opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-2
hodiny
0
-1
minuty
-5
-3
sekundy
-2
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Většinu věcí na světě určují souřadnice. Nejen ty zeměpisné, ale i ty, které udávají kromě kde také kdy. Vezměte si třeba takovou Lodge. Město poměrně veliké, spousta přidružených vesniček, které si hrdě říkají čtvrti, protékající řeka, která horským městem spíš vodopádí než teče, velké jezero u hradeb a čilý obchodní ruch. To je ten jednodušší popis místa. Když změníte kdy, může to vypadat i takhle: Močál, močál, ostrůvek s uschlým stromem, močál, močál, močál, dvě bojující monstra s mnoha zuby, močál a vyděšená opice, která to ze stromu všechno pozoruje. Nebo co třeba: Pět dřevěných srubů, náčelník, který umírá na nějakou hodně ošklivou nemoc, nesmělé hradby vztyčené kolem a ženy, které v opravdu blízkém okolí perou na kameni prádlo, žvýkají kůže a nad ohništěm opékají králíka. To všechno je Lodge. Šlo by jistě použít To všechno byla Lodge, ale to záleží na tom, odkud se díváte.

Když jste dobrý pozorovatel, nedělá vám kdy moc velkou starost, je to jen čárka na pomyslné ose. Když jste ještě lepší pozorovatel, vidíte těch os několik, každá z nich se v každém okamžiku dělí na nekonečný počet dalších. Když jste opravdu dobrý pozorovatel, dokážete jich sledovat několik najednou, a přesto ráno vždy vyjít ven dveřmi a nemluvit pozpátku. Když si totiž jen myslíte, že máte pozorovací talent a zkoušíte vidět něco, na co není váš mozek připravený, může se vám stát, že zcela samozřejmě namažete marmeládu na gauč a zapijete to okenicí. Je to celé o správném odhadu vlastních možností.

Nad světem, kde se právě pohybujeme, bdí bůh Bedřich. Je prastarý, ale ne zase tak, aby trpěl všemi neduhy pokročilého věku. Rád se zasměje, pamatuje si, co bylo včera a někdy si jde zahrát volejbal s ostatními z budovy. Bedřich je opravdu dobrý pozorovatel, má na to přirozený talent. Dokáže pozorovat ne velké množství věcí, dokáže je pozorovat všechny. Někdy trochu zatáhne tuhle, zatlačí támhle, nebo dotáhne nějaký povolený šroubek. Nedělá to často, protože není údržbář, považuje se spíš za drobného domácího kutila, který se sem tam snaží něco trochu vylepšit.

Lidé dole na povrchu mají o Bedřichovi různé představy. Jedna skupina si myslí, že se jedná o vousatého dědu, který pluje na obláčku a spokojeně bafá ze své fajfky. To je verze, kterou se dospělí obvykle snaží podstrčit dětem, protože si sami nejsou jisti, jak to vlastně je. Jiná skupina je přesvědčená, že Bedřich je neviditelná substance, něco jako inteligentní mlha, která se rozprostírá všude kolem všeho a tak může také všechno vidět a vědět. Skupinka fantastů v jižní Abu-Babě prohlašuje z nezvratnou jistotou, že Bedřich je člověk s býčí hlavou a že mu dělá dobře, když se mu přinášejí oběti, takže díky tomu utrácí skoro všechny svoje peníze za nešťastná kuřata a brusiče nožů. V Benzindorfu je Bedřich braný jako nejvyšší autorita, ikona která je tak svatá a dokonalá, že může existovat jen ve vitrážích kostelních oken a na svatých obrázcích. Veliké množství lidí si jeho portrét věší nad postele a večer mu žaluje, co jim kdo přes den provedl.

V krajích na druhé straně Vrcholů, ledovcového pohoří tak vysokého, že mizí mezi mraky, funguje Bedřich jako rocková hvězda. Kdyby si někdo dal tu práci, překročil Vrcholy a nespadl do nějaké strže nebo propasti, nenechal se sežrat některým z mnoha podivných tvorů, kteří ve Vrcholech žijí, došel až k oceánu, sehnal loď a oceán přeplul, ocitl by se v zemi, kde jsou modlitby k Bedřichovy chápány jako velká šou, doprovázená prodejními stánky, hromadným tancem a zpěvem hodně, ale opravdu hodně odvázaných písní.

Na jihu se prý Bedřich zjevuje jako mstitel, proto je třeba se vyvarovat všech hříchů a pokušení, nejlépe tak, že budete žít v úplné chudobě a všechen svůj případný majetek budete odevzdávat některému z kněží. Pak se vám nemůže stát například to, že se samovznítíte uprostřed noci ve své posteli, nebo že náhodou spadnete ze skály na nějaký tvrdý kámen uprostřed potoka.

Ve městě Squíza je Bedřich inspirací a tím, komu místní lidé děkují za všechno, co se jim daří. Když se jim něco nedaří, přisuzují to tomu, že se Bedřich špatně vyspal.

V místě zvaném Jantarová země je Bedřich nejvyšší úředník. Každá modlitba nebo obřad jsou tam velmi složité. Kdyby byli jednoduché, mohli by je vykonávat všichni, takhle to správně dokáže jen několik obtloustlých mnichů.

Jeden domorodý kmen na západ od Vrcholů na Bedřicha nevěří. Náčelník to svému lidu každý den připomíná. Hrozí při tom pěstí a mlátí hlavou do bubínku. Kdepak Bedřich říká, ten zcela jistě neexistuje, naším bohem je Matka příroda.[1]

Bedřich má mnoho podob, většinou podle místní módy. Ale není sám. V sousedních světech a subkulturách lidé vyznávají kdeco. Společenství malých černých lidiček ve vzdálené zemi fandí Klokanovi, bohu který hraje geniálně košíkovou. Bedřich se nezlobí, protože Klokan je jeho dlouholetý přítel (pokud zrovna netvrdí, že bílí muži neumějí skákat, to Bedřicha dokáže opravdu vytočit). V jedné části Vrcholů existuje zapomenutá vesnice, jejíž obyvatelé vzývají Boha Fridolína, který je podle nich pověřen dohledem nad tím, aby jejich vesnice zapomenutá i nadále zůstala a nelezli jim tam turisti.

Bedřich je ze všech známých bohů nejpopulárnější, i když se lidé, jak už jsme si řekli, nedokáží shodnout ani na tom, jak vlastně vypadá.

Bedřich je vším, co si lidé dokáží představit. My se na něj pro zjednodušení budeme dívat jako na příjemného chlapíka ve středních letech, s pěstěnou bradkou a mírným sklonem k vyprávění zbytečných podrobností.

Tohle bude příběh o místě, které je pod Bedřichovým dohledem.

Začíná jedno obyčejné podzimní ráno ve městě Mořičvíl.

Město je výhodně umístěné kousek pod Vrcholy, které ho chrání ze severu a ze západu. Z východní strany mu lehce stíní Temný hvozd, pozůstatek kdysi rozsáhlého pralesa. Do všech významných měst je to z Mořičvílu kousek, ne víc jak tři dny cesty. K moři to je z Mořičvílu ještě blíž, pěšky celý den, na koni skoro hodinu. Co je za mořem nikdo neví, nikdo ho ještě nepřeplul, lidé mu říkají Nekonečné.

Město pulzuje životem, prochází obdobím, kdy prožívá svůj velký rozmach. Cizinci říkají Mořičvílu město, které nechodí spát. Není to úplně pravda, každou noc je možné zaznamenat zhruba dvacet minut, kdy noční život už utichl a tomu rannímu se ještě nechce z postele.

V Mořičvílu, stejně jako jinde, v jiných městech tohoto světa funguje zákon postavený na mnohaletých zkušenostech, několika lynčování panovníků, třech popravách a železné logice, kterou mají obyvatelé pravděpodobně vrozenou. Systém je založený na odvetných opatřeních, která jak se zdá zatím fungují. Toleruje se prakticky cokoliv, co neznečišťuje ulice a nevraždí lidi. Pokud dokážete obě podmínky dodržet, můžete v Mořičvílu dokázat téměř všechno.

