opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
0
hodiny
-1
-1
minuty
-2
-7
sekundy
-5
-7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Napiš o Grušovi, vyzval mě kamarád v legendární plzeňské pivnici Cardinal Club, kde by se líbilo i kardinálu Beranovi, rodákovi to plzeňskému, a měl na mysli nejnovějšího nebožtíka české literatury. Uplynulo však jen pár hodin a už tady byl nebožtík další: Ivan Martin Jirous, zdánlivě už odnepaměti známý coby Magor. Ano, Magorovy labutí písně, Magorova summa, jakož i další tituly knižní… Kýčař by neprodleně zašišlal něco podbízivě teskného, jako že „slavíci oněměli“ nebo něco ještě horšího. Tohle napsat o Magorovi, medle by vstal z mrtvých a dotyčného by s gustem zlil pivem, arciže jeho vlastním. A kdyby to nestačilo, tak i pivem sousedovým.

Takřečený Magor Jirous je (či byl) mladší, ba i jeho úmrtí je nedávnějšího data, proč jím tudíž nezačít? Jestliže mu něco vyčítat nebudeme a nikterak ani nechceme, pak jde o jeho laskavý, ač planý slib, že pošle nějakou báseň do Plže (k čemuž při jedné vizitaci západočeské metropole přivolil): však měl jiné starosti. A v Plži by figuroval jako ctihodný návštěvník, žádný autor ze západočeského regionu, jimž (a jejich čtenářům) je Plzeňský literární život určen. Nuže, psát o Ivanu Jirousovi je od počátku ošidné a ošemetné: na jedné straně se skví jeho občanské renomé, je symbolem nezávislého myšlení a vůbec nonkonformního umění, pranýřujícího jak všestranně konformní establishment předlistopadového režimu, tak i (byť o poznání méně radikálně, spíše nostalgicky, s vírou v nesmrtelnost literárního undergroundu) v něčem (či v lecčems) ještě nekulturnější establishment režimu polistopadového. (Na tom nic nemění skutečnost, že plzeňští právníci, vzory podnikatelské mravnosti, není-liž pravda, sepisují pro kšeft beletrii.) Noviny tak často píší nepravdy, že výjimečně došlo i na pravdu pravdoucí: na podivení, proč Jirous nikdy nedostal nějaké vysoké státní vyznamenání. Možná by jedno po druhém odmítal, není však nám nic povědomo, že by ho někdy někdo navrhoval. Ti povolaní na to měli čas plných dvaadvacet let. Občanského uznání (z pohledu státní správy) se de facto dočkal jen ve dvou případech: Karel kníže Schwarzenberg mu poskytoval ubytování ve své domě na pražském Smíchově – a kromě toho se mnohaletý politický vězeň Jirous stal čestným občanem humpoleckým. To je tak málo, že konstatujme: aspoň tolik!

A na straně druhé? To je celý roj sympatických souvislostí, například lze mluvit o Jirousově cestě kunsthistorika a absolventa Univerzity Karlovy do kulturní opozice a do světa literárního undergroundu. A pak i do kriminálu, bohužel nejednou do kriminálu. Nemeditujme však o obecně známých věcech: Jirous se posléze stal symbolem nonkonformního umění básnického, symbolem nepopiratelným a nezvratným, o vlastní hodnotě jeho básnického umění se však mohly vést spory a také vedly. I když získal prestižní Cenu Jaroslava Seiferta (a předtím Cenu Toma Stopparda) a vícekrát figuroval mezi kandidáty Státní ceny za literaturu, nedosáhl na ni a už nedosáhne. A nešlo o žádnou křivdu: jakkoli je občan Jirous hoden uznání a kdo si to nemyslí, nechť sám po sobě hodí kamenem, co básník Jirous? Nemluvme o tom, kdo je lepší a kdo horší, lze však říci, že dosavadní básničtí laureáti statní ceny jsou mnohem výraznější tvůrčí osobnosti než Jirous, pokračovatel Egona Bondyho, ať je to Ivan Diviš, Emil Juliš, Karel Šiktanc, Petr Kabeš či předloni Zdeněk Rotrekl… Ti všichni vytvořili dílo básnické, Jirous reprezentuje spíše srdnatý život básnický.

