literární západ

Soused Babka z Vrchlického ulice ve Starém Plzenci měl kdysi místo hradby keře, tak okolo roku 1968, a jako děti jsme jednu dobu posedávali právě v tomhle ulici tajuplně lemujícím křoví. I s holkami, dokonce. Bylo nám okolo pěti, ale rokovali jsme a žili naplno, pili limonádu, vyhlíželi z houští ven a zase rokovali – a možná to taky bylo až léto 1970.

Nu, a o čem šla řeč?

Například o Angelice, markýze andělů, jak si stále pamatuji, a probíralo se, ve kterých filmech byla nejvíc nahá.

Ještě zaujatěji jsem se tenkrát dovídal fakta o hraběti Draculovi.

Markýza Angelika představovala tenkrát vrchol erotiky a upíří filmy jako téma se staly rubem téže mince, vlastně, i když ne jistě ještě produktem nevyvřelého sexu.

Ve světových kinech zrovna letěly. Mávalo se netopýřími křídly a pila se krev. Památným se stal Polanského Ples, ale tady v Čechách to bylo vše dost TABU, a tak jsem upíroviny sice sledoval v televizi, ale jenom „na Německu“.

O co víc ale byly (krásné) horory (a psávalo se horrory) zakázány, o to více jsme k nim začali vzhlížet a pro ně horovat. Zakázané ovoce nejlíp chutná. A tak to bylo, ale stejně mám pocit, že by mě UPÍROVINY uhranuly i nezakázané, a můj spolužák Vašek Chýlek mi už tenkrát vykládal o Christopheru Lee a také sám jsem Christophera uviděl a… To přece JE Dracula! kulil oči a temně ponuré tóny zněly a upadaly ještě hloub a hloub, až to bylo šílené, kamera se za toho varhanního dunění zvolna a fascinovaně probojovávala ke katafalku. Ano, začínal další z oněch imaginativních filmů, které jsme neznali, a hle, krev nebyla zase tak podstatná a šlo skutečně o ryzí hrůzu, přečasto, a to hrůzu hřbitovní i romantickou a…

A mrtví cválají rychle!

Úvodem oné sedmé dekády minulého století se draculoviny opravdu jen rojily a nemohu než litovat, že přes oponu z železa skoro nedošplíchly a jediný český televizní „Hrabě Drakula“ (1970) s Iljou Rackem, ten jednoduše nestačil. Horory nám politici zkrátka sebrali, bídáci, a někomu to, pravda, vůbec nevadilo, a zrovna vy, vím, neprahnete moc po onom hraběti D, ale já jsem prahl, a vždycky, a chybíval mi tenkrát nesmírně a strašně moc!

A jak jenom bezmezně jsem ony filmové skvosty toužil spatřit!

Povětšinou marně. A nedočkal jsem se. A ostrouhal. Dlouho jsme totiž neměli ani tu televizi a kamarádi z nitra nepěstěného plotu pana Babky mi mohli s úspěchem vyprávět a nejen o Angelice, markýze andělů, ale taky o mileném Draculovi. To i dělali – a holky ani nedutaly. Taky já byl jako pěna a jen teskně prahl po prachu hrobu a…

A video?

Neexistovalo. A skutečně ne každý měl už televizi a vůbec ne každý chytal u Plzně hrdinně ARD i ZDF, kde za pozdních nocí vysílali celé seriály filmových hororů o upírech.

Ale pak i moji rodičové „telku“ konečně koupili a chodil jsem zrovna do první třídy a nemusel tedy náhle lhát, že ji samo sebou doma taky máme, už jsem nemusel… Ale ouha!

„Na Němcích“ najednou nějak nešlo obrazy rozeznat, ono totiž muselo vždycky vyjít i počasí. Taky cizí jazyky jsem ještě neuměl, a tak jsem nakonec dospěl vcelku „zdravě“ a právě tak, jak chtěli. Bez upírů. Skoro bez.

A nenabažený. A dnes? A že prý můžu po převratu všechno dohonit? Už dvacet let na to bylo?

Možná, ale nevím a pochybuji a obávám se, že už nemohu a je pozdě a že poetiku prastarých hororů o Draculovi sice vnímám a vstřebávám, nicméně nějak chabě – a někdy dokonce se sebezapřením…

Jen horko těžko se vžívám do staré dětské touhy i chlapeckého nadšení, které je možná i dnes vlastní devadesátiletému Bradburymu, a nejsem jako kdysi. Už jsem okoral a nosím jiné oči a tamty mi vydloubli. Ale co já vím?

Třeba bych filmový subžánr DRACULOVIN dnes vnímal daleko pohrdavěji, kdybych se tenkrát přežral, ne? A překrvil. Kdopak ví!