opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
1
hodiny
1
7
minuty
2
6
sekundy
1
7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Jiří Č. UlrichTiše, ve vší tichosti se v těchto dnech po Plzni rozšířila neuvěřitelná zpráva či spíše zvěst, že jedné osobnosti západočeského kulturního života bylo minulou sobotu… no, docela hodně let. Zkrátka a dobře že oslavuje úctyhodné životní jubileum. Osmdesát to ještě není ani náhodou, leč sedmdesát už také ani náhodou. Jinými slovy někde uprostřed. Však ten, koho máme na mysli, totiž Jiří Č. Ulrich, dobře ví, kolik mu uhodilo. Třeba si ještě pamatuje, nakolik přátelsky se o něm v Plži psalo před pěti lety, když byl na jeho stránkách pasován na „nezdolného a nestárnoucího sedmdesátníka“. Přihodila se při tom sice tisková chybička, zůstalo tam napsáno, že Ulrich, přesněji řečeno Mistr, Mistr Ulrich, je „nestároucí“, doufejme však, že ho nemilé přehlédnutí nena… štvalo. A že z dnešního pohledu nad tím mávne rukou a neúčastně podotkne: Sedmdesát? To dětinský můj věk!

Napsalo se tehdy o Jiřím Č., že je opravdový skorovšeuměl – a při této příležitosti se zdůraznilo, že jeho nefalšované kumštýřské mládí propuklo až v relativně tuze pozdním věku. Není to v českých dějinách jediný případ, stává se, že teprve s blížícím se důchodem se lidé neposední a svým způsobem nevybouření po hlavě čili střemhlav vrhají do tajemného a iracionálního světa umění, k němuž předtím měli dlouhá desetiletí setsakramentsky daleko. Dohromady už není důležité, čím byl Jiří Ć. Ulrich, než absolvoval zmíněný skok střemhlav do kumštu, můžeme si ale obdivně zopakovat, čím vším od té doby byl rád a stal se a doposud ještě je rád nebo dokonce se i nadále stává, přičemž si to můžeme vyjmenovat, stejně jak se to učinilo před lety, pěkně v abecedním pořadí: Aforistou, Básníkem. Divadelníkem. Dramatikem, Hercem. Prozaikem. Recitátorem. Režisérem. Slampoetristou. Nebo slampoetrystou? A samozřejmě ještě i zakladatelem, přece zakladatelem kupříkladu neprofesionálního divadelního souboru Amceth a především Divadla pro nepřítomného diváka. To vše už bylo řečeno před pěti lety v Plži, můžeme však podotknout, že ten, kdo provozuje Divadlo pro nepřítomného diváka, se volky i nevolky stává pod tlakem okolností i samojediným přítomným Divákem. A jedovatě připojme, že občas i Kritikem, to když nějakému textu nerozumí…

Nevím, jak to vypadá v zákulisí plzeňského tvořivého života, přikláním se však k pocitu, že Jiřího Č. Ulricha v Plzni znají víc jako divadelníka, ať už přítomného nebo nepřítomného. Víc než co? No víc než literárního tvůrce, ačkoli snad i o jeho spisovatelském nadání panuje určitá povědomost a i v této oblasti se oslavenec těší jistému renomé. Jenže, ruku na srdce, z pohledu třetího tisíciletí se může zdát, že se Ulrich pustil do literárního sepisování příliš pozdě. Nebo nevím, že zhola nic nevím a že nynější jubilant celé desítky let psal do nějakého bezedného šuplíku? Že má všude doma usazené hory neznámých rukopisů? Ano-li, pak jsou skutečně neznámé a jak je potom můžeme znát, a ne-li, pak je opravdu škoda, že nikoli. Takže z Ulricha literáta máme přečteno jen něco málo textů, publikovaných zčásti časopisecky, zčásti ve společných publikacích. I když, podruhé ruku na srdce, o jednom Ulrichově literárním počinu se možná ví, převážně však vůbec nic neví.

Jiří Č. Ulrich totiž napsal i román. A je to román jaksepatří, jen si ho zkuste potěžkat v ruce, žádná chudokrevná próza či ještě chudokrevnější novelka! Jeho román bychom měli s chutí porovnávat s jinou mytickou knihou plzeňského literárního života, totiž s románem Svatý porcelán z pera Davida Charváta. Z odstupu času lze konstatovat, že Ulrichův (detektivní?) román vyšel v nákladu jen o něco vyšším než Svatý porcelán, bratru nebratru jen o několik výtisků více. Také počet čtenářů by se dal velice dobře srovnávat: Svatý porcelán četl pravděpodobně pouze Vojtěch Němec a mlží v této věci autor těchto řádek, zatímco román Ulrichův, jehož název záměrně neprozrazujeme, abychom vyvolali zdání ještě větší tajemnosti, opět jen o malinko víc čtenářů. Bylo to možná o věži, možná o mlýnu… Charvátův román byl ovšem důkladně recenzován a vyvolal dokonce i základní filosofickou polemiku (zvláště o jeho rozsahu), vůči románu Ulrichově zůstala však kritika liknavá. Zčásti to padá na vrub i dr. No. Něco lze v dějinách napravit, něco v historii literární kritiky už je možno napravit jen stěží. Ulrich tudíž zůstává autorem neznámého a nerecenzovaného románu. No a co? Nevědomost cti netratí, leč indolence, to je hřích!

Když kritika mlčí, někdy to znamená pouze tolik, že kritik nemá z různých důvodů čas a své analytické řádky o knize odkládá tak dlouho, až vše odšumí do ztracena.  Možná je to však přirozenější a korektnější, než podrážděná závistivost či nepřejícnost ze strany spisovatelského bratrstva a sesterstva. Nad jedním jubilantovým rukopisem se bytost, která měla rozhodnout, zda bude vydán či nebude vydán, rozkatila na míru pozemskou snad nejvyšší. Něco tak strašného jsem snad ještě nečetla, hromovala. Ten jazyk! syčela a nedosyčela. Nebo to nebyla ona, a byl to on? Nebo to byl on i ona a byli to tím pádem oni? Přičemž jeden hromoval a hřímal a druhý se krčil a krčil a mlčel a mlčel? Holt platí, že i v čase životního jubilea se vynořují některé nepříliš lichotivé vzpomínky. Navíc nešlo o žádného zlého kritika, ale o zlolajnou bytost ze spisovatelského cechu! Nuže, lépe slouti zlým kritikem, než zlolajnou ježibabou či ježidědem! Možná také proto se Jiří Č. Ulrich obrátil ke spisovatelstvu plzeňskému zády, neřkuli dokonce ne zády, ale i jinou částí těla lidského. Co když ale to není pravdou? Co když se jednoduše rozhodl zavrhnout milenku literární a užívat si do sytosti s milenkou divadelnickou? Ať už přítomnou či nepřítomnou?

Ale ty vzpomínky! Dobře, tuze dobře si pamatuji, kdy a za jakých okolností jsem se s Jiřím Č. Ulrichem setkal poprvé, leč dávno jest tomu, veledávno a dnes stojí již psáno, že všechno je jinak a že to snad ani není pravda. Když však k tomu setkání došlo možná popáté, možná posedmé, bylo to už setkání s Ulrichem divadelníkem, a to setkání náramné, leč šlo o setkání nejenom s Ulrichem coby hercem, režisérem a autorem v jedné osobě, ale též o setkání s osobou druhou, s neoděnou nebo skoro neoděnou slečnou, která svou luznou dívčí siluetou němě čili nemluvíc dotvářela úhlavní Ulrichův monolog. Tenkrát ještě Jiří nemohl zakrývat její vnady ani vítězným Plzeňským Literárním Deštníkem, ani Cenou Plže za prózu za rok 2004… Leč nastojte, co se nestalo: z té slečny se pak zničehonic vyklubala má studentka, pak má diplomantka, pak autorka Plže, pak autorka Ulity, pak… pak už nic! Pak už jen přátelská vzpomínka na ni a na Jiřího Č. Ulricha.  A nyní přátelská gratulace říjnovému jubilantovi.


