opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-12
-2
hodiny
0
-8
minuty
-4
-6
sekundy
-4
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Každý „literární“ rok probíhá (a to zdaleka nejenom v českých zemích) ve znamení udělování a vyhlašování nejrůznějších literárních cen. Některé se těší velké známosti a tudíž i velké prestiži, jiné ceny a jinačí vavříny o podobnou vysokou prestiž buď vehementně usilují, anebo o ni naopak nijak zvlášť neusilují a se svým „místem na slunci“ se poklidně spokojují. Některé to mají už ve svém vínku: to jsou literární ceny nakladatelské, časopisecké, překladatelské, dramatické, případně nějak žánrově ohraničené (například cosi jako detektivka roku nebo nejlepší historiografický titul roku atp.). Jiné poslání mají ankety, ačkoli také ty patří do kontextu české literární kultury: zakrátko se už vyhlásí například výsledky ankety Magnesie Litery o tzv. Knihu desetiletí – jenomže v ní podle regulí mohou uspět jedině ty publikace, které v minulých letech vítězně „zabodovaly“ v jednotlivých kategoriích Magnesie Litery, čili žádné jiné. Přeloženo do srozumitelštiny: z plzeňských nebo západočeských literátů by v této anketě měl šanci pouze básník Josef Hrubý, nikdo jiný. Dá se však předpokládat, že soudobí poetové v této anketě mnoho šancí bohu žel mít nebudou.

Vynikající esejista Josef Kroutvor nedávno uveřejnil své zápisky z cest, ve kterých ovšem nereflektuje pouze své cestovní zážitky a vyjadřuje se, nejednou v přesvědčivé zkratce, také k jiným kulturním nebo civilizačním záležitostem. Kroutvor na jednom místě jako kdyby pouze mimochodem poznamenává, že se dočetl, kdo se stal novým či nejnovějším laureátem Ceny Jaroslava Seiferta (tento vavřín někteří znalci kulturní současnosti považují za naši vrcholnou literární cenu, jiní zase kladou ještě výše Státní cenu za literaturu) – a v této souvislosti se pozastavuje nad tím, zda to není příliš často, když je tato cena udělována jednou ročně. A táže se, zčásti sám sebe, zčásti a nepřímo se tak obrací na celou naši kulturní obec, zda by nebylo lepší, kdyby se takováto renomovaná cena vyhlašovala všehovšudy jednou za deset let. Poněvadž dosavadní praxe, tj. vyhlášení deseti laureátů Ceny Jaroslava Seiferta za deset let (náš esejista neví nebo raději pomlčel o tom, že nějakou dobu se cena „půlila“ a že ji několikrát obdrželi hned dva tvůrci), se podle jeho názoru stává učiněnou „inflací poezie“.

lckk V tomto tvrzení je pochopitelně určitá logická chyba: v žádném případě nemůže jít o inflaci poezie, nýbrž a nanejvýš o inflaci vlastního literárního ocenění. Případně, což se také může stát, o momentální lidské či odborné selhání členů poroty, jak se to nedávno přihodilo porotě rozhodující o Ceně Knižního klubu, která ocenila literárně zcela neduživý text čistě z mediálně atraktivního důvodu, že ho napsala mladá Vietnamka. Že porotci sedli na lep jihočeskému literátovi, to se stát může, že se ale shodli v ocenění slabingerovského rukopisu a že nikdo z nich se členství v porotě po následující blamáži nevzdal, to je samozřejmě typická veselá historka seběhnuvší se v českém literárním Kocourkově. V porotě zasedal i ředitel Ústavu pro českou literaturu AV, který se sice v palbě nelichotivých otázek kroutil jak klubko užovek, nicméně odejít z poroty ho vůbec nenapadlo. Přitom po něm nikdo nechtěl, aby rezignoval na svou vědeckou funkci jako člověk, který nerozpozná dobrý rukopis od špatného, jenomže u ředitelů se asi s něčím takovým vcelku počítá. Třeba však porotci toliko chtěli, aby se o nich v novinách psalo: mezitím přece stejná porota vybrala dalšího vítěze Ceny Knižního klubu a nejspíše si ani oni sami už nevzpomenou, komu to tentokrát přisoudili. Doufejme, že nikoli nějaké literárně talentované Vietnamce poctivě soutěžící pod neznámým českým jménem.

