opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-3
hodiny
0
-8
minuty
-5
-1
sekundy
-2
0

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Noční hlídač Brouzdal měl svou práci rád. Nebyla zas tak úplně bezpečná, jak by se mohlo na první pohled zdát, dokonce by se dalo říci, že byla značně riziková, ale člověk se nenudil a dostal slušně zaplaceno. Stačilo mít nervy ze železa a netvářit se překvapeně, když jste spatřili něco méně obvyklého. Například krokodýla ve skafandru, který hraje na mandolínu. V Městském muzeu se totiž dělo několik méně obvyklých věcí denně a za nějaký čas se na to dalo celkem zvyknout. Brouzdal si zvykl rychle. Když před lety absolvoval přijímací pohovor, docela ho překvapilo, že test obsahoval otázky typu:  „Jaký máte názor na hysterický nábytek?“ nebo „Byl ve vaší rodině nějaký sebevrah, že ano?“, ale časem pochopil a většinu věcí, co se kolem něj v pracovní době děla, prostě ignoroval. Dnešní noc byl klid, ale to ještě nic neznamenalo. Všechny okamžiky, kdy mu šlo o život (což se stávalo zhruba třikrát do měsíce) začínaly tak, že byl klid. Pak obvykle zmizela střecha nebo kolem proběhla almara a tančila kankán. Jednou narazil i na zelenou rosolovitou hmotu, která se pokoušela tvářit jako turista z Abu-Baby. Této noci však Brouzdal nepotkal nikoho. Beztak byl přesvědčený, že jeho místo je pouze symbolické a že byl přijat na základě něčí domněnky, že muzeum by hlídače tak nějak mít mělo, protože se to všeobecně očekává. Každý alespoň soudný zločinec se totiž muzeu instinktivně vyhýbal několikakilometrovými oklikami a většinou i předstíral, že slovo muzeum vůbec nezná. Kdysi dávno se prý jeden poberta pokusil ukrást sbírku Bagatelizovaných nerostů a byl nemile zaskočen faktem, že nerosty se pokoušejí bránit, vulgárně mu nadávají a navzájem se po něm házejí.

Jediné světlo vycházelo z laboratoře profesora Myšpulky, ale tím se Brouzdal nezaobíral. V muzeu často někdo zůstával přes noc a pracoval na nějakém objevu nebo vynálezu. Faktem bylo, že občas bylo ráno třeba vyrazit do ulic a dotyčného badatele najít a vyprostit, ale i na to si Brouzdal dávno zvykl a pokládal to za příjemné zpestření jinak monotóní práce. Profesor Myšpulka byl už několikrát tím vyprošťovaným, jelikož všechny jeho vynálezy byly postaveny na použití nějaké výbušniny a při testování docházelo k nepředvídatelným nehodám. Brouzdal opatrně prošel kolem pootevřených dveří s mosaznou cedulkou

PROF. JERONÝM MYŠPULKA

vedoucí oddělení Bublajících roztoků

a pokračoval chodbou dál, zatímco uvnitř se odvíjel vzrušený rozhovor:

„Hmm. Takže vy tvrdíte, že ta oranžová věc, kterou jste do právě nalil do kádinky, tam opravdu patří?“ nakláněl na stranu hlavu druhý muž v místnosti, profesor Myrtil Kuštil, ředitel muzea a Jeronýmův dlouholetý přítel.

„Víceméně.“

„Teď na mě mrkla!“ odskočil Myrtil prudce od kádinky.

„Toho si nevšímejte,“ nenechal se přerušit Jeroným v práci.

„Klidně. Ale můžete tomu říct, aby si to nevšímalo mě?“ začal se Myrtil opět pomalu přibližovat ke kádince. Oranžový rosol se tvářil netečně.

„Ťu, ťu, ťu…“ poklepal Myrtil na kádinku prstem.

„Poněkud infantilní, nemyslíte?“ otočil se na něj Jeroným.

„Možná bych našel kostku cukru,“ začal se probírat kapsami svého letitého saka Myrtil, aniž by si Jeronýovy poznámky všímal.

Jeroným zakroutil hlavou, pomocí dlouhých kleští uchopil modrou kostku velikosti krabičky zápalek a opatrně ji spustil do další kádinky na svém pracovním stole. Ozvalo se zasyčení a nad kádinkou se objevil mrak páry.

„Má to nějaké jméno?“ zkoumal zatím Myrtil kádinku s oranžovou hmotou, která se pomalu začínala rozpouštět.

„Jistě,“ odtušil Jeroným, „děláte ťu ťu ťu na Evrtův urychlovač, nejnebezpečnější známou výbušninu na planetě.“

Myrtil se zastavil uprostřed pohybu, to znamená, že na poslední chvíli chytil cukr, který chtěl do kádinky upustit a naprázdno polkl.

„Vážně? Ani na to nevypadala… Jen tak pro zajímavost, co by stalo, kdyby se to s něčím smíchalo?“

„Řekněme, že byste dostal na celou záležitost patřičný nadhled,“ zamumlal soustředěně Jeroným, který stál k Myrtilovi zády a nemohl vidět, jak jeho přítel po špičkách couvá a ukrývá se za katedru, „přibližně sedmdesát metrů,“ dodal.

„Aha.“

„Ale nemusíte se bát, kdo by tam co házel, že?“

„No jistě… ha, ha,…“ ozvalo se křečovitě zpoza katedry.

„Koneckonců, do mé laboratoře nevpouštím jen tak někoho, mohlo by to být nebezpečné, všechny ty kyseliny a chemikálie…“ neodpustil si Jeroným, zatímco opatrně míchal směs ve své kádince a přisypával fialový prášek.

„To je správné,“ souhlasil Myrtil, „ještě by se mohlo něco stát.“

„Například za katedrou mám momentálně schované silně těkavé halucinogeny, o které mě požádal kolega Rosnička…“

„Éééé???“

„Ale koho by napadlo, válet se za katedrou,“ dodal Jeroným.

„Íiiiééé!!“

„Mohl byste mi podat ten červený sáček se žlutou stuhou? Je na polici hned nad vámi. A přestaňte dělat ty obličeje, byl to jen vtip.“

Myrtilovi ztuhla v obličeji vytřeštěná grimasa, kterou vystřídal zamračený a spravedlivě znechucený obličej.

„To bylo vážně legrační…“ podal Jeronýmovi požadovaný sáček.

„Teď pozor, smícháme obě kádinky a jsme skoro hotovi,“ ignoroval Jeroným Myrtila a soustředil se na práci.

„A nevybuchne to?“

„Možné je všechno, jestli jste tam ten cukr vážně hodil…“

„Tohle už nebudeme rozmazávat, ano?“

„Dobře, teď mi to prosím podržte… tak… a teď to opatrně položte na stůl, musíme chvilku počkat.“

Oba vědci přešli na druhý konec laboratoře a usadili se do pohodlných křesel ke stolku s lahví vína. Pracoviště profesora Myšpulky nebylo jen místem bádání a pokusů, ale časem se stalo i místem téměř celodenního pobytu. Postupem doby se v místnosti objevila nejen dvě křesla a stoleček, ale i několik svícnů, almara na oblečení, velká vana na zakřivených nožičkách, petrolejka, vyřezávaná postel a stojan na kuželky.

Být zaměstnaný v muzeu vyžadovalo zvláštní povahu. Člověk musel především disponovat nezdolným přesvědčením, že právě ten další pokus už bude úspěšný a nezpůsobí větší škody, než ten předešlý. Potom to samozřejmě chtělo výbornou fyzičku, protože někdy bylo třeba pár desítek minut viset za okap, než vás Brouzdal ze žebříku sundal, nebo utíkat před nečím s mnoha nohami a trojnásobným počtem zubů.

Muzeum bylo rozdělené na sedm oddělení. Jeroným byl vedoucím oddělení bublajících roztoků, které se zabývalo především kombinacemi výbušných a jiných směsí a jejich využitím v reálném životě. Z laboratoří oddělení vzešlo v historii mnoho užitečných vynálezů, které výrazně přispěly k rozvoji města Mořičvílu a jeho přilehlého okolí.

Profesor Kuštil stál nejen v čele muzea, ale byl i čestným vedoucím oddělení Mechanických převodů a Jeronýmův dlouholetý učitel, přítel a diverzant většiny Jeronýmových pokusů.

„A jak to bude fungovat?“ zajímalo ho právě teď.

„Tak to nemám ani tu nejmenší představu,“ připustil Jeroným, „našel jsem recepturu až vzadu v archivu.“

„Začíná mi těch krys být trochu líto, abych řekl pravdu.“

„Tak to vůbec nemusí. Jsou to potvory, co sežerou všchno, na co přijdou. Vlastně ohrožují celou budovu.“ [1]

„To většina zaměstnanců, Jeronýme, a nikdo se je nesnaží vyhodit do povětří,“ konstatoval smutně Myrtil.

„Většina z té většiny se o to, pokud vím, pokouší už celá léta sama. Někteří z nich byli celkem úspěšní,“ poznamenal ironicky Jeroným a pomocí dlouhých kleští přidal do baňky černý prášek z krabičky označené černou lebkou na žlutém pozadí.

„Já vím,“ pokýval hlavou Myrtil, „ale přeci jenom, výbušnina třetího stupně …“

„Pouze nepatrné množství,“ opravil ho Jeroným.

„Nepatrné množství výbušniny druhého stupně vytvořilo Hornoskalní sedlo, pokud se dobře pamatuji. Do té doby na jeho místě nějaké to tisíciletí stávala Kukaččí hora,“ neodpustil si poznámku Myrtil.

„Profesor Šušník se dopustil drobné chyby ve výpočtu, to je celé,“ namítl Jeroným, zatímco ředil obsah kádinky čímsi žlutým a rosolovitým.

„Drobná chyba ve výpočtu profesora Šušníka přemístila osm tisíc tun horniny, převážně žuly a břidlice, jestli se nepletu. Stejně jako vy tvrdil, že to udělá jen takové malé BLAM a bude klid.“

Myrtil Kuštil přešel k oknu a zadíval se zamyšleně ven do tmy.

Jeroným přiklopil baňku skleněnou zátkou a vhodil ji do olověného kýble s ledovou vodou. Potom se vrhnul pod katedru a zamával na Myrtila ve výmluvném gestu.

„Víte jistě, Jeronýme, že nevyhodíme do vzduchu celé muzeum?“ zeptal se Myrtil, když přistál elegantně vedle svého kolegy.

„Nevím,“ přiznal Jeroným.

„Říkám si, jestli to byl dobrý nápad. Možná jsme je měli vytopit.“

Místností se rozlilo jasné oranžové světlo, následované gejzírem fialových jiskřiček.

„To už zkoušel váš předchůdce, pane, ředitel Kvasnička.“ [2]

„Kvasnička že zkoušel vytopit krysy?“ podivil se Myrtil, „to jsou mi ale věci. Vždycky jsem si myslel že je to spíš takový ten úřednický typ.“

„Slyšel jsem to od správcové. Prý k tomu přikročil až poté, co mu jedna z těch příšer snědla výroční zprávu čítající přes šest stovek stran.“

„Tak to s ním máte hodně společného, že?“ neodpustil si Myrtil.

„Tak trochu,“ odtušil Jeroným.

„A jak to tenkrát dopadlo, to správcová neříkala?“ přikrčil se Myrtil před zelenou mlhou, která se začala šířit z baňky.

„Špatně. Když docent Kvasnička lil do krysí díry ve svém kabinetu vodu již pátý den, přišel si stěžovat ředitel Městského divadla, že mají zatopené celé hlediště.“

U stropu se začalo tvořit černé mračno.

„Skutečně? Vždyť je to vzdušnou čarou dobrá míle!“

„No právě,“ podal Jeroným Myrtilovi helmu, „kdo ví, kam ty jejich nory vedou.“

Na helmy začaly pršet zelené gumové kachničky.

„Ty kachničky, Jeronýme, to je v pořádku?“ zeptal se opatrně Myrtil.

Jeroným se pro jednu kachničku natáhnul a pozorně si ji prohlédl.

„Moc ne, měly mít oranžový zobáček, tohle spíš vypadá jako nepovedený krokodýl.“

Myrtil nevěřícně zakroutil hlavou.

„To chcete říct, že je normální, když při výrobě výbušniny vznikají jako vedlejší produkt hračky?“

„Jistě. Vím o jednom alchymistovi v Abu-Babě, a ten si na tom založil velmi výnosný podnik. Vlastní továrnu na houpací koně a na druhé straně města má výnosný kamenolom,“ souhlasil Jeroným.

„Houpací koně?“

„No ovšem, výsledná podoba hračky se dá dopředu sice velmi těžko odhadnout, ale když víte, co jste do toho na začátku vrazil…“

„Zjišťuji, že bych se měl víc zajímat i o ostatní vědecké obory, než jen o ten svůj,“ povzdechl si Myrtil.

„To jistě nikdy neuškodí,“ usmál se Jeroným.

„Vždycky jsem si myslel, že hračky vyrábí po večerech lidé v roubených chaloupkách, vypráví si při tom pohádky…“ mumlal si spíš pro sebe Myrtil.

„Možná to tak kdysi bylo, ale teď už je to pouze lidová slovesnost. Víte kde se vzal například řetízkový kolotoč před budovou městské knihovny?“

„Počkejte, snad nechcete říct, že …“

„Ale ano. To byl ovšem extrémní případ. Profesor Šušník byl na tomto poli velkým průkopníkem.“

„To byl ten šílený výbuch, jak jsem o něm mluvil?“

„Ano. Na náves v Podlouhlé Lhotě dopadla houpačka a v Ledovém jezírku se objevilo několik parníčků. Tedy před tím, než se tam objevila poněkud transformovaná Kukaččí hora a změnila ráz celé krajiny.“

Vzduch v kabinetu se náhle vyčistil a světlo se vrátilo ke svému původnímu odstínu. Myrtil si sundal helmu a vystrčil opatrně hlavu zpoza katedry.

„To je celé,“ zvednul se Jeroným a došel ke stolu, na kterém zanechal baňku. Namísto baňky ležela na pracovní desce červená kulička.

„A kde je ta baňka?“ zajímalo Myrtila.

„Vstřebala se během reakce.“

„Skvěle. No, alespoň že nám tady zůstal ten stůl, že ano.“

„Podívejte, pane, já připouštím, že výrobní postup je poněkud nestandardní, ale na druhou stranu účinnost E trojky je přirovnatelná k výbuchu sopky,“ ohradil se Jeroným.

„To jsem rád, že jste mi to připomněl, Jeronýme, chtěl jsem se vás totiž v souvislosti s tím zeptat, co myslíte, že se stane, když nám pod muzeem vybuchne sopka?“

Jeroným otevřel jednu ze skříněk a vyňal z ní malou klec, ve které se cosi pohybovalo.

„Vylepšil jsem E trojku o Galvinův koncentrátor, takže epicentrum odhaduji na pouhých několik centimetrů. V podstatě se bude jednat o takový malý výbuch obrovské intenzity.“

Myrtil se krátce zamyslel a potom začal přecházet po místnosti mezi spoustou gumových kačenek.

„Jestli tomu tedy dobře rozumím, E trojka vybuchne jenom do okolí několika centimetrů. Dál už ne?“ zeptal se opatrně Myrtil.

„Ne. Je to vcelku bezpečné,“ ujistil ho Jeroným.

„Dobře. Takže se nemůže stát, že by to zničilo, dejme tomu, všechno v okruhu několika mil?“

„To se nemůže stát.“

„Tak mi tedy vysvětlete, jak to chcete udělat, aby to zabilo všechny ty krysy! To je chcete nejdřív pochytat a pak to mezi ně hodit do té klece?!“

Jeroným vzhlédl od stolu.

„To jistě ne, na to mám speciální fintu. Z městské knihovny mám několik ochočených šotků [3], kteří E trojku do krysího doupěte propašují a pak se dají na úprk. Výbušnina se aktivuje při větším nárazu, takže stačí, aby se jí dotkla nějaká zvědavější krysa čumákem, a je to.“

„Skutečně nápadité. Jak jste k tomu ty šotky přesvědčil?“

„Slíbil jsem jim Velký Lučanův naučný slovník.“

„A nebojíte se, že vám ty šotky krysy sežerou?“

Jeroným se na Myrtila vyčítavě podíval.

„Šotek je nejrychlejší tvor na světě. Kdybyste s ním chtěl závodit, měl byste šanci pouze při volném pádu. Sice vydrží rychle utíkat jen na krátkou vzdálenost, ale zato je to fofr. Proč myslíte, že se tak obtížně chytají?“

Myrtil pokrčil rameny. „Dobrá, přesvědčil jste mě, vypusťte šotky!“ zvolal pateticky.

Jeroným se ušklíbl a opatrně vyndal z klece jednoho šotka, který mu zasalutoval.“

„Kam to bude, šéfe?“ zeptal se pisklavým hláskem.

 

moricvil

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Boj s muzejními krysami se stal pro Jeronýma za poměrně krátkou dobu jeho působení v ústavu věcí osobní cti. V současné době bylo skóre přibližně sedmnáct mrtvých krys ku pěti zcela zničeným Jeronýmovým rukopisům.
  2. Docent Kvasnička stál v čele Mořičvílského muzea celých 65 let, a to především díky dvěma důležitým věcem. Za prvé se veškeré jeho bádání soustředilo výhradně na oblast uspořádání pracovních pomůcek v pracovním stole, tedy činnost, při které nehrozilo nebezpečí výbuchu nebo podobné katastrofy, a za druhé, docent Kvasnička měl neskutečně smířlivou povahu a nebylo prakticky možné ho rozčílit. Mezi ostatními zaměstnanci muzea měl přezdívku Ztlumený Šuplík, ale ani to ho nedokázalo vyvést z míry a narušit jeho spokojený výraz. Několik měsíců před svojí smrtí si nechal patentovat Univerzální pracovní stůl pro přežití v extrémních podmínkách a odešel na odpočinek. Stůl se začal vyrábět pod obchodním jménem Kvasničkův univerzál a vydělal jeho vynálezci značné množství peněz. Kromě běžných psacích pomůcek totiž obsahoval i dvě sekyrky, lopatu, palivové dříví na tři hodiny, deset litrů pitné vody, spolehlivé lano, kánoi a spoustu dalších věcí, všechny důmyslně ukryté v nejrůznějších dutinách.
  3. Šotek je tvor vyskytující se všude tam, kde se nalézá větší množství knih a tiskovin vůbec. Šotek neoplývá nijak vysokou inteligencí, ale jeho rodová přirozenost ho nutí vyrábět v knihách chyby. Aniž by byl šotek třeba i jen trochu gramotný, neomylně pozná, v jakém místě způsobí drobná retuš největší škody.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
listopad 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
 
< říj pro >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody