Magnesia Litera slavnostně vyhlásila Knihu desetiletí – a proč ne! Není třeba pochybovat, že troufnout si na něco takového je pořádný kumšt a docela velké riziko, například by mělo být jednoznačně vymezeno, jaký knih publikací do tohoto velikananánského desetiletého osudí patří a kdo je bude posuzovat atp. Nicméně zmíněná Kniha posledních deseti let je tady. A nemuselo se přitom vybírat z tisíců titulů, nýbrž pouze z několika málo desítek, navíc už svým způsobem přebraných: totiž jedině z těch publikací, které už během deseti let získaly – v rámci soutěže Magnesia Litera – Literu za prózu, Literu za poezii atd. Pokud by se některý spisovatel, povězme s velkou nadsázkou, umístil třeba desetkrát po sobě na druhém místě a předstihl by tak spoustu jiných kandidátů Litery, do nynějšího výběru by tudíž stejně nebyl zařazen. Ani nějaký novodobý Mácha, kdyby v jednom soutěžním roce Magnesie Litery zůstal s nějakým novodobým Májem o prsa druhý (třeba v kategorii Objev roku atp.), by si teď neškrtl. Taková jsou ovšem pravidla nynější ankety o Knihu desetiletí a pravidla jsou holt pravidla.
Nelze však uvedené anketě upřít, že vzorek vybraných čili vítězných titulů je nemálo reprezentativní a že respondenti ankety se měli o co opřít. Právě tak, kdyby si s tím dal někdo práci, by se ovšem dal sestavit neméně reprezentativní, ne-li ještě reprezentativnější vzorek či soupis knih, které v kategoriích jednotlivých Liter neprávem propadly anebo jim vítězství uniklo o pouhopouhý fous. Vždyť i z nich by se dala stanovit, kupříkladu opět prostřednictvím nějaké ankety, podobná, pouze nějaká jiná Kniha desetiletí! Respektujeme pravidla ankety desetiletí, zároveň bychom však také měli respektovat konstatování, že anketa, v níž mezi vybranými spisovateli vůbec nefigurují (neboli nemohou získat jeden jediný hlas) například, v abecedním pořadí, namátkou toliko z řad prozaiků Michal Ajvaz, Pavel Brycz, Irena Dousková, Edgar Dutka, Daniela Hodrová, Stanislav Komárek nebo Jiří Kratochvil a mnozí další, věrohodnost či přesvědčivost celého projektu velice znehodnocuje. I když, připouštíme, každá anketa a podobné akce tohoto druhu mají svá zlověstná úskalí, své Scylly a Charybdy.
Zároveň však je záhodno zdůraznit, že výsledky této ankety se přece jenom opírají o nějaké veřejné mínění a přes své limity, o nichž jsme se zmínili, mají svou váhu. Organizátoři se totiž rozhodli oslovit plné tři stovky lze říci znalců soudobého literárního života a naší literární kultury; není nám povědomo, kolik z nich zaslalo svůj hlas, dovídáme se však, že vítězný titul – ví se, že jde o povídkovou knihu předčasně zesnulého severomoravského spisovatele Jana Balabána Možná že odcházíme (získala Literu za prózu v roce 2005) – obdržel více než sto hlasů. A to je zatroleně velký rozdíl ve srovnání s neoprávněně nafukovanou záležitostí, jíž je anketa o tzv. Knihu roku v Lidových novinách, kde vítěz získá třeba něco přes deset hlasů a medle tu máme Knihu roku. (A kde z libovůle redaktorek a redaktorů celá řada expertů vůbec není oslovovena, snad aby právě o to větší váhu měly hlasy osob nepovolaných a především nečtoucích.)
V souvislosti s tzv. Knihou roku je neblaze známá historka, jak všehovšudy den po vyhlášení rezultátů této novinové ankety jeden věhlasný literát – jehož jméno pochopitelně neprozradíme – lamentoval, ba naříkal, že prý kdyby zavčas vyzval tři kamarády, aby v anketě jmenovali i jeho knížku (a oni mu to prý i přátelsky nabízeli!), stačilo by přitom tuto knihu napsat i jako poslední z obvykle uváděné trojice, hned by se posunul na první místo a ruka by byla v rukávě! Tady nic tak obskurního naštěstí nepřipadalo v úvahu, stovka zasvěcených hlasů je totiž stovka zasvěcených hlasů. Jde přece o názor lidí, kteří soustavně nebo aspoň často čtou a sledují současnou českou literaturu, nikoli o nahodilý dojem novináře, který zná nanejvýš Monyovou a Viewegha, nebo o příspěvek přírodovědce, který si s myšlenkou na důchod s překvapením přečte Kafku či Bibli a hned to označuje za knihu roku. A raději vůbec nemluvíme o tzv. špiritovštině, kdy dosebezahleděný oslovený rádobygénius má za Knihu roku pokaždé pouze to, co sám píše nebo teprve uchystává. Nu, není nad pokoru.
Samozřejmě: podstatné je to, že v anketě Magnesie Litery o Knihu desetiletí získala palmu prvenství vynikající kniha. Možná by uspěla i v soutěži s tituly, které s ní za daných regulí soutěžit nemohly. Spějme však z centra do regionu: co kdyby také plzeňské Středisko západočeských spisovatelů nebo Literární Západ vyhlásil anketu o západočeskou Knihu desetiletí? Pokud by se zmíněné literární instituce řídily Magnesií Literou, čáku na vítězství by mohly činit jenom ty knihy, které by získaly Cenu Bohumila Polana anebo v téže soutěži obdržely čestné uznání. Buď by se to stanovilo anketou, kdy by se oslovilo co nejvíce kulturních lidí z regionu, anebo by o tom – aby nešlo o žádnou mediální anketu – mohla rozhodnout nezávislá a nepodujatá porota. Finanční částka by se za odměnu žádná nevyplácela, aby názor porotců nebyl ničím ovlivněn (však jeden namyšlený novinář tvrdí, že Státní cena je toliko přilepšením k penzi, a neví, o čem mluví). Asi to není příliš reálné, anketa by ale také mohla proběhnout ve virtuální podobě: kdyby si každý položil v duchu otázku, která západočeská próza, kniha veršů či humanitní publikace (právnická nikoli!) je oslovila do té míry, že by byl ochoten ji vnímat jako západočeskou Knihu desetiletí. Tak která?
Básníku chraň se touhy
po cenách
Vášeň ztracená
Umění věčné bičík dlouhý!
Cena zuby cení na poličce
Snivče
plující oblaka jsou více!