Ale pověsti se těšil naprosto výjimečné a jeho jméno znali i ti, kdo nevěděli o české literatuře skoro nic, natož aby ji četli. Také proto, že to byl básník skandalista, tehdy jako teď, kdykoli se někde objevil, všichni se těšili na nějaký exces, ať šlo o proslulé bítovské extempore se stahováním spodků nebo o jiné jirousovské kousky. Ti, kdo ho osobně neznali, si možná v poslední době zapamatovali zajímavého pána středního věku s bohémským zevnějškem, jak sedává v kuchyni smíchovské nádražní restaurace a při sklence tvrďáku si čte noviny. Jirous měl žel i početné nohsledy: jednou v Moskvě ho obklopila naše polistopadová zlatá mládež a aby prý měl Magor dost pití, obcházela stoly s hosty a všem bez vysvětlení odnášela skleněné džbány s vodkou, aby Mistrovi ulahodili. A sobě také, arciže. Opil jsem se s Magorem, to měla být pocta málem z největších. Až ho upili a kdo by těm mnohdy zpupným protekčním nýmandům byl za to vděčen!

A co říci o Jiřím Grušovi, o něco starším absolventu Univerzity Karlovy? Mezi ním a Ivanem Jirousem existuje určitá podobnost, ale pouze určitá. V Grušově životě bychom mohli s nadsázkou rozdělit či oddělit nejprve etapu literární či kulturně společenskou, poté etapu v dobrém smyslu úřednickou, diplomatickou, éru státního úředníka, v závěru i funkce vysokého evropského literárního činitele. Gruša byl z českých zemí vypuzen do německého exilu, po roce 1989 se stal velvyslancem ve Spolkové republice Německo a potom Rakousko, byl krátce i ministrem školství, tělovýchovy a mládeže – a pak se stal prezidentem nikoli Koruny české, nýbrž Mezinárodního ústředí PEN klubu. Dostalo se mu tudíž pocty, na kterou by si za tzv. první republiky mohl dělat čáku sám Karel Čapek. Po roce 1989 byl sice Gruša literárně činný, během života v exilu přesedlal na německojazyčnou prózu i poezii, ale poté vydával spíše publicistické texty a úvahy (mj. své hodnocení Edvarda Beneše): jeho významné literární dílo se, striktně řečeno, uzavřelo kdesi v polovině let sedmdesátých. Neboli v časech, kdy I. M. Jirous (mezi vězněním a při fungování v Plastic People of the Universe) teprve vstupoval do písemnictví českého. Po básnických začátcích se Gruša zaskvěl až v samizdatu dvěma alegoricky a groteskně laděnými díly, která patří na Olymp naší literatury: Mimner aneb Hra o smrďocha (smz. 1973, zčásti publikováno již v Sešitech pro literaturu a umění) a dále Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (Toronto 1978). To by měla být povinná četba! Má však ještě jednu velkou zásluhu: spoluinicioval vydání exilového Slovníku českých spisovatelů 1948-1979, tj. autorů zakázaných a zapovězených, exilových a samizdatových. Nevíme však nic o tom, že by ho v rodných Pardubicích zvolili za svého čestného občana.

V obou případech by se dalo mluvit o neblahém předčasném skonu. Jazykové říkají, že Gruša měl podstoupit operaci v jiném špitále než v malé bavorské nemocnici, kdo ví! Jirousovi už dali lékaři nůž na krk: měli tak učinit mnohem dřív. Leč nutno zaznamenat, že po Magorovi tu zůstává celá jirousovská literární alej: náležela k ní již zesnulá básnířka a prozaička Věra Jirousová, jeho první manželka, mezi námi žijí prozaikové Tobiáš Jirous a Františka Jirousová. Zejména Františka Jirousová by mohla obnovit to, k čemu se Ivan Martin Jirous čili Magor hlásil víc slovy než činy: svatoříšskou literární tradici.

 

 


One Response to “Zápisník dr. No 2.41”

  • Hortensie Hustolesová:

    Magor potkal Krista
    a hned na něj hartusí:
    Nevim, koho deš spasit,
    protože já mám z magoráku
    dávno svatozář, a rogalový
    křídlo v kopřivách za kolnou,
    ale esli chceš, oslním tě
    svou nahotou.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody