literární západ

Začínat novoroční rozjímání o české literatuře a literární kultuře zrovinka nekrologem, to není nic příjemného a nepohrne se do toho ani zkušený pisatel nekrologů. Kdyby odešla na onen svět nějaká nula, která se na stará funkcionářská kolena snažila propachtovat do krásné literatury, to by byla jiná, nad tím by se dalo mlčky mávnout rukou a pustit věc z hlavy s přepevným důmněním, že milosrdný čas v tomto případě vše vymaže z paměti. Ale Josef Škvorecký, náš nejnovější nebožtík spisovatelský? To je odborně řečeno jiná káva, hovorově řečeno jiný kafe. Klasik poválečné české literatury, který po celé půlstoletí spoluvytvářel její estetickou hodnotu a ještě i ve třetím tisíciletí pilně tvořil, byť se zaměřoval mnohem víc na detektivky než na „vážnou“ prózu. Právě detektivky měl ale nesmírně rád a považoval je za plnohodnotnou oddechovou četbu. Nejčastěji je ovšem ve zralém věku sepisoval i z psychoterapeutických důvodů společně se svou chotí, talentovanou prozaičkou Zdenou Salivarovou, mj. autorkou protikunderovské Pánské jízdy.

Škvorecký ovšem více než čtyřicet let žil v zahraničí, převážně v kanadské provincii Ontario, přičemž první dvě desetiletí v pozici exilového spisovatele a zároveň i spolutvůrce nejvýznačnějšího českého exilového nakladatelství ´68 Publishers, sídlícího v Torontu, kde dlel také sám autor. Do Čech se po listopadu 1989 už nevrátil, stal se českým literátem žijícím trvale v cizině. Stále však píšícím ve své mateřštině: na rozdíl namátkou od Milana Kundery, Oty Filipa nebo Jiřího Gruši se spisovatelovým literárním jazykem nikdy nestala angličtina ani žádný jiný jazyk. Nepatřil ani k těm, kdo si své texty či přesněji řečeno své velké a malé prozaické příběhy přejí přetlumočit do cizího jazyka sami. Ačkoli on sám byl i mistrem uměleckého překladu a spolu s Janem Zábranou se na rozhraní padesátých a šedesátých let minulého století podílel na vzniku tuzemské školy anglicistického překladu (klasických děl i literárních novinek). Doposud v jeho šlépějích (či v jejich šlépějích) kráčejí mnozí naši mladí a mladší překladatelé.

Možná je to všeobecně známo, někteří jsou však přesto nezasvěceni, a tak se lze tázat: jaký osud potká literární pozůstalost Josefa Škvoreckého? Víme, že prvopisy či rukopisy svých knih svěřoval do úschovy torontské knihovně, která je také pečlivě schraňuje a má zkatalogizovány, co ale všechno ostatní? Něco již vyšlo knižně i v Čechách (jistěže nikoli z pozůstalosti, ale ze spisovatelových písemností), například jeho podmaňující korespondence se spisovatelovým věrným přítelem, literátem a překladatelem Janou Zábranou (pod názvem Jak je ve větě člověk), díky níž máme k dispozici vskutku plastický obraz poměrů v Československé socialistické republice zvláště zkraje let sedmdesátých – a také vylíčení podmínek, s nimiž se museli vyrovnávat naši první posrpnoví literární exulanti. Zmíněný svazek vzájemné korespondence Škvoreckého se Zábranou je součástí Spisů Josefa Škvoreckého, tj. spisů, které od roku 1989 doputovaly již k počtu třicíti devíti svazků (!). Přitom jenom korespondence (včetně přijaté) může být v autorově pozůstalosti jistě habaděj: bude však deponována v Torontu, anebo skončí v pražském Památníku národního písemnictví?

Autor legendárního románu Zbabělci a povídkového souboru Hořkej svět (a mnoha dalších knih) v posledních letech do vlasti zavítal jen málokdy: bránil mu v tom zdravotní stav. Naposledy se v rodném Náchodě a vůbec v českých zemích objevil v roce 2004, kdy se zúčastnil oslav pořádaných na počest jeho osmdesátých narozenin. Byl to tehdy už vetchý kmet, navíc nikdy nepatřil k mluvným či výřečným lidem, raději psal, než se nechával slyšet – a na veřejnosti zvlášť. Tehdejší náchodské oslavy včetně odborného sympozia pořádala Literární akademie, což je další významný fenomén naší společnosti, jenž je spojen se jménem Škvoreckého: na počátku bylo totiž Soukromé gymnázium Josefa Škvoreckého a posléze se nejenom pro jeho absolventy vytvořila instituce s úplným názvem Literární akademie – Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého. Měla to být první česká literární akademie hodná toho jména, zlí jazykové však nahlas roztrušují, že po odchodu osobností jako jejího prvního rektora, sinologa Oldřicha Krále či dramatika Jana Vedrala se z ní vyklubala víceméně filiálka Pedagogické fakulty UK: studentskou mluvou řečeno „placenej peďák“. Nicméně škola je stále zde, chrlí nové a nové absolventy a Škvorecký byl u jejího vzniku.

A právě s Literární akademií je spojen další podivný precedens našeho kulturního života: škola totiž už několik let uděluje literární cenu (a k tomu sumičku snad i větší, než kolik činí Státní cena za literaturu), která se nazývá Cena Josefa Škvoreckého. Ne že by si to Škvorecký nezasloužil, ale je to jediná literární cena, která má svém vínku (resp. do těchto dnů měla) jméno žijící osoby. Je-li to někde zvykem, proti gustu žádný dišputát, žádný podobný případ si však nevybavujeme a u nás to rozhodně není zvykem. Vesměs jsou ceny pojmenovány po klasicích již zesnulých, ať jde o Cenu Jaroslava Seiferta či o Cenu Jiřího Ortena, o Cenu Františka Xavera Šaldy pro kritiky, o Cenu Josefa Jungmanna pro překladatele nebo o Cenu Alfréda Radoka pro divadelníky. Případně o Cenu Bohumila Polana pro tvůrce ze západočeského literárního regionu. Na tyto české zvyklosti v Literární akademii nedbali ani trochu, leč teď je to jinak: z živého klasika se k našemu hoři stal klasik neživý.

Co ještě dodat na závěr těchto smutečních řádků? Na rozdíl od jiných našich významných tvůrců se Škvorecký dožil vydání monografií o jeho životě a díle: jednu sepsal Severoameričan Paul Trensky a byla u nás vydána (v překladu Aleše Hamana), druhou, o poznání analytičtější, připravila exilová bohemistka Helena Kosková.  Tuzemští badatelé zatím kde nic tu nic. Takže už jen tichou vzpomínku, než si vespolek zahalíme tváře do literárního smutku: autor těchto řádek měl to štěstí skoro sedm let intenzivně prožívat pracovní dobu v někdejším kulturním svatostánku (tj. v nakladatelství Odeon) u stejného stolu, u kterého kdysi sedával Josef Škvorecký coby redaktor Světové literatury. A také za ním chodíval Jan Zábrana a také ti dva si psali. Tím veškeré analogie končí. Nebožtíku Škvoreckému však byl vdovou odepřen důstojný pohřeb, zatímco k hrobu Zábranovu naštěstí můžeme zavítat. A zavzpomínat si přitom – na koho jiného než na Josefa Škvoreckého!