opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-12
-3
hodiny
-2
0
minuty
-4
-5
sekundy
-4
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



V transu, v čem jiném, dá-li se i takto pojmenovat pocit naprosté nevědomosti, se autor následujících řádek octl v okamžiku, když se dozvěděl, že letošní Nobelovu cenu za literaturu získal jakýsi Transtrőmer. Skutečně, jakýsi nikomu neznámý nebo naprosto neznámý Transtrőmer! Trans zůstával transem, potom však přece jenom se některé paměťové kanálky probraly a cosi se začalo vyrýsovávat jakoby z neprodyšné mlhy: nu ano, Transtrőmer, švédský básník, z něhož kdysi dávno, určitě po listopadu 1989, něco málo vyšlo v dvouměsíční revui Světová literatura. Jenže ruku na srdce: tenkrát ve „Světovce“ uveřejňovali autory mnohem známější a podle tehdejších představ i mnohem výraznější, tudíž není divu, že toto příjmení jako by zmizelo v propastech beznadějného zapomnění. A najednou jde o nositele Nobelovy ceny za literaturu!

Další informace, které k nám připutovaly, nejsou o mnoho povzbudivější. Kromě několika básní ve Světové literatuře (v č. 4/1992, tj. před devatenácti lety) byla laureátova tvorba v českých zemích představena ještě v antologii Ostrými paprsky (z roku 1999). Tam vyšel i hutný autorův medailon a s nemalým zahanbením můžeme konstatovat, že ten neznámý Transtrőmer, plným jménem Tomas Transtrőmer, je pokládán za jednoho z největších (nejenom žijících) švédských básníků. A byl přeložen – máme tím na mysli knižní vydání – už do více než šedesáti (!) jazyků, takže naše české země patří k těm v tomto směru méně kulturním, více barbarským. Kdo by se také divil: ne že by u nás skandinávská literatura vůbec nevycházela, leč je takovou Popelkou v koutě. Což platí pro moderní poezii vůbec: kdejaký hudební komediant bývá považován za poloboha, zatímco o velkého básníka – a tím prý Transtrőmer mimo veškerou pochybnost je – u nás mnohdy propukne určitý zájem jenom když – jenom když například získá tzv. Nobelovku. Co básník napsal o hudbě – že je to „skleněný mír ve svahu,/ kde kamení létá, kamení se valí“ (v překladu Dagmar Hartlové) –, to samozřejmě mohl napsat i o poezii. Leč kamení se valí a my světovou poezii pramálo překládáme, a tudíž ji ani neznáme.

Kromě toho Transtrőmer není básníkem – který se letos dožil osmdesáti let – jednoduchého osudu! Prý už dvacet let zkraje října před jeho příbytkem vždy postávají novináři pro případ, co kdyby přece jenom umělec získal Nobelovu cenu za literaturu. Tragikomické je, že by zřejmě chtěli s laureátem pořídit interview – jenomže by to nebylo tak snadné, poněvadž jde o němého básníka. Vskutku, Transtrőmer před jedenadvaceti lety prodělal mozkovou mrtvici a jeho údělem se stala němota, s okolím komunikuje pouze prostřednictvím své choti. Zároveň ovšem platí, že i nadále promlouvá ke světu svou poezií. Je to tudíž sice němý básník, nikoli však mlčící a jeho hlas by měl být slyšen. A zdá se, že byl i vyslyšen, poněvadž se mu dostalo nejvýznamnější literární pocty přítomnosti. A mohlo se mu jí dostat i dřív, jenomže Švédská akademie, která rozhoduje o nových laureátech, zřejmě dlouho váhala, zda si může troufnout přiřknout Nobelovu cenu za literaturu opět svému krajanovi. Naposledy tak učinila v roce 1974, ocenila dokonce hned dva domácí či tuzemské autory – a literárním světem se valil nesouhlas. K dovršení všeho jeden z oceněných, švédský básník Henri Martinson, záhy nato spáchal sebevraždu…

Stejně je však symptomatické, že „Nobelovku“ obdržel němý básník – jako kdyby se tím symbolizovala skutečnost, že současný konzumní svět se obrací zády ke všemu, co nesouvisí s pošetilým konzumem a s ním spojenou šířící se duchovní otupělostí, vedoucí ke konzumování konzumu. Nejde-li o „báječné“ čili prostinké komerční prostoduchosti, které se budou tržně uspokojivě šířit i v podobě e-books, pak se celá novodobá literatura postupně a pozvolna dostává do pozice takového němého, mlčícího, bezmocného a bezradného subjektu. A už se toto truchlivé konstatování jako by rozumí samo sebou! V článku o novém laureátovi se objeví ba i formulace „pokud ještě někdo čte poezii“: přitom přece odjakživa platí, že trocha poezie nikoho nezabije! Každá poezie je svým způsobem důkazem možnosti kultivovaně vnímat svět a přispívat k jeho zvnitřnění a zcitlivění. Tudíž i nynější „němá“ poezie, tudíž i verše psané němým básníkem, který ve Švédsku za svých mladých let poznal i válečnou atmosféru v Evropě.

Autorova vlast sice do druhé světové války nevstoupila, právě v té době – ve čtyřicátých letech minulého století – se však v těchto končinách formoval kupříkladu filmový génius Ingmara Bergmana či literární génius u nás pohříchu zcela nepřekládaného Tomase Transtrőmera. Umělců, nad jejichž dílem (u filmaře nepochybně, u básníka s největší pravděpodobností) můžeme setrvat v obdivném transu. Ostatně – i Bergmanovy filmy (zvláště ty rané) k nám pronikaly s velkým časovým zpožděním a na to se už zapomíná. Otočme však list a pokusme se o malé srovnání. Když v roce 1984 poctila Švédská akademie „Nobelovkou“ našeho Jaroslava Seiferta, v prvé řadě tím ocenila etické kvality umělce, jenž patřil k zastáncům lidských práv, teprve v řadě druhé šlo o uznání vůči tvůrci, který měl ve své domovině nimbus tzv. národního básníka. Jenže v zahraničí ho skoro nikdo neznal, s výjimkou hrstky zasvěcených. Seifertovy sbírky nevyšly knižně v šedesáti jazycích, kdeže! Žel ani po roce 1984 nikoli. A současný stav věcí je ještě žalostnější: ano, znovu u nás vycházejí Seifertovy básnické spisy, víme však z médií, že je nikdo nečte. Nebo je nikdo nekupuje. Nebo je nikdo ani nečte, ani nekupuje. A takový Karel Šiktanc? Čte někdo Karla Šiktance? Koupí si někdo Šiktance? Pokud mladí čtou poezii a doufejme ještě aspoň někteří ano, ano!, potom sáhnou spíše po Wernischovi, po Jirousovi…

Co s tím? Svět vymknutý z kloubů šílí a ve svém šílenství hlásá, že je arcirozumný. Není. Možná nezbývá než se (příležitostně) řídit moudrým veršem z pera Tomase Transtrőmera: „Zastrčím ruce do kapes… / a předstírám někoho, kdo se/ klidně dívá na svět.“  Jenomže co vše nám předstírá ten svět?

 

 

 

 


One Response to “Zápisník dr. No 2.36”

  • Hortensie Hustolesová:

    Kdo v tomto světě potřebuje poezie, jak by mrtev byl! Pro nesnesitelnou citlivost musí si skutečnost dávkovati, sentimentem se brodit k vycpanému cynismu. Ach voskové sochy citů. PS: Taky čtu raději Wernische než Šiktance, čerti vědí, proč!

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody