literární západ

Z Michala Viewegha se nám vyklubal neohrožený bojovník proti korupci, mafii a kdečemu a kdovíčemu ještě: prý o tom dokonce vykládá v sázavských hospodách, především však vydal více či méně z hlediska knižního trhu vhodný předvánoční titul: knížku s výmluvným názvem Mafie v Praze. Možná by udělal líp, kdyby ještě více a ještě srdnatěji brojil proti mafiosům a korupčníkům ve zmíněných putykách, na druhé straně z toho by neměl ani vindru. Zato za knihu o mafii nějaká ta poctivá vindra ukápne. A třeba i pro publicistu Jaroslava Kmentu, který spisovateli dělal jakéhosi protimafiánského či omafiánského odborného poradce a se kterým si Viewegh prý „přes rok povídal“. Jestliže však investigativec Kmenta, ostatně autor knihy o arcimafiánovivpraze Bártovi, z určitého pohledu skutečně kráčí s vlastní kůží na trh a riskuje možná víc než si dovedeme představit, prozaik si pouze vydupal další stezičku na knižním trhu. A nemusel přitom ani nikoho odstranit, ani zkorumpovat.

Ponechme stranou otázku, nakolik zvolený žánr (antikorupční „akční“ příběh v duchu hongkongských snímků) Vieweghovi vyhovuje či nevyhovuje a do jaké míry v nové knize sklouzl ke svým starým nešvarům nebo staronovým nešvarům. Pozdržme se raději u typicky vieweghovského jádra pudla. V interview nedávno otištěném v týdeníku Reflex (č. 45) spisovatel praví, že když kritizuje politiku, a přitom není schopen ji sám dělat, je v tom něco paradoxního. A dodává: „Literární kritici jsou na tom stejně.“ Zřejmě tím myslí situaci, kdy kritik kritizuje spisovatele a sám psát neumí, ani dryáčnické historky, ani podbízivé knížečky pro dívčiny všech věků. Leč je tu po čertech podstatný rozdíl: kritik je kritik, má kulturní poslání posuzovat (tedy v negativním i pozitivním duchu) literární dílo, a až na pochopitelné lidské výjimky, omyly nebo selhání své věci rozumí, ví, co kritizuje a proč to kritizuje. Zatímco Viewegh, i kdyby si nasazoval bůhvíjaké škrabošky, není politický komentátor ani politologický expert. Je to všehovšudy autor humoristicko-dobrodružných románů, dobře se prodávajících a oslovujících nepříliš inteligentní čtenářské vrstvy. Mluvíme-li tudíž o paradoxech, Vieweghovo „nekritizování“ či „kritizování“ politiky je takovým dosebezahleděným paradoxem na druhou či na třetí.

Jedno nelze spisovateli upřít: už před časem sepsal politickou satiru pod názvem Báječná léta s Klausem. Podle některých kritiků je to vůbec jeho nejslabší knížka, toť důvod k rozpravě, jenže o to nejde: Viewegh si zaslouží uznání, že v této knize, ať už je její umělecká hodnota jakékoli, právem zesměšňoval toho, kdo si takové zesměšňování zasloužil – a dokonce mnohem víc než pouhé literární zesměšňování. Šlo přece o setsakra nebáječná léta a z odstupu času možná o ta nejnebáječnější. Také v Mafii v Praze na zmíněnou figuru nynější politiky dochází a Viewegh k ní rozhodně není tak smířlivý jako Putin, Medveděv nebo Putinové a putiníci. A nejen to: poté, co si do našeho páně prezidenta prozaik ošklivě rýpnul, teď se v uvedeném rozhovoru nechává slyšet, že se sice nehodlá stát celoživotním lovcem mafiánů a špatných politiků, nicméně „dá Klausovi na rozloučenou druhý díl Mafie, jenž se pracovně jmenuje Zlo přichází z Hradu“. Tak.

To je bohulibé a to je chvályhodné, proč to ale Viewegh neudělá hned teď, když Václav Kraus vysedává na Pražském Hradě a kuje pikle s hájkovci, jaklovci a bátorovci? I to se medle dozvíme. Než se totiž spisovatel započne na svůj způsob loučit s Klausem (prý v té knize dojde i na karlovarský filmový festival, na Výbor pro obranu rodičovských práv, především však na neblaze proslulou cukrárnu U Myšáka, kde se mafiáni pravděpodobně přejídají rakvičkami), má v úmyslu napsat nejprve fantasy román o ženě s nadpřirozenými schopnostmi, v němž údajně nebude ani slovo o politice. Správně, ročně vycházejí tisícovky knih v žánru fantasy, jen Viewegh v něm doposud nezabodoval, takže má nejvyšší čas. A potom přijde pravá chvíle, aby napsal „dívčí románek pro své dcery“. Klausofobní kniha o zlu z Hradu se tím pádem zřejmě odkládá až na dobu, kdy pan prezident už nebude prezidentovat. Pak to vskutku nebude žádný zmužilý čin a Viewegh se nebude moci (ač chtít možná bude) pasovat na nějakého Osmého Statečného. Do odcházejícího či odešlého politika si přece může kopnout kdekdo i v té sázavské hospodě. Kopne si pravděpodobně i autor Mafie v Praze, počká si však, jak to celé dopadne.

Co je však smutné: v scenérii samých mafiánů, hodných policajtů a nehodných policajtů či zprostituovaných agentur (tj. v knize Mafie v Praze) se objeví i jeden jediný pozitivní akord: to když se Viewegh pochvalně zmiňuje o Andreji Babišovi. A co se mezitím nedovídáme z médií: Babišova uchystávaná strana nespokojených občanů (do níž budou muset vstoupit nejspíše i všichni jeho zaměstnanci, kteří přitom mohou v českých zemích se hlásit k nejnespokojenějším) má mezi svými sympatizanty či „ikonami“ právě Michala Viewegha. Další paradox na scéně! Jenže on to až tak velký paradox není: akorát si miliardář podává tlapku s milionářem. Do jedné sféry české kultury vehementně vstupuje uhlobaron, z jiné sféry české populární kultury literární míní zase těžit velkopekař. Jednou to je svůj k svému, podruhé spíše nikoli. Možná však spisovatel prostě neví, co činí, možná si v pochopitelné zášti k těm vykukům z Hradu neuvědomil, s kým se dává do holportu. Možná ho zlákalo, že také on vlastně chrlí romány jako jednu housky na krámě.

Připomeňme však jinou věc: ať už je Mafie v Praze dílko jakékoli, nesahá ani po paty či ani po podešve knize zesnulého Pavla Frýborta Agentura. To byla společenská kritika, to byl román o spolčení politiků s mafiány, to byl výtečný „akční“ román se soudobou společenskou tematikou! Ve srovnání s tím je Vieweghova kniha nanejvýš slohovým cvičením na dané téma a čte se jako neškodný mafiánský čajíček. Ano, nemnohé vydařené scénky a stránky Mafie v Praze se zmíněné Frýbortově Agentuře alespoň uctivě přibližují. Ale stejně jsou jim příliš vzdálené: že náš „nejprodávanější“ prozaik při psaní nad míru myslel už na svůj budoucí fantasy román nebo na chystaný dívčí románek!