Staří historikové a dějepisci Mořičvílu se nikdy neshodli na jedné základní věci – kdy a jak bylo město založeno. Existovaly samozřejmě nejrůznější teorie. Většina z nich zcela popírala ty ostatní a těch několik víceméně podobných se zase lišilo v některých zcela zásadních detailech. Nejrozšířenější verze mluvila o Bedřichovi, který se jednou odpoledne nudil a napadlo ho, co se asi stane, když založí město, postaví pár prvních budov a nasadí do nich zkusmo několik lidí. Kritici ovšem namítali, že Bedřich se nikdy nudit nemůže, protože má spoustu jiné práce, například trestat hříšníky, dělat počasí, starat se o svého psa Hafula a vysvětlovat své manželce, kde že to byl minulou středu, protože tvrdil, že dohlížel na hurikán nad Benzindorfem, ale v Benzindorfu bylo tou dobou prokazatelně slunečno a úplné bezvětří. Zastánci teorie oponovali, že počasí se jaksi tvoří samo, Haful že je samostatné zvíře a Bedřich že je prostě blázen do modelařiny. Jak už jsme si řekli, v tomhle měli výjimečně pravdu.

Jiná teorie byla vystavěná na myšlence dvou bratrů, kteří kdysi pradávno orali na poli, a protože už bylo pozdě na to vracet se domů, založili si přímo na místě malou osadu. Bratři se měli jmenovat Ríša a Míša a byli prý zvoleni prvními panovníky, vládli spravedlivě až do smrti a poté byli povoláni k Bedřichovi, aby mu dělali poradce přes sociologii.

Vyskytla se i odvážná myšlenka, že Mořičvíl vznikl jako vedlejší produkt velkého hudebního festivalu, protože pořadatelům se po jeho skončení nechtělo uklízet a tak raději celý prostor obehnali plotem a budky pro vybírání vstupného opatřili domovními čísly.

Kněz Milchama, představený řádu Spravedlivých dogmatiků, každou neděli kázal o tom, jak město povstalo z popela po veliké a rozhodující bitvě, kterou svedl Bedřich proti silám zla, představovaného nečleny řádu Spravedlivých a zejména homosexuály. Pro Milchamu už měl Lucipéro na Bedřichovu přímluvu připraveno v pekle speciální oddělení, ve kterém nosili čerti havajské košile a oslovovali se navzájem Brouku.

Metař Věchýtek byl přesvědčený, že Mořičvíl založil nějaký darebák, aby mu přidělal práci.

Pravda byla ale úplně někde jinde, ukrytá v čase tak dokonale, že i samotný Čas tuhle informaci dávno zapomněl. (A Bedřicha, který to věděl, se ptát nechtěl, aby nevypadal hloupě.) Město bylo mnohem starší než všechna ostatní města v jeho okolí. Benzindorf, který se blížil třetímu tisíciletí své existence, ani Abu-Baba, o které se všeobecně mínilo, že je stará okolo dvanácti tisíc let, se s Mořičvílem nemohla ani vzdáleně srovnávat. Je pravda, že Mořičvíl nebyl vždy klasické město, ale pokud bychom brali výraz „sídlo“ jako území, které je obydlené, byl Mořičvíl starý přibližně stejně, jako pohoří Vrcholy. Možná ještě o něco víc. Na místě, kde v dnešních dnech stál Ostrov umění, už bylo během věků ledacos, od obětiště, přes amfiteátr až po trh s leguány. Jedna velmi stará civilizace měla na místě dnešního ostrova umění dokonce sklad teflonových pánví. Byla opravdu velká škoda, že se lidé tenkrát nevěnovali kuchyňské technice o něco více než vývoji zcela převratných raket krátkého, středního a dalekého doletu – zmíněná civilizace tu mohla být dodnes.[2]

Jenže to už bylo dávno, velmi dávno. Světem se toulali jiní lidé a žili jiné životy. Co bylo kdysi, bylo zapomenuto a co bylo dlouho po tom, přetrvávalo jen mlhavě, předávané z generace na generaci jako úsměvná historka pro pobavení při zahradní párty.

 

moricvil

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. S Matkou přírodou měl kdysi Bedřich krátký, ale intenzivní románek, možná z těch dob pochází okřídlené rčení „Země se zachvěla.“
  2. Vždycky se totiž najde nějaký dobrák, který se těžko pochopitelnou náhodou dostane až k odpalovacímu pultu a pro sebe si řekne: „Hmm, a co by se asi tak stalo, kdybych zmáčkl tenhle červený knoflík s nápisem NEMAČKAT a pěti černými lebkami na žlutém pozadí?“

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
listopad 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
 
< říj pro >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody