literární západ

Během dlouhého a v závěru už spíše úmorného putování či cestování, kdy jednou byly cílem tohoto vandrování státní závěrečné zkoušky, podruhé mezinárodní bohemistická konference ve Slezsku (tak bychom to měli říkat a psát: ve Slezsku, nikoli povšechně v Polsku, vždyť přece právě ve Slezsku prožívá naše bohemistika literární stejně jako jazykozpytná učiněný boom, až nad tím nahlas i vskrytu žasneme) jsem si přečetl rozhovor s renomovaným publicistou Antonínem J. Liehmem. Jeho hvězdná hodina nastala v šedesátých letech, kdy exceloval jako filmový kritik a propagátor nových vln v evropské kinematografii, mj. i pod pseudonymem Dalimil v Literárních novinách a Listech. Předtím to s ním bylo poněkud složitější a kdejaký rádobykulturní domovníček Quaklina by udavačsky slinil a slinil a slinil, dřepě třebas na ředitelském patníku, hned po srpnu 1968 však Liehm skončil v pařížském exilu a od roku 1984 – již jako důchodce – mj. redigoval znamenitý časopis Lettre internationale, který od roku 1990 nějaký čas vycházel i v české mutaci: škoda ho, nesčíslněkrát škoda ho! Toho časopisu, pochopitelně, poněvadž Liehm, plným jménem Antonín Jaroslav Liehm, stále s obdivuhodně čilou myslí, dnes již pozvolna kráčí k devadesátce.

Jednu vzpomínku spojenou s Liehmem zaplašit vskutku nelze: to když ve velké aule pražské Filozofické fakulty UK bezmála před padesáti lety vystoupil Jean-Paul Sartre, poprvé a naposledy na vizitě v českých zemích, a jak za – s francouzštinou si nevědoucí rady – nastrčenou překladatelku spontánně zaskočil A. J. Liehm a s bonvivánskou suverenitou pohotově tlumočil autorovo filosofické řečnění i politické špičkování. Však také on sám převáděl do češtiny zejména Sartrova dramata i texty Simony de Beauvoir/ové. Kdeže ty neloňské sněhy jsou! A. J. Liehm se však za literárního kritika nebo glosátora nepovažoval, o literatuře psal leda ojediněle, všestranně se věnoval filmové tvorbě, dokonce i jako zástupce Čs. státního filmu v zahraničí, a když už se příležitostně vypravil do literárních hájů, zaměřil se v prvé řadě na politicky determinovanou zkušenost spisovatelů jako například Milan Kundera nebo Václav Havel, případně, jak píše Přemysl Blažíček ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, v rozhovorech s nimi na „hledání možné humanizace socialismu“. Koneckonců k literárnímu myšlení neměl ani patřičné vzdělání: v roce 1949 vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a pak už hurá do života. Často prožívaném v ministerském a vysokoškolském prostředí.

Leč o co jde: ve zmíněném rozhovoru (pranic nezáleží na tom, o jaké noviny šlo, který deník to byl, však to lze bez potíží dohledat nebo zjistit, leč není to vůbec důležité) Liehm zasvěceně vykládá o všem možném, jak už jsme u něho zvyklí, věk nevěk, stáří nestáří, ale na jednom místě tak trochu bezstarostně zabrousil do hájemství literatury a dokonce rovnou do světa literatury české, načež se nechal slyšet, že si přečetl Jana Balabána. Připomeňme, že jde o předčasně zesnulého prozaika, který se – jak už to v Čechách bývá – stal po svém úmrtí naším kultovním tvůrcem. Arciže právem. Jenže v souvislosti s Balabánem náš věhlasný publicista prohlásil asi toto: Je to regionální autor. Prý typický regionální autor, na rozdíl od spisovatelů jako Vladislav Vančura nebo Karel Čapek (vyjmenoval i další klasiky, jejich vrstevníky), kteří regionální nejsou, přinejmenším podle Liehmovy mínky, zatímco Jan Balabán ano. Leč proč, co ho vedlo k tomuto názoru, o co tento svůj názor opírá, to už Liehm v duchu novinářské zkratkovitosti, resp. i charakteristické myšlenkové zkratkovitosti, neprozradil. Ba ani nenaznačil. Nezbývá tudíž než se nad tím trochu pozastavit.

Takováto srovnání jsou pochopitelně vždy poněkud ošemetná, poměřovat kteréhokoli současného spisovatele s klasickými tvůrci minulosti znamená tíhnout k poněkud matoucím žurnalistickým floskulím, což bývá zbytečné a k ničemu to není dobré. Uvedení Čapek a Vančura žili v jiné době, měli jiný osud, ačkoli lze podotknout, že také jejich životní dráha se uzavřela předčasně (Čapek usmýkán českými mravokárci, Vančura zavražděn okupanty, aspoň ho však žádný domovník neudal!), především však je dělí od literárního prostředí, v němž se pohyboval v ústraní žijící a působící Jan Balabán, nejméně sedmdesát let. Však také otázka nestojí, zda je Balabán novým Čapkem nebo Vančurou či není, nýbrž se tažme, zda je autorem regionálním, anebo nikoli (jako prý jím není Čapek ani Vančura). A lze se dále ptáti, podle jakého kritéria se to určuje, kde jsou hranice či meze podobné regionálnosti nebo regionovosti, jak a kdy se kdosi stává mluvčím regionu a jak a kdy pomyslného nebo nepomyslného nad-regionu? Ruku na dobré české srdce: naše země jsou z pohledu Brita či Španěla i dalších regionem jaksepatří a pak už jde jen o to, zda to v zahraničí vnímají jako skutečnost pozitivní nebo negativní. A občas dokonce vědí, kdepak to je a že moře jsou jinde.

Je záhodno vyzdvihnout ještě toto: nepokládáme slovo „regionální“ za nic hanlivého, právě naopak, kráčí však o kontext, v němž toto slovo figuruje.  Při vší úctě k Vančurovi, copak ten není „regionální“? Jednou píše o benešovském pekaři, jednou o zbraslavské plovárně, jednou o zcela zapomenutém regionu, jímž byly takřečené Horní Uhry čili Slovensko, jednou natáčí na podkarpatoruské periferii Evropy film o Marijce nevěrnici…  Jednou píše v duchu expresionistů, jednou v duchu unanimistů. Je to velký spisovatel, ano, proč však podle Liehma není regionální? V čem spočívá nebo nespočívá Vančurova světovost či ne-světovost? A naopak: proč by měl být regionální Jan Balabán? Poněvadž píše o Ostravě a o Ostravsku? Láry fáry nebo dokonce povězme, že dobrého pomálu je na tomto tvrzení! Koneckonců Jan Balabán je tvůrce, kterého můžeme interpretovat v souladu s myšlením evangelického literárního post-existencialismu, a to je kategorie po čertech nad-regionální, byť sám spisovatel k takovým vznešeným přídomkům nikterak neinklinoval a s žádnými publicistickými představami o regionalitě si určitě hlavu nelámal. Možná se měl Liehm raději víc zasazovat, aby Balabána víc překládali. Protože čtenáře by si určitě získal: evropského i světového. Region neregion.