literární západ

Tiše, ve vší tichosti se v těchto dnech po Plzni rozšířila neuvěřitelná zpráva či spíše zvěst, že jedné osobnosti západočeského kulturního života bylo minulou sobotu… no, docela hodně let. Zkrátka a dobře že oslavuje úctyhodné životní jubileum. Osmdesát to ještě není ani náhodou, leč sedmdesát už také ani náhodou. Jinými slovy někde uprostřed. Však ten, koho máme na mysli, totiž Jiří Č. Ulrich, dobře ví, kolik mu uhodilo. Třeba si ještě pamatuje, nakolik přátelsky se o něm v Plži psalo před pěti lety, když byl na jeho stránkách pasován na „nezdolného a nestárnoucího sedmdesátníka“. Přihodila se při tom sice tisková chybička, zůstalo tam napsáno, že Ulrich, přesněji řečeno Mistr, Mistr Ulrich, je „nestároucí“, doufejme však, že ho nemilé přehlédnutí nena… štvalo. A že z dnešního pohledu nad tím mávne rukou a neúčastně podotkne: Sedmdesát? To dětinský můj věk!

Napsalo se tehdy o Jiřím Č., že je opravdový skorovšeuměl – a při této příležitosti se zdůraznilo, že jeho nefalšované kumštýřské mládí propuklo až v relativně tuze pozdním věku. Není to v českých dějinách jediný případ, stává se, že teprve s blížícím se důchodem se lidé neposední a svým způsobem nevybouření po hlavě čili střemhlav vrhají do tajemného a iracionálního světa umění, k němuž předtím měli dlouhá desetiletí setsakramentsky daleko. Dohromady už není důležité, čím byl Jiří Ć. Ulrich, než absolvoval zmíněný skok střemhlav do kumštu, můžeme si ale obdivně zopakovat, čím vším od té doby byl rád a stal se a doposud ještě je rád nebo dokonce se i nadále stává, přičemž si to můžeme vyjmenovat, stejně jak se to učinilo před lety, pěkně v abecedním pořadí: Aforistou, Básníkem. Divadelníkem. Dramatikem, Hercem. Prozaikem. Recitátorem. Režisérem. Slampoetristou. Nebo slampoetrystou? A samozřejmě ještě i zakladatelem, přece zakladatelem kupříkladu neprofesionálního divadelního souboru Amceth a především Divadla pro nepřítomného diváka. To vše už bylo řečeno před pěti lety v Plži, můžeme však podotknout, že ten, kdo provozuje Divadlo pro nepřítomného diváka, se volky i nevolky stává pod tlakem okolností i samojediným přítomným Divákem. A jedovatě připojme, že občas i Kritikem, to když nějakému textu nerozumí…

Nevím, jak to vypadá v zákulisí plzeňského tvořivého života, přikláním se však k pocitu, že Jiřího Č. Ulricha v Plzni znají víc jako divadelníka, ať už přítomného nebo nepřítomného. Víc než co? No víc než literárního tvůrce, ačkoli snad i o jeho spisovatelském nadání panuje určitá povědomost a i v této oblasti se oslavenec těší jistému renomé. Jenže, ruku na srdce, z pohledu třetího tisíciletí se může zdát, že se Ulrich pustil do literárního sepisování příliš pozdě. Nebo nevím, že zhola nic nevím a že nynější jubilant celé desítky let psal do nějakého bezedného šuplíku? Že má všude doma usazené hory neznámých rukopisů? Ano-li, pak jsou skutečně neznámé a jak je potom můžeme znát, a ne-li, pak je opravdu škoda, že nikoli. Takže z Ulricha literáta máme přečteno jen něco málo textů, publikovaných zčásti časopisecky, zčásti ve společných publikacích. I když, podruhé ruku na srdce, o jednom Ulrichově literárním počinu se možná ví, převážně však vůbec nic neví.

