literární západ

V televizi prý existuje nějaký seriál Ulice, ovšem o televizních ser riálech raději ni slůvka. Na druhé straně i Michal Ajvaz vydal fantaskní či magický román Prázdné ulice, Vítězslav Nezval svého času sepsal ódu na návštěvu pařížského nevěstince ve skladbě Ulice Git-le-coeur, quaklinovský donašeč Karel Tomášek zakysle a dozajista i žlučovitě snil o Ulici Na Závrati a japonský básník Šigedži Cuboi měl před očima Ulici plnou plášťů do deště, jak jeho sbírku spolupřeložil již zesnulý mistr eseje i překladu Jan Vladislav. Co však ty skutečné ulice, žádné televizní, žádné básnivé, nýbrž ty obyčejné, všednodenní?

Přihodilo se totiž docela nedávno, že v Hořovicích městě měli možnost pojmenovat nové ulice. Sešla se na to rada moudrých (?) hořovických konšelů a měla k dispozici různé návrhy, jak jim je předložili tamější vzdělanci. A celkem není divu, že na pořad rokování se dostal i návrh, aby se jedna ulice nazývala Ivana Slavíka a druhá Václava Hraběte. Nebyli jsme přitom, o všem jsme si přečetli v Podbrdských novinách, takže se můžeme pouze domýšlet, jak zmíněné konšelské rokování probíhalo, z novinové informace je však nad slunce jasnější, že se páni konšelé zděsili. Ba upřímně zděsili. Kdo to jsou, tázali se. A jakmile toho zvěděli, vytasili se s argumentem nezvratným, byť donebevolajícím, případně až do nebe volajícím. Vždyť je nikdo nezná, volali pohoršeně, a tímto „nikdo“ samozřejmě nemysleli sama sebe. Čili nikoli oni coby „nikdo“, ale prý nikdo v Hořovicích. Budiž, nikdo učený z nebe nespadl, ti nejmoudřejší věděli, že nic nevědí, leč nečinili z toho ctnost. A nejen ctnost, ale ani důvod k zákazu: poněvadž ti někteří páni konšelé nikdá neslyšeli o Václavu Hraběti ani o Ivanu Slavíkovi, v Hořovicích nebude žádná městská ulice pojmenována jejich jménem. Neboli zase jednou nevzdělanost zvítězila na celé čáře.

Foto Stockholm--syndromeProblém pochopitelně nespočívá pouze v kulturní ignoranci pánů radních, nýbrž v tom, že samo ničeho nevědouce, panstvo bránilo městské populaci v poznání či ve větším vědění. Když jim hlavy zasvěcené pověděly, co by si měli vštípit do paměti, totiž jména či příjmení Hraběte a Slavíka, mohli být potěšeni, jaké význačné osobnosti jsou spjaty s Hořovicemi, být jim za to vděčni a třeba se tím i honosit. Jenže oni se řídili ignorantským principem „když to nevím já, tak to nemusí vědět nikdo“ a pěkně si na ty vzdělanější došlápli. Pro nezasvěcené mimohořovické: Významný katolický básník Ivan Slavík patří k našim nejskvostnějším překladatelům 20. století a jeho dílo vznikalo v hořovickém ústraní, kde žil až do svého skonu a kde je i pochován. Po roce 1989 vydal úctyhodné množství knih, psaných dlouhá léta do příslovečného šuplíku. A Václav Hrabě? Namoutě, co říci o Václavu Hraběti? Pochován v nedalekých Lochovicích, pár kilometrů od nedaleké Chodouně – a v Hořovicích už dvacet let existuje Gymnázium Václava Hraběte. Je však pravděpodobné, že někteří hořovičtí radní nemají sebemenší tušení, že ve městě je gymnázium. Co bychom si nalhávali, dotáhnout to s neučeností lze žel daleko!

Spisovatel Ondřej Vaculík, který je nyní pánem hořovické radnice, to asi musel přijmout jako pořádnou ťafku, ne-li přímo jako facku od bohatých buranů. Proto se raději vzdalme z podokresního města a porozhlédněme se po ulicích města Plzně. Tedy – podívejme se na plán města z roku 2002 a podumejme, nakolik literární je Plzeň v názvech svých ulic. Inu, jak už to tak v českých zemích bývá, v tomto uličním názvosloví jednoznačně převládají spisovatelé 19. století (ovšem žádný Sabina, žádný Zeyer, žádný Stroupežnický, natož Karásek ze Lvovic – a zrovna Václav Thám ulici v Plzni má, zatímco radnický A. J. Puchmajer nic) – a dále ti, kteří byli v období po 1948 považováni za „pokrokové“ a jejichž jména tudíž figurují na uličních cedulích. Nic nového pod sluncem, čili ani pod plzeňským. Z toho však vyplývá, že 20. století dostalo v daném směru na frak. Z těch, co začali publikovat přibližně kolem roku 1900, tj. někdy na rozhraní 19. a 20. století, má v západočeské metropoli ulici všehovšudy Petr Bezruč, Otokar Březina, Josef Hora, Růžena Svobodová, Vladislav Vančura a Jiří Wolker, dejme tomu i S. K. Neumann, možná ještě někdo – a pak je tu Čapkovo náměstí, zda Karla či Josefa, není mi povědomo. Souhrnně řečeno, ulici si tím pádem v Plzni nevydobyli nebo si toho v očích plzeňských nezasluhují Viktor Dyk, František Gellner, Josef Holeček, J. S. Machar, Vilém Mrštík, Ivan Olbracht, Antonín Sova, František Xaver Šalda… A ti mladší takříkajíc teprve neměli nárok, ani po roce 1989 ne: Konstantin Biebl, Jan Čep, Jaroslav Durych, František Halas, Vladimír Holan, František Hrubín – ba i Jaroslav Seifert musel utřít pusu.  Hlavně že v Plzni mají ulici Borůvkovou, Gruzínskou, Hodonínskou, Jitrocelovou, Kyjevskou, Mělnickou, Okounovou, Pampeliškovou, Pstruhovou, Republikánskou, Revoluční, Rušnou, Suvorovovu, Tělocvičnou, Turistickou, Učňovskou, Vědeckou, Zelinářskou nebo Živnostenskou!

Tak jistě je tuze hezké a o něčem to vypovídá, že Evropské hlavní město kultury (EHMK) má ulici pojmenovanou po obávaném vojevůdci Suvorovovi (co Napoleonovi maršálové nebo takový Valdštejn, Evžen Savojský, Laudon či Radecký?) a ne po nějakém básníku Seifertovi, není-liž pravda. Ale skoro žádná „literární“ ulice nemá v Plzni název po nějaké místní literární celebritě. Dozajisti tím nemíníme doposud utěšeně žijícího Evžena Pěnkavu, nýbrž namátkou – nakladatele Karla Beníška. Prozaika Petra Fingala. Literárního historika Emila Felixe. Překladatele Aloise Václava Junga. Ale třeba také prozaika Miroslava Nohejla nebo básníka Miroslava Holuba. Dobrá však, nikdo není doma ani v EHMK (čti Ehm… ká) prorokem.  Což tedy nějakou menší uličku, možná Havířskou, přejmenovat na ulici Václava Hraběte? Možná by se pak hořovičtí radní v čele s někdejším Plzeňanem Ondřejem Vaculíkem chytli za nos. A pranic by nezáleželo na tom, zda někdo z obyvatel Evropského hlavního města kultury má povědomost, kdo to byl Václav Hrabě.