One Response to “Zápisník dr. No 2.38”

  • Dagmar Hermannová:

    Také bych ráda přispěla pár slovy k článku o významném jubileu pana J.Č.Ulricha. I já jsem se s jeho tvorbou seznámila – dávno, dávno již tomu – ale ihned mne zaujal. K potěžkání do ruky – když nepočítám slizkou plží cestičku – jsem sice výsledky jeho literárního kumštu nedostala, ale to, co jsem od něho četla, se nikdy nevyznačovalo chudokrevností, což se o řadě jiných říci nedá. Efektivnost psaní „do šuplíku“ znám dost zblízka, ale předhodit cíl svého snažení kritice? Nějaké zlolajné bytosti ze spisovatelského cechu? Ježibabě či Ježidědkovi, přičemž není ničím doloženo, že se v této branži vyskytuje snad i nějaký dobroděj?
    ……i naučili jste mne mluvit,ale největší prospěch mám z toho,že vím,jak zlořečit…..
    Obtížně překonávám nutkání mluvit o lidské nicotnosti a o tom, že o nejdůležitějších věcech života rozhodují lidé bez mozků, s neskrývanou záští proti těm, kteří je mají. Důsledně je potíráno všechno, co se příliš liší nebo přesahuje průměr,a když už je někdo chytrý a hodně umí,určitě mu budou předepisovat, co a jak má dělat.
    Kritika je výplod netvořivosti, která cizopasí na myšlénkách tvůrců, a hlavním pramenem její inspirace je závist. Kritik je zvláštní instituce – člověk, který sám většinou nic nepíše, ale o to více se cítí být povolán k tomu, aby pohaněl druhé – a pohříchu! Lidé rádi čtou spílání druhým.
    Umění bylo nejspíš odvozeno od slova „umět“, ale tento trend se dnes trochu změnil na „umět šokovat“. Bez toho, abys šokoval, nemůžeš být úspěšný, a proto – udělej to jak chceš,jen když na sebe upozorníš. Každá nová generace umělců touží prosadit něco vlastního,ale dost často se projevují jen odsouzením toho,co už tu bylo. Malíři,kteří mistrně malovali stromy,zvířata a lidi, byli zesměšněni,zatraceni a odsunuti do propadliště dějin, protože uměli malovat skutečnost.Převálcovali je ti,kteří vůbec nemusí umět malovat. Literáti dneška nemusí umět psát. Hrubé chyby opraví computer, a svět skutečný nahradil svět virtuální – vytváří umělé iluze o životě, který vypadá jako skutečný – a co na tom, že smrdí lepidlem? Svět chce býti klamán, dnes ještě mnohem více než dříve.
    Přesto je cosi,co opravdovým umělcům nikdo nevezme a vzít nemůže. Jestliže jsi zasažen určitým druhem umění, máš život bohatší, ať se ti to líbí nebo ne.Při obecné katastrofě by nejprve zemřeli ti, jejichž životním ideálem a cílem jejich snažení je spotřeba a „žrádlo“, proto – kdyby jim žrádlo vzali, zemřou, protože to byl jediný smysl jejich života. Lidé, kteří mají k něčemu silný vnitřní vztah – například k umění – snáší i kritické podmínky k životu podstatně lépe.
    Někdo se obrátí zády,někdo hodí rukavici do tváře – Jiří Čeněk Ulrich se tak úplně zády neotočil, ale nejspíš nemá potřebu scházet se s novými literáty, netrpí samotou a necítí potřebu plivat po ostatních, ať už minulých, současných nebo budoucích a léčit si tak svoje komplexy. Jeho život zcela odpovídá plynutí času, a filozofie – nic nezkazíš, nic nezlepšíš – je nejméně riziková. A také je úsměvné pozorovat, jak v každé době vždycky žije jen to,co je momentálně „trendy“ a každý teoretik má strach, aby nevypadal jako blbec, kdyby říkal něco jiného.
    Mistr Ulrich je nejen nestárnoucí. S jeho nadhledem se dá žít nekonečně dlouho, a zůstat stále mladý.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
květen 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
      
< dub čer >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody