průměrný prozaik. Průměr. Kdepak Karel Čapek, ani paní Anně Marii po kotníky nesahá…

Nynější předseda PEN klubu dozajista českou literaturu v původním smyslu ani v nejmenším nereprezentuje, zato rád, pořád a ještě víc prezentuje – sama sebe. A protože naše písemnictví doopravdy vůbec nereprezentuje, česká kulturní veřejnost ho převážně nezná a doslechne se o něm, jenom když třeba smolí žalobníčkovské dopejsky ministrovi. Leč zpět k Plzni: míním, že p. předsedu nezná ani tak požehnaný humorista, jakým je Milan Čechura. Kdyby alespoň zdáli tušil něco zlého, určitě by nepojmenoval svou prózu Dědečkárna, nýbrž úplně jinak. Možná raději Muchárna – podle jednoho z dřívějších předsedů PEN klubu, tj. Jiřího Muchy. Nebo samozřejmě a genderově korektněji Babičkárna. Milanu Čechurovi můžeme popřát druhé vydání jeho knihy, leč měl by jí dát jiný název. Poněvadž takhle si Jiří Dědeček může myslit, že je to óda na jeho předsednictví. Ne-li na jeho Slizské písně. A může dostat chuť vyzvat Boženu Němcovou, aby svou prózu také přejmenovala, byť in memoriam. Navíc příspěvky, nečlenka, neplatíc. Neboli kupříkladu na Babička ve funkci.