literární západ

Buďme tajemní jako hrad v Karpatech, arciže s plným vědomím, že jsou mnohem tajemnější věci než nějaká ruina v horách, kde už ani upíři s upírkami nežijí a turisté je tam hledají po čertech marně. Nuže, nevíme, zda to bylo řečeno v dobrém úmyslu, čili bona fide, anebo naopak ve zlém či nepěkném úmyslu, jinými slovy mala fide, věřme, že dozajista nikoli, leč přihodilo se zhruba toto, takto a takhle: Na veřejném kulturním shromáždění v ctihodných prostorách města Plzně přišla na přetřes i literární kritika. Není tím řečeno, že měla dostat na frak přímo ta plzeňská nebo ta nejplzeňštější, koneckonců neuškodí připomenout, že ani jeden jediný současný či soudobý kritik či pisatel o kritiku se pokoušející, přitom pocházející z Plzně či z okolí, nefiguruje v žádném knižně vydaném novějším slovníku českých spisovatelů (a v těch starších by zvídavý zájemce nalezl nanejvýš tak Bohumila Polana, a to zdaleka ne v každém), lze mít za to, že ani v nějakém připravovaném slovníku to nebude lepší, nicméně opravdu zabloudila – jistěže spíše mimochodem, nikoli v nějakém závažnějším a nepřátelském kontextu – veřejná řeč na kritiku.

Inu, bylo řečeno asi tolik, ať v žertu či v nežertu, opakujme, že s největší možnou pravděpodobností věru nikoli se skrytou zlolajností, nýbrž spíše s úsměvnými rozpaky, že kritika je mimo veškerou pochybnost taková i onaká, maková či taková, koneckonců rovněž onaká nebo maková, ale že – co bychom si povídali – dohromady není valně k ničemu. Že, volně parafrázujme, jak v tomto duchu bylo plzeňské veřejnosti povězeno, knihy přicházejí a kritikové odcházejí, ještě předtím však, než se vytratí z jeviště literárních dějin, takoví kritici neumějí dost možná nic jiného, než poházet tu či onu knihu blátem. Pošpinit ji a potřísnit, a někteří ba i vícero knih, majíce zřejmě zásoby blátíčka opravdu požehnané. A že knihy napsané a vydané tomu všemu navzdory si kráčí časem i prostorem celkem bezstarostně dál, opírajíce se o svou v podstatě geneticky danou tvůrčí pravdu tvořivého výkonu – a že to blátíčko, kterým je v různé míře počastovali rozliční kritikové, vykladači a hodnotitelé, po čase oschne a odpadne a nezůstane po něm ani stopy. Zato po knihách zjevně ano. Zdali i po kriticích, o tom se řeč nevedla.

Tak ano, možno se nad tím pousmát, ba chvíli se i usmívat jak sluníčko. Jistě, kritici jsou toliko lidé, stejně jako píšící tvůrci, a tudíž jsou i lidmi chybujícími, snášenlivými i nesnášenlivými, nejsou to celkem vzato žádní vševědi ani literární proroci, natož aby si počínali co andělé blankytní. Cožpak však básníci a prozaici, resp. básnířky a prozaičky jsou stvořeními andělskými? Kolik z deseti či třiceti knižních titulů, vydaných tam nebo onde, můžeme označit za dílo nikoli snad geniální, ale výtečné po všech stránkách? Pravda, prohlásit to dozajista můžeme, pravdy však na tom nebývá ani zbla. Pouze se to pěkně poslouchá, autor či -rka plesají radostí, že nebyli v mediálních prostranstvích vláčeni soudy hanlivými, leč k dokonalosti mívají taková díla a dílka zpravidla pořádně daleko. Se zmíněným blátíčkem je to obráceně: nebohý pisatel dejme tomu přijde s textem, z něhož je zřejmé, že s ním obrazně řečeno zapadl do bláta po krk, po uši nebo dokonce i po temeno, teď však jde o to, zda se to má či může sdělit také veřejnosti. A to buď formou neslitovnou, anebo naopak všelijak slitovnou. Císař je nahý a pan spisovatel vězí v blátě, ba, teď jenom jak to povědět a zachovat si šarm! Bláta přitom neubude.

Neubude ho ani v tom případě, když se nachomýtnuvší se recenzent (o kritiky v podobných případech povětšině nejde nebo nemůžeme mluvit o skutečné kritice literární) rozhodne pro jiné řešení: totiž obloudit všechny své smysly a zvláště svou větší či menší schopnost kritického úsudku a tvrdit, že žádné bláto nikde není, že přinejmenším on sám ho nikde nevidí a že tudíž zmiňované dílo, o němž půjde řeč tak trochu rozpačitá a plná piruet, jest opusem bez hany jakékoli. Aby to pan recenzent mohl ze sebe vysoukat bez jakýchkoli záchvěvů mysli, je záhodno, aby se obrátil k dotyčnému dílu takříkajíc zády a spisovatelově osobě plandající se v tvůrčím močálu jakbysmet. Poněvadž když jsme k textu zády, to se to pak plácá! Pak ani fyzicky není příliš možno po někom metat bláto či kobylince, jsme-li od něho spolehlivě odvráceni! A má to ještě jednu nespornou výhodu: i kdyby neúprosný čas jednou kategoricky potvrdil, že text je splácán z nevysychajícího blátíčka, pan recenzent s nejupřímnější mimikou jme se dušovat, že on nižádného blátíčka si nepovšiml a je ochoten to i odpřisáhnout. No baže. Hle ten rozdíl: kritik píše o díle, co si myslí, a může se ve svém hodnocení také mýlit, zatímco recenzent buď nikdy nenapíše, co si myslí, jelikož ho obchází jurodivý strach z nařčení, které by mohlo přijít tady a teď nebo později, prý že po někom blátíčkem metá – anebo si také někdy nemyslí vůbec nic. Je to lepší, namoutě, co kdyby narazil!

A jsme-li u toho osychání a odpadávání kritického blátíčka z domácích opusů, položme si oblíbenou kvízovou otázku: kolik knih z pera plzeňských literátů – dejme tomu do roku 2000, aby se to dobře pamatovalo – vyšlo v mimoplzeňských, máme na mysli celorepublikových nakladatelstvích, to znamená kolik jich prošlo tak či onak objektivním výběrovým filtrem? Ba i vyšly, leč v počtu nepatrném. Nuže, a kolik jich bylo ve stejném časovém údobí domácími plzeňskými kritiky, jistěže tím míníme přeopatrnické a tím pádem volky nevolky pěkně vykutálené a nekritické recenzenty, poněvadž kritického myšlení bylo v těch časech v Plzni poskrovnu, příznivě uvítáno čili vychváleno málem až do nebe? Příliš snadná otázka, příliš snadná odpověď. Kdyby ty knížky byly blátíčkem poházeny, už by dávno oschlo a poodpadalo a tvůrčí svatozář jejich by se možná zaskvěla v celé slávě, jenže ony ty tituly se žádné kritiky skoro vůbec nedočkaly. Jestli to není vskutku naopak a jestli některé knížky nevězí od počátku v řečeném blátíčku až po uši? Říci to nahlas je nepřístojné – leč pak není divu, že se o plzeňských literátech psalo mimo Plzeň tak málo, pohříchu vůbec ne. Sečteno a zváženo: nekritické recenzičky nejsou k ničemu. A netroufají si metnout ani špetku blátíčka, protože co kdyby se trefily?