literární západ

Psali jsme v posledním Zápisníku o nebožtíkovi Magorovi/Jirousovi a nepřipomněli takřečenou západočeskou stopu: sluší se tudíž nyní potvrdit, že kdysi vystupoval i s dalšími kamarády v Přešticích a nebylo tehdy divu, v polovině zhoubných let sedmdesátých, že skončil u Krajského soudu v Plzni, tam, kam dnes vozívají Kájinky a podobné. A řekne-li se plzeňský soud, vybaví se nám celé plzeňské soudnictví, a odtud následuje zákonitá asociace na plzeňské právnictví. V němž se doufá, že všechno tiše pomine a ještě víc toho v tichosti vyhnije. Pokud se teď na plzeňskou právnickou fakultu uvalily určité sankce, nemusíme být vůbec ve věci zběhlí, poněvadž máme v tom absolutní jasno nad slunce jasnější. Západočeská univerzita přece nedávno vytvořila na svou obhajobu (tedy na obranu svých neviňňňoučkých hodnostářů) tzv. etický panel a vyvolení „panelisté“ byť dumali a vše zasvěceně (?) zkoumali sebevíc, nenašli v praktikách práv plzeňských zhola žádné, vůbec žádné, ale opravdu žádné nepřístojnosti a žádná pochybení. Honem funkce na podnosu a Jidášovy groše jim nesme! Ti, co si tak počínali kvůli kariéře, by měli být medle povýšeni, ti, co tohle poučení odkývali ze zbabělosti, by si měli hrdopyšně připsat na vizitky, že byli, hoj, členy Etického Panelu, hoj podruhé. Ach, zatímco doposud byli pouze hluší jak pařez, nyní nemohli ani oči odmhouřit.

Svůj k svému, svůj k svému, konstatujme a zrovna vrány to vědí nadmíru dobře. Tudíž pootočme list: v Praze se teď mluví o Knihovně Václava Havla a souvisí to s příchodem spisovatele Jáchyma Topola na toto pracoviště: uchýlil se tam po úprku z Lidových novin. Pochopitelně i před Topolem si agilní Knihovna Václava Havla počínala bohulibě a chvályhodně, snad až na vydání servilního spisku o bývalém p. prezidentovi, jehož autor záhy otočil a zaprskal si na Havla ošklivě jedovatou slinkou jezovitskou. (Pozor, jezovitskou, nikoli jesuitskou, slovo Tovaryšstvo Ježíšovo brát nadarmo nikterak nehodláme.) Koho by to překvapilo? To už je však minulost, Knihovna s novým vedením a s Jáchymem Topolem je přítomnost – a co budoucnost? Nuže, ti vrabci i ty vrány si vykládají na stovkách pražských věží, že se už k únoru 2013 v Praze připravuje další knihovna tohoto typu, totiž Knihovna V. K. A kdo to slyší, ten asi ustrne a ustrnut nikam nepoběží, leč možné je jak známo všechno a každý prezident má dozajista právo na vlastní Knihovnu (ač někteří někdejší určitě neměli doma jedinou knihu, i když je údajně sami sepisovali). Zkusme si tu novou instituci trochu představit!

Ta knihovna s několikerým velkým Ká by měla mít nefalšovaný světový formát. Jedna z jejích hlavních síní by proto měla být věnována hochům z KGB neboli ze sovětské tajné politické policie, někdejším ochráncům naší provinční StB. Měly by tam být barvitě vylíčeny úspěchy KGB v bratrských zemích Varšavské smlouvy do roku 1989 a zvláště po 1989, mimořádně by mělo být vyzdviženo intenzivní činění a konání mladého a schopného Vladimíra Putina (jistěže pod krycím jménem) v nedalekých saských Drážďanech. Dějiny však jsou i kruté, a tak by zvlášť dramatický náboj Knihovně zajišťovaly panely s příběhy nejvyšších pokladníků a nejspolehlivějších kurýrů KGB v roce 1991: všichni vyskákali z oken nejvyšších pater, jeden jako druhý, pokud je o něco později nepřejel nějaký parní válec. Holt služba je služba! Nenápadný koutek na hraní by měl být věnován tzv. spícím agentům KGB: ti pospávají v každé zemi, čekají na svou chvíli CH a možná se v Praze nemají kam vrtnout…

V dalším sále by se stejně jako na výstavě Luciferův efekt, ukazující v rámci bloku expozic v DOX (Praha-Holešovice), jak snadné je přimět člověka k morálnímu selhání, promítal nonstop ve videoprojektoru legendární záznam, jak se jednomu nejmenovanému prezidentovi podařilo za bzukotu kamer a ve světle reflektorů šlohnout památeční pero, které se mu opravdu, ale opravdu zalíbilo. Jak pravila jedna příznivkyně české literatury: o vaší zemi u nás bohužel skoro nic nevíme, ale o tomhletom bohužel a bohužel vědí snad všichni. Hle, jaká znamenitá propagace vlasti naší a úplně zdarma! Je to ovšem i sebekritická ťafka euroskeptikům: uznáváme a sami to vidíte, že psací náčiní ti zápaďáci euraři jedni nakonec nedělají tak špatné! Další videozáznam by měl ex-hlavu státu představit, jak dokonalou ruštinou hovoří s Voloďou Putinem a jak ruský car prezident premiér důvěrník agent multimiliardář tiše žasne v bezedné úctě. Málokdy se totiž přihodí Putina tak dokonale umlčet, jak se prý už několikrát podařilo rusky znějícím suverénním pochlebováním v podání možného protagonisty připravované Knihovny!

A samozřejmě: literární sál. Tam by se ve všech myslitelných rozměrech skvěla makrofotografie Jiřího Stránského, dlouho-dlouho-letého předsedy PEN klubu, jak přijímá nejmenovaného prezidenta za člena této ctihodné mezinárodní spisovatelské organizace. A všude knihy, které vážený nový člen už či pak napsal a ještě napíše: romány, povídky, verše, dramata, experimentální poezie, letní rozjímání, podzimní přemítání, zimní meditace, jarní únava… A projevy, ano, projevy. To vše jest krásný sen a zpěv skřivánků zároveň. Jenže: Stránský už PEN klubu nešéfuje, našel si nástupce a ten určitě ví, zda i náš arcičlen vzorně platí členské příspěvky nebo nevzorně neplatí. A pokud ne, měl by být z PEN klubu po několikerém korektním upozornění bez pardonu vyloučen či vyhoštěn. Zbabělost to však nikomu nedovolí: na někoho si přece v PEN klubu troufnou a ručičky si přitom zamnou, na jiného ani náhodou a bojí se ceknout. Jedno ale tušíme správně: i kdyby celebritu z PEN klubu vyhostili, nevzala by to vůbec na vědomí. Maximálně by nynějšímu předsedáčkovi zakázala přístup zdarma do budoucí Knihovny. Sečteno a zváženo: žádné neštěstí nechodí samo. Nejprve konec světa a hned nato možné zřízení Knihovny s velkým Ká. Ale příští civilizace si s ní nějak poradí. Třeba vymyslí něco na způsob Strýčka Příhody, anebo cosi jako pseudoetický panel Západočeské univerzity. Možná i jeho členové by měli skončit v nové Knihovně: koneckonců tam patří.