Jiří Č. Ulrich totiž napsal i román. A je to román jaksepatří, jen si ho zkuste potěžkat v ruce, žádná chudokrevná próza či ještě chudokrevnější novelka! Jeho román bychom měli s chutí porovnávat s jinou mytickou knihou plzeňského literárního života, totiž s románem Svatý porcelán z pera Davida Charváta. Z odstupu času lze konstatovat, že Ulrichův (detektivní?) román vyšel v nákladu jen o něco vyšším než Svatý porcelán, bratru nebratru jen o několik výtisků více. Také počet čtenářů by se dal velice dobře srovnávat: Svatý porcelán četl pravděpodobně pouze Vojtěch Němec a mlží v této věci autor těchto řádek, zatímco román Ulrichův, jehož název záměrně neprozrazujeme, abychom vyvolali zdání ještě větší tajemnosti, opět jen o malinko víc čtenářů. Bylo to možná o věži, možná o mlýnu… Charvátův román byl ovšem důkladně recenzován a vyvolal dokonce i základní filosofickou polemiku (zvláště o jeho rozsahu), vůči románu Ulrichově zůstala však kritika liknavá. Zčásti to padá na vrub i dr. No. Něco lze v dějinách napravit, něco v historii literární kritiky už je možno napravit jen stěží. Ulrich tudíž zůstává autorem neznámého a nerecenzovaného románu. No a co? Nevědomost cti netratí, leč indolence, to je hřích!

Když kritika mlčí, někdy to znamená pouze tolik, že kritik nemá z různých důvodů čas a své analytické řádky o knize odkládá tak dlouho, až vše odšumí do ztracena.  Možná je to však přirozenější a korektnější, než podrážděná závistivost či nepřejícnost ze strany spisovatelského bratrstva a sesterstva. Nad jedním jubilantovým rukopisem se bytost, která měla rozhodnout, zda bude vydán či nebude vydán, rozkatila na míru pozemskou snad nejvyšší. Něco tak strašného jsem snad ještě nečetla, hromovala. Ten jazyk! syčela a nedosyčela. Nebo to nebyla ona, a byl to on? Nebo to byl on i ona a byli to tím pádem oni? Přičemž jeden hromoval a hřímal a druhý se krčil a krčil a mlčel a mlčel? Holt platí, že i v čase životního jubilea se vynořují některé nepříliš lichotivé vzpomínky. Navíc nešlo o žádného zlého kritika, ale o zlolajnou bytost ze spisovatelského cechu! Nuže, lépe slouti zlým kritikem, než zlolajnou ježibabou či ježidědem! Možná také proto se Jiří Č. Ulrich obrátil ke spisovatelstvu plzeňskému zády, neřkuli dokonce ne zády, ale i jinou částí těla lidského. Co když ale to není pravdou? Co když se jednoduše rozhodl zavrhnout milenku literární a užívat si do sytosti s milenkou divadelnickou? Ať už přítomnou či nepřítomnou?

Ale ty vzpomínky! Dobře, tuze dobře si pamatuji, kdy a za jakých okolností jsem se s Jiřím Č. Ulrichem setkal poprvé, leč dávno jest tomu, veledávno a dnes stojí již psáno, že všechno je jinak a že to snad ani není pravda. Když však k tomu setkání došlo možná popáté, možná posedmé, bylo to už setkání s Ulrichem divadelníkem, a to setkání náramné, leč šlo o setkání nejenom s Ulrichem coby hercem, režisérem a autorem v jedné osobě, ale též o setkání s osobou druhou, s neoděnou nebo skoro neoděnou slečnou, která svou luznou dívčí siluetou němě čili nemluvíc dotvářela úhlavní Ulrichův monolog. Tenkrát ještě Jiří nemohl zakrývat její vnady ani vítězným Plzeňským Literárním Deštníkem, ani Cenou Plže za prózu za rok 2004… Leč nastojte, co se nestalo: z té slečny se pak zničehonic vyklubala má studentka, pak má diplomantka, pak autorka Plže, pak autorka Ulity, pak… pak už nic! Pak už jen přátelská vzpomínka na ni a na Jiřího Č. Ulricha.  A nyní přátelská gratulace říjnovému jubilantovi.