literární západ

Mají v nějaké jiné krajské metropoli literární tradici jako tu, která se nazývá Cena Bohumila Polana a jejímž prostřednictvím se už jedenáctý rok podporuje literární život i vlastní literární tvorba v regionu, v tomto případě v západočeském? Ruce i nohy na srdce, nemají. Podobné slavnostní příležitosti literární kupříkladu v Brně mají poněkud jinačí ráz: především nejde o žádné oceňování spisovatelské práce v kraji, i když určité paralely by se nepochybně také vynořily. Ale Brno je Brno, srovnávat je třeba s Ústí nad Labem, Pardubicemi nebo právě Plzní nemá smysl. Jednoduše řečeno Plzeň je Plzeň a může se kasat, chlubit ba honosit tím, že má Cenu Bohumila Polana.

Ta byla (včetně čestných uznání) v pátek 25. listopadu – tradice je tradice a již tradičně vyhlašování vítězů se odehrává v listopadu – pod záštitou primátora města Plzně vyhlášena v obřadní síni plzeňské radnice. A to je další bohulibá tradice: primátor je primátor, žádné somnambulní a věci neznalé tápající úřednice či zaměstnankyně ho nesvedou nahradit ani náhodou, i když, jak víme, ani vrh kostek nemůže nikdy vyloučit náhodu.  Cenu vyhlašuje a uděluje Středisko západočeských spisovatelů a zaslouží si velké uznání, že od této „zavedené“ události par excellence v literárním dění v regionu neustoupilo, i když se také muselo potýkat s problémy – jistěže finančního rázu. S ohledem na to má Středisko nárok na nejméně trojí Vivat!  Aby však nezpychlo, menší hnidopišskou poznámku by přesto mělo vyslechnout a mlčky přijmout. Na líci pozvánky čteme: Cena Bohumila Polana. Dále se dočítáme, že Cenu Bohumila Polana předají primátor a předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů, tj. básnířka Jaroslava Málková. Správně! Ale sama soutěž, která má i svou seriózně sestavenou pětičlennou porotu (jsou v ní jak literární kritici, tak i sami tvůrci), je tady zničehonic pojmenována či přejmenována: Cena Bohumila Polana za literaturu!

Nu, hnidopiši si mohou mnout ruce, poněvadž žádná cena s tímto (delším) názvem neexistuje a ani neexistovala. To nesprávné pojmenování, které se pohříchu octlo na všech pozvánkách, nicméně může vyvolávat dosti zmateční asociace. Vždyť vezmeme-li to po pořádku, právě tak by mohla být vyhlašována Cena Bohumila Polana za divadelní přínos nebo takto nějak: Polan byl přece dlouholetým plzeňským divadelním kritikem a to by se též mělo připomenout. A ještě: proč nepřijít s Cenou Bohumila Polana za výtvarné umní? Zase platí, že Polan byl i vytrvalý kritik výtvarný a zpětně nazírajíce zejména léta meziválečná by zase takováto Cena nebyla omylem ni nedorozuměním. Koneckonců i západočeské knihovny by mohly vyrukovat s nějakou Cenou Bohumila Polana za přínos západočeskému knihovnictví atp. Možná si však Středisko toliko tropí šprýmy z plzeňské veřejnosti a v kuloárech vedení Střediska padají sázky, zdali na to někdo přijde nebo ne. Koneckonců by se teoreticky mohlo přihodit, že by Cenu Bohumila Polana za literaturu dostal i nepíšící divadelník nebo výtvarník. To by však porota v žádném případě nepřipustila! Pochopitelně pokud by v ní figurovali lidé, kteří soudobou plzeňskou literární tvorbu znají a čtou.

Laureáti jsou od pátečního podvečera známí, nechť si svých poct důstojně užijí! Vždy však někdo musí skončit v poli poražených. Kdyby vyhráli všichni, snad by si toho ani dostatečně nevážili a finanční prémii by pak rozdrobili na částky pohříchu zanedbatelné. Přiznejme však, že už podruhé za sebou odešli s nepořízenou západočeští prozaikové což je přece jenom škoda! A bude líp nebo nebude? Za rok by měl stoprocentně (nebo možná) získat vavříny Jan Sojka za prózu V srpnové žízni, Sojka však už jednou zvítězil a regule od jisté doby neumožňují, aby jeden autor zvítězil dvakrát nebo třeba šestkrát. Asi by se to mělo změnit! Právě básnířka Karla Erbová stačila získat Cenu už dvakrát, tentokrát však se svou prózou neuspěla. Zato se mluvilo i o Milanu Čechurovi nebo o Markétě Čekanové, z básníků o Jaromíru Komorousovi, zástupce Obce spisovatelů v porotě si pochvaloval i novou knížku Miloslavy Ledvinové, ta však už také Cenu získala. Dalo by se říci, že ani slůvko nepadlo pouze o jedné jediné do soutěže přihlášené publikaci – o polografomanské knížečce, kterou si její pisatel vydal ke svým šedesátinám. Kdo by se ovšem tímto vykutáleným a ješitňoučkým kukaččím vajíčkem vážně zabýval!

A laudatio? Možná je opravdu lepší, když k básníkovi promlouvá básnířka nebo když k básnířce hovoří básník: aspoň nedochází na veskrze trapné výjevy, kdy o současné poezii žvaní – nebojme se toho slova, beztak je ještě mírné – ano, žvaní někdo, kdo o současné poezii a vůbec o moderní české literatuře neví zhola nic, ba nerozumí jí ani zbla. A ještě horší je, že si myslí, že ji zná, že jí rozumí, takže pochopitelně si ani za nic neodepře příležitost vystavovat své regionální ego na odiv veřejnosti. Ani takové dryáčnické výstupy poezii (ani prózu) nezabijí, kdo jich však má zapotřebí? Letos k ničemu takovému díkybohu nedošlo a s úlevou se můžeme dohadovat, zda si Helena Šlesingerová připravila své procítěné poetické laudatio víc jako básnířka, víc jako předsedkyně poroty či víc jako ředitelka Knihovny města Plzně. Anebo promlouvala i jako spoluredaktorka Plže? Hlavně že se ale dostalo na poezii.

Rekapitulujme: Cenu Bohumila Polana za rok 2010 získal na základě úradku poroty středogenerační básník Ivo Hucl za opožděnou knižní prvotinu Ostrovní básně, čestná uznání obdrželi Eva Válková a Petr Švácha. Povězme i pikantní podrobnost: laureátem se stal týž Hucl, jemuž jistí provinční pisálkové (nyní tzv. moulové u moci) zle vyčítali, že jest zrádcem nejzrádcovatějším, neboť po letech nepublikování vykročil z ústraní a publikoval v Plži… Ano, i takto se v Plzni může „dělat“ kultura, tj. s nenávistí vůči kultuře. Ano, i takhle duní pomyslný zrady zvon: básník si usmyslet vydat své básně, sklidil uznání a závistivci se mohou ukroutit do žlučovita. Stále je však řeč o poezii, čili o něčem výsostném, víme-li však, jak je nahoře, tak co dole? Inu, polní sláva všechna tráva: v budoucí evropské metropoli kultury neumějí vyslovit jméno evropského klasika, vínko zdarma bylo bídné i bědné zároveň a občerstvení spěchal personál sklízet ze stolů a možná do připravených igelitek dlouho před ukončením minirautíku. Možná mají v Plzni dlouhá desetiletí strach z přízraku obávané národní umělkyně Marie Majerová: ta by sklízela občerstvení již od první vteřiny do nachystaných velkých nákupních tašek.  A personál by ostrouhal.

Proto raději zpět k duchovnu: když jste opustili slavnostní vyhlášení a vyšli na starobylé plzeňské náměstí, bylo lze se přesvědčit, jak odpudivé jsou arcipředražené primitivní kachny/kašny , nyní obklopené krámky co fíkovými listy, přičemž žádnými drobnými. Už jen za pohled na tyto nevkusné stvůry by mělo Město Plzeň vyplácet svým občanům na požádání tzv. estetické bolestné.