literární západ

Kocourkov je Kocourkov, i když si může vzletně říkat Pražský Hrad. V předvečer státního svátku 28. října obdržel vynikající český literární anglista a překladatel Martin Hilský, profesor Univerzity Karlovy, v staroslavném Národním divadle z rukou ministra kultury Státní cenu za překladatelské dílo a přeplněné hlediště Zlaté kapličky včetně návštěvníků v lóžích mu s úctou aplaudovalo. Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin a týž profesor Hilský si přišel do Vladislavského sálu Pražského Hradu, aby v něm obdržel z rukou prezidenta republiky, člena PEN – klubu Václava Klause, další vysoké ocenění, tentokrát Medaili Za zásluhy. Dočetli jsme se, že jde o tzv. nižší formu nejvyššího státního vyznamenání, které se ovšem na rozdíl od řádů nepropůjčuje, neboli po odchodu vyznamenaného z našich slzavých údolí zůstává i nadále v majetku pozůstalých. Představa, že by v budoucnosti nějací pozůstalí museli úřadům vracet Státní cenu nebo třeba Cenu Ministerstva kultury, je natolik absurdní, že nad touto možností nebudeme rozjímat ani chvilku.

Není ovšem metál jako metál a každý metál má svá specifika. V případě Státní ceny za překladatelské dílo je ale všechno nad slunce jasnější: Martin Hilský jí byl vyznamenán za „překlad úplného díla Williama Shakespeara s přihlédnutím k dosavadní překladatelské činnosti“. Jde o překladatelské uznání, a tak je logické, že v této formulaci nejsou zmíněny autorovy vynikající texty esejistické a literárněhistorické, za něž by si také nějakou cenu zasloužil. Zdůvodnění Hradu je daleko neurčitější: jednu z Medailí Za zásluhy získává člověk, který „se proslavil zejména svými vynikajícími překlady Shakespearova díla“. Z této formulace by se mohlo zdát, že lidé Hradu jsou takříkajíc o několik let pozadu: jako by vůbec nevěděli, že Martin Hilský přeložil už celé Shakespearovo dílo a že nejde pouze o několik vynikajících převodů. A proslavil se tím překladatel nebo neproslavil? Z hlediska literární kultury nejméně třistaprocentně, ovšem v prvé i ve druhé a třetí řadě mezi kulturní veřejností, v intelektuální obci, mezi těmi, kdo důstojně ztělesňují českou současnou kulturu. Čili mezi těmi, kdo nemají všelijaké obratlovce bátorovce na Hradě ani trochu v úctě a koho naopak také vyšší či nižší bátorovci nemají ani trochu v lásce.

Pak je tady ještě jeden, nepochybně dosti podstatný rozdíl. U Státní ceny za překladatelské dílo se výslovně neboli černé na bílém konstatuje, že i tato cena (stejně jako Státní cena za literaturu) se uděluje na návrh poroty jmenované ministrem kultury. Ergo kladívko ji v poslední fázi uděluje a předává ministr kultury, nestalo se však za dosavadních sedmnáct let ještě ani jednou, aby návrh poroty kterýkoli ministr kultury jakkoli zpochybnil, vnášel do věci své rozmary, odkládal svůj souhlas nebo dokonce se s návrhem poroty neztotožnil a cenu odmítl udělit. Hraje se tu všestranně fair play, žádná hra na schovávanou a na zapřenou: je možné se dočíst (i na webových stránkách ministerstva), kdo zasedá v té či oné porotě, výslovně je vždy uvedeno, kdo je předsedou poroty (v daném případě významný překladatel z angličtiny Jiří Hanuš), případně kdo je místopředseda poroty a co jsou tito lidé zač, zda mohou do věci mluvit. Jak probíhalo zasedání poroty, o tom existuje úřední zápis, byť jednotlivá kola hlasování jsou tajná. A také zdůvodnění jednotlivých návrhů ze strany navrhovatelů může být veřejnosti k dispozici (třeba na patřičné tiskové konferenci).

Jak je to však s udělováním Medailí Za zásluhy, to je tradičně obestřeno tajemstvími nejtajnějšími. Neví se, kdo navrhl profesora Hilského: zda to byla dejme tomu hlava státu sama anebo toliko nějaká subalterní úřednice či úředník z jejího okolí. Zda to byl někdo, kdo umí posoudit kvalitu překladů Martina Hilského nebo něco ví o britské klasické literatuře, nebo návrh vzešel z iniciativy někoho, kdo se nanejvýš odněkud doslechl, že „Hilský se proslavil zejména…“, a hned tu novinu vykládal na Pražském Hradě.  Dále: ministerská cena má své konstantní a osvědčené regule, mají však nějaké regule výběru také na Pražském Hradě? Nikdo neví, kdo s návrhy přichází, nikdo neví, jak se zdůvodňují, pokud tušíme, kdo asi má rozhodující čili poslední slovo, zpravidla nikdy se nedovíme, mezi kterými osobnostmi se na Hradě vybíralo. Letos z umělců získal kromě anglisty Hilského zmíněnou medaili ještě divadelník (Jiří Srnec), hudebník (Emil Viklický) a karikaturista (Vladimír Renčín). Některé umělecké oblasti tudíž byly pominuty, některé už poněkolikáté.  Nicméně je charakteristické, že opět nedošlo na žádného spisovatele (nejspíše z nich mají na Hradě panický strach nebo sní o beletristickém chvalozpěvu na hradní personál) – a můžeme se trochu škodolibě podivovat, že Hrad pohotově neudělil Medaili Za zásluhy Ireně Obermannové za její Tajnou knihu. Koneckonců tato Tajná kniha dozajista není jediná nebo poslední Tajná kniha, kterou ziskuchtivá literátka ještě napíše, vždyť už teď můžeme s velkou dávkou pravděpodobnosti odhadovat, kdo bude její příští Tajný hrdina a kdo zanedlouho ten další!

Martin Hilský je laureátem celé řady prestižních cen, například Ceny Toma Stopparda. Je též čestným členem Řádu britského impéria (MBE) za zásluhy o šíření anglické literatury v Česku. Tady je aspoň zřejmé, o jaké zásluhy jde. Můžeme se tázat, zda někdo na Hradě měl tušení, že Hilský získá den předtím Státní cenu za překladatelské dílo, či nikoli. Anebo to na Pražském Hradě věděli a chtěli si na Hilského proslulosti tak trochu vydařeně zaparazitovat? Možná však nevěděli nebo nepostřehli, co Martin Hilský tolik obdivuje na Shakespearovi: že totiž alžbětinský dramatik dokáže v rámci neskutečné bohatosti svého básnického jazyka „stvořit i vykloubenou, téměř surreálnou řeč šašků“. Ano, opravdu, ale opravdu opravdu: ta vykloubená, téměř surreálná řeč šašků, to nám doopravdicky leckoho připomíná.