literární západ

Literární časopisy vesměs třou bídu s nouzí, vegetují a žijí jakoby v jednotkách intenzivní péče, nicméně stále ještě vycházejí a dokonce jich nenápadně přibývá, i když v prvé řadě se to týká kulturně zaměřených nových internetových periodik. A to vše v časech, v nichž, jak se nejednou konstatuje, „humanitní sféra v době radikální ekonomizace prohrála“. To pochopitelně lidi tvůrčí i lidi kolem literatury se pohybující neúprosně vytlačuje do jakýchsi oáz, v nichž přežívají obětavci, nedbající na zekonomizované homunkuly s drzým čelem. Asi není pravdě vzdálené tvrzení, že pouze v těchto literárních či kulturních tiskovinách a v myslích jejich tvůrců stále ještě přežívá „estetický pohled na veřejné záležitosti“. V čem spočívá a o co opravdu jde, to si můžeme v duchu zodpovědět, a to každý po svém. Pohříchu ovšem s nepovzbudivým vědomím, že leckdo už nemá zdání ani tušení, v čem tkví onen „estetický pohled“.

Existuje však časopis spíše neliterární než literární, jenž se zove A2 a má v podtitulu víceméně výstižné označení: kulturní čtrnáctideník. Na jeho stránkách se o literárním životě někdy referuje na pokraji napaprikovaného bulváru, jindy naopak (díkybohu!) bez osobních útoků a se znalostí věci. To se žel nestává příliš často, v A2 opravdu k literatuře přistupují jednou víc nepříznivě než zakysle, jednou víc zakysle než nepříznivě. Nejednou však i značně nepříznivě, i značně zakysle. Vskutku není náhoda, že když ve čtrnáctideníku vyjde literární sloupek, jeho renomovaný pisatel se občas vůbec nerozepisuje o literatuře, ale s chutí o tom, že v Praze se nějak přemnožilo psích hovínek, lze říci exkrementů, no arci! Věru, v české literatuře novějšího data toto téma doposud na patřičné úrovni reflektováno nebylo, hanba nám, hanba, možná to však pan vědátor sepsal všehovšudy jako „kulturní“ recesi a následovně hýká nad svým textem smíchy jak strýček Jedlička blahé paměti. (To kdyby zavítal třeba do Bruselu, neprskal by na Prahu.) Inu, kdo by se nezasmál a na to cosi čta A2 hnedle nešlápl, však kráčíme po kulturních stezičkách takřečené Ádvojky!

V nedávno vydané A2 (č. 18) je svět literárních časopisů charakterizován jako „společenská menšina“ (namoutě, snad ani v jiné galaxii se literární časopisy nemohou stát společenskou většinou, leda v nebi, v pekle či v ráji) a konstatuje se, že jejich nejtypičtější vlastností je to, že se „uzavírají do vnitřního exilu“. Vypadá to tak sice na první pohled, možná se však neuzavírají, nýbrž jsou uzavírány, vykazovány, doslova vyvrhovány mimo ekonomizovanou část populace. Kdy ta si však nějak zvlášť oblibovala jakákoli literární periodika? Pak se už však v A2 trochu mluví z cesty, například že „autorské okruhy téměř všech /časopisů/ se prolínají“. Věru nejsme početný národ, slova o prolínání čili o autorské promiskuitě se však nezakládají na pravdě. Kdo namátkou z autorů Revolveru Revue například publikuje v Tvaru, přičemž případné výjimky (napadá nás Ivan Matoušek) přece vždy důrazně potvrzují pravidlo? A kdo ze Souvislostí tiskne v Revolveru Revue atp. Na druhé straně by na tom nebylo nic špatného, viz klasické příklady F. X. Šaldy či Arna Nováka. Skokem do Plzně: jen málokdo z autorů Plže zatím přispívá do Literárního Západu, pranic pohoršujícího v tom však není – to se snad mají literární Plzeňané či Západočeši schovávat jeden před druhými za kašnami a přistiženi si sypat popel na pleš?

Pojďme dále. O některých časopisech se v A2 píše, o jiných, kvalitních a závažných, se jednoduše podotkne, že byly opomenuty (tj. Weles a Kontexty). A tumáš čerte kopáč. Víc se tedy hovoří o jiných, pohříchu jen o některých jiných. A co se o nich povídá? Nuže, pro brněnský měsíčník Host je prý charakteristický „literární biedermeier“.  To bude šéfredaktor Miroslav Balaštík pěkně vykulený, až si to přečte! A honem začne v Hostu publikovat Boženu Němcovou, Vlastu Pittermannovou a kdoví koho ještě. A sborníkově vydávaný Revolver Revue? To je podle A2 v prvé řadě „kulturní sebeobrana“. Proti všem, nutno podotknouti, za každou cenu proti všem, občas i v duchu bránění kultury před kulturou, která je trochu z jiného než revolverového soudku. Obtýdeník Tvar zase údajně „mapuje ubývající literární provoz“. Dejme tomu, co však jiného má literární časopis dělat? V čem jest jeho poslání? Ádvojka na to kašle zvysoka – ale říkat psaní prózy a poezie tak zpupně a přezíravě „literární provoz“? Ach, co to v té A2 pořád provozují? Konečně že revue Souvislosti volí „usebrané prodlévání v nadčasových textech“. Pěkně řečeno, usedavě usebraně, trocha nadčasových textů ovšem nikoho nezabije. A jiné časopisy jako by nebyly, aspoň však na ně nedopadly další vejšplechty z A2 – třeba co by prý mohlo „vést k pozdvižení témat či zadnic v literárních časopisech“? Nu, nejsme důsledná a k pravdě mířící Ádvojka, o pozdvihování zadnic filosofovat nehodláme.

Leč co se na závěr našim literárním časopisům (čili těm některým) v A2 vytýká? Inu toto: přetiskování konferenčních příspěvků, že uveřejňují laudatia, ukázky z knih, které se chystají k vydání nebo už i vydaných, dále otiskování textů převzatých z internetu, „incestních“ rozhovorů (tím se zřejmě myslí interview s osobou, skorobratrsky čili skorosestersky spjatou s tím či oním periodikem), polemik, anket a recenzí a dále rozvleklé dokumentace vlastních akcí. Vida, vida. Zapátráme-li v kdekterém desetiletí, polemiky a recenze (tj. kritiky) jsou solí každého obstojného literárního časopisu. Nemělo by ovšem jít o polemiky mnohdy dryáčnické a o minirecenzičky občas ještě dryáčničtější, říkejme to však zrovna Ádvojce! Dobrá však, lze s úlevou mít za to, že takový plzeňský Plž se z tohoto výčtu podivuhodných nepravostí skoro ničím neprohřešuje. A ještě: prý mizí vzájemná konfrontace. Ale nemizí, zrovna v A2, když na to přijde, konfrontují, až se z nich práší. No právě: práší.