Aféra s Cenou Knižního klubu je ovšem „případem zralým k léčení“, u drtivé většiny jiných porot nic takového nehrozí. Proto se můžeme vrátit ke Kroutvorově návrhu, aby se alespoň ta nejprestižnější cena (ať jde o Cenu Jaroslava Seiferta nebo o Státní cenu za literaturu) udělovala raději za delší časové údobí – kupříkladu jednou za deset let, jak by se našemu esejistovi zdálo být nejméně „inflační“. Pomiňme v dané chvíli veškerou souvztažnost literárních vavřínů s kontextem naší literární kultury: v jeho rámci podobné vyhlašování renomovaných i méně renomovaných cen nepochybně „čeří“ náš literární život, přispívá k uznání spisovatelské práce a představuje i určité uznání soudobých hodnotových měřítek ve světě knižní kultury. Navíc se tato česká literární tradice opírá o ověřenou tradici oceňování významných spisovatelů a jejich knih ve světě! Kroutvor (raději) neříká, že by se i Nobelova cena za literaturu nebo namátkou ve Spojených státech National Book Award měly vyhlašovat jen jednou za deset let – přiznejme si, že podobné zasketičtění literárního života by si zřejmě nikdo nedovedl představit. Vždyť i antické olympiády, v nichž soutěžili ba i básníci, se konaly jednou za (dlouhé) čtyři roky, nikoli jednou za deset let! A to byl lidský život mnohem kratší než v naší rozverně dětinské facebookovské přítomnosti. Leč Josefu Kroutvorovi se o věci snadno medituje: může si připadat jako nad věcí, neboť literární vavříny až na nepatrné výjimky nejsou určeny těm, kdo reprezentují myšlení o literatuře. Protože jinak by právě Kroutvor byl kandidátem z nejžhavějších. Ba už před deseti lety!

Zkusme si to však představit! U Státní ceny to už nepůjde, ta je stanovena zákonem, a na nějaké zákony o kultuře nemají poslanci a senátoři vůbec pomyšlení. Zato ostatní ceny se dají změnit, zreformovat, dokonce i zrušit. Že by také se zpětnou platností? Potom bychom mohli pomyslně postavit vedle sebe všech posledních deset laureátů Ceny Jaroslava Seiferta a rozpoutat veřejnou rozpravu, kdo z nich si prestižní Cenu zaslouží a v kterých případech (rozuměj v devíti z desíti!) pohříchu šlo o kroutvorovskou „inflaci poezie“. Anebo ještě lépe: „Seifertovka“ se uděluje od roku 1986 a čítá už dvacet devět (!) laureátů. Podle Kroutvora by jenom dva (případně dva a půl) z těchto devětadvaceti povolaní byli ti praví a vyvolení. Schválně: jestlipak by se s Kroutvorovým názorem těch „inflačních“ sedmadvacet poetů ztotožnilo nebo by ho poslali do horoucích pekel? Ať se v nich škvaří, kritik, a nevede řeči o inflaci poezie!

Navíc kdyby se stal zázrak a takovou cenu desetiletí by získal zrovna plzeňský Josef Hrubý, v žádném případě by se nemohlo mluvit o nějaké poetické inflaci. Zkrátka a dobře by se Básníkem desetiletí stal Hrubý a všichni ostatní by museli usilovat o vavříny jiné. Máme však za to, že kdyby o tomto jediném vyvoleném za deset let měl rozhodovat právě Josef Kroutvor, nejspíše by se tohoto práva vzdal. A přiznal by, že je o poznání lepší každý rok ověnčit věncem vavřínovým skráně jednoho básníka.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody