literární západ

Proč se na okamžik pouhý nestat lesageovským kulhavým ďáblem a nenahlédnout do literárních příbytků různých významných českých lokalit neboli některých našich královských měst? Takže namátkou – co České Budějovice? Nic, skoro nic. Nebo tak málo, že zjistit se to nedá, a když už tam někdo (sám? ve dvou?) spíchne prozaickou knížku, raději ji vydává za spisek z pera či počítače mladé Vietnamky. A vědomě nevědomá porota Knižního klubu to v honbě za bulvární senzací spolkne i s pravým českobudějickým navijákem. Co Karlovy Vary? Samá voda, samá voda. A Hradec Králové? Nechceme nikomu křivdit, ale tam je voda ještě samější a ještě stojatější. Kde jsou ty časy, kdy v městě působilo uznáníhodné královéhradecké nakladatelství Kruh! Ve srovnání s ním je v Liberci živo, tamější Kruh autorů Liberecka dělá v rámci možností skoro nemožné, a to u Liberce žijící Jaromír F. Typlt se drží stranou. Co Pardubice? Tam je literátů poskrovnu, zato v městě Zelené věže vychází pozoruhodná fakultní literárněkulturní ročenka Tahy a připravuje se i zbrusu nový literární čtvrtletník, tak to má být!

Zdá se, že v Ústí je dění ve srovnání s ostatními zmíněnými lokalitami z hlediska literárního života asi nejlepší a nejinspirativnější: působí tam agilní kritik a básník Ivo Harák (mj. též jediný nezápadočeský nositel Ceny Plže), vychází tam čtvrtletník Pandora a revue H_aluze. Pod její kuratelou je vydávána i stejnojmenná knižní edice, v níž svou novou básnickou sbírku nedávno uveřejnil ex-plzeňský, původem však severočeský básník Milan Šedivý. A to stojí za zmínku: Jeho kniha veršů měla či mohla vyjít v plzeňské ediční řadě Ulita (spojené s neziskovým vydavatelským sdružením Pro libris), v níž už bylo vydáno několik desítek svazků, nyní však přišla kosa na kámen: plzeňský magistrát se kulturně zašprajcoval a nepodpořil ediční záměry Pro libris a Ulity ani příslovečnou zlámanou grešlí. Zlámaná grešle by pochopitelně nestačila, aspoň by však plzeňské literární snahy malinko povzbudila. Leč nic a zase nic. Zato právě v Ústí nad Labem připravují také v knižní revui Sever, západ, východ jednu regionální antologii za druhou a díky tomu mohla vzniknout i antologie Západní Čechy: Na dva západy. Teď si můžeme počkat, zda se něco podobného podaří prosadit i v Plzni. A proč si nepočkat, dokonce i se svatou trpělivostí nepočkat: však i na Godota se čeká a čekat se má.

Už jsme to konstatovali několikrát, ale nevstoupíš nikdy do stejné řeky a to ústeckolabské vodstvo je v tomto směru a významu o poznání živější a nápaditější než všechny řeky, co protékají Plzní. Všechny tyto antologie a tituly z edice H_aluze vznikly díky aktivnímu počínání tamější katedry bohemistiky, působící na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jak zní její úřední název. Tamější bohemisté nikoli získali, nýbrž vybojovali či usilovným snažením vydřeli spolufinancování ze strany Evropského sociálního fondu i státního rozpočtu České republiky v zájmu projektu Vzděláním k multikulturalitě, kompatibilitě a adaptabilitě. Zdánlivě je to fůra slov, jejich prostřednictvím však v Ústí nad Labem přišla na svět obstojná fůrka knížek včetně připomenuté západočeské antologie. Je něco takového myslitelné v Plzni? Že by vedení tamější katedry českého jazyka a literatury (lingvisty z toho samozřejmě vynechme, ti mají usilovně pečovati o naši mluvu, nikoli o naši literaturu) podobně usilovně se namáhalo v tomto směru? To je snad ještě fantastičtější představa než vidina, že by se plzeňská práva polepšila. Pospávat ve funkcích, to je ovšem vždy libé. Ale také se dá pochrupovat na nevavřínech.

Přitom v Plzni dává o sobě vědět relativně čilý a živý literární provoz. Pořád se v tomto městě na soutoku čtyř řek něco děje! Prozaik Milan Čechura právě pokřtil své zpívané autorské cédéčko. Daniela Kovářová vydává jednu knihu za druhou, Ivo Fencl píše jednu knihu za druhou a pak i za třetí či čtvrtou. Středisko západočeských spisovatelů sice má své mouchy, mušince i mušičky, uznejme však, že je mnohem aktivnější než jiné regionální pobočky tohoto ladění, ačkoli by mohlo být ještě aktivnější a nemít ve svém vedení obrazně řečeno zimnímu spánku se po celý rok oddávající persony, které nejsou k žádnému užitku, leda tak k obrazu poklimbávání Jeho Blahorodí. Ale knihy v Plzni pořád vycházejí, zase se našly prostředky na udělení prestižní Ceny Bohumila Polana, stále ještě v Plzni (dokonce už desátým rokem) vychází literární měsíčník Plž, i když by mu někteří dobře placení řevnivci, co si říkají „rebelové“, nejraději zakroutili krkem. Rozuměj plžím krkem. A jiní krátkozrací ve svém zahledění sami do sebe v něm nechtějí publikovat, jelikož jím není po chuti jeho název.

V této souvislosti padl poměrně zajímavý názor: že Plzni nestačí komorní literární Plž, že by v městě měl vycházet impozantní kulturní či umělecký časopis, ve kterém by byly důstojně zastoupeny všechny uměny, to znamená i život hudební, architektonický atd. Snad i na literaturu by se v něm někde v chudém koutku našlo místo. Myšlenka jest to jistěže bohulibá, ba konstruktivní, má to pouze jediný háček či háčíček: od listopadu 1989 už uplynulo dvadvacet let, tak proč se v tomto období doposud nikdo v Plzni tohoto projektu nechopil a nezačal takto strukturovaný a koncipovaný časopis vydávat? Ve srovnání s Plžem by jistěže přišel městské radní na ukrutné peníze, k tomu platy redaktorů, k tomu autorské honoráře, k tomu bůhvíco ještě. Ale peníze by se našly, Plzeň je bohaté město, nenašli se však dosud nadšenci, kteří by takový projekt začali na úkor svých jiných zájmů a cílů uskutečňovat. Ruku na srdce: opravdu je nesrovnatelně jednodušší dřepět se založenýma rukama a v rámci hospodského plkání poprskávat na chuděru Plže, jako že se tahleta básnička komusi nelíbí a že tenhleten příspěvek by se mohl kohosi dotknout. A že by se mělo a kdesi cosi. No mělo, ale kdo z prskounů by měl chuť přiložit ruku k dílu?