literární západ

Opravdu není nic komičtějšího než někde vyštrachat pět let starý článek, nezměnit v něm skoro ani čárku nebo možná nějakou tu čárku ano a dokonce i středník k tomu, budiž, i to může dát někomu setsakramentskou práci, jenže na smysl nebo na ne-smysl textu to dozajista nemá a nemůže mít žádný vliv. A pak ten článek nabídnout nějaké redakci – s velkou pravděpodobností, že pět let staré a nyní poznovu předkládané řádky nikdo z ní nečetl a že tudíž nebude mít nic proti otištění. Koneckonců proč by také měla: paradoxně se tím dá ověřit, zda to, co pisatel kdysi sepsal a někoho třeba i sepsul, má ještě po pěti letech nějakou platnost nebo už nemá. Žádá si to ale určitou maličkost: zavčas upozornit redakci, že já, považující se za muže neměnných názorů, tedy za nějaké ego přímo egotické, jsem tento text už otiskl tam a tam, dejme tomu v poněkud pozměněné podobě nebo v nepatrně upravené podobě. A ne o tom pomlčet jak jóžínek z bažinek.

Nakonec ale proč vlastně ne, můžeme si pomyslet, vždyť dobře víme o takových případech, kteří své texty rozesílají doslova všemi světovými směry do všech světových stran a mají z toho neskutečnou radost, kolikrát jsou jejich totožné řádky publikovány. To ovšem jde o nové texty, o něco, co právě vzniklo jako aktuální reakce na to nebo ono, a to je přece jenom něco jiného, zatímco podsouvat redakcím s poťouchlou fyziognomií texty pořádně omšelé a především již publikované, to je docela jiná káva, počesku řečeno jiný kafe. Ale ano, proč dejme tomu každých pět let nechtít otiskovat pořád to samé, každý jsme jinak blázen a nic lidského nám nebudiž cizí, nicméně se to sluší přiznat a nedělat z redaktorů jelimany. Ergo: ti, kdo si tak přesto počínají a porušují tak novinářskou a nejenom novinářskou etiku, to jsou pěkně vykutálení vejlupkové! Dále od nich raději, dále!

Leč za pět let se tentýž text zase někde objeví a buďme na to připraveni, nebude vyhnutí, určitě se nějaká publikační skulinka nebo štěrbinka najde. Zejména ti, kterým nechce nikdo naslouchat, neboť hádati se jest třeba o rozumné a především s rozumnými, se zatvrzele budou pokoušet (pohříchu asi po dalších pěti letech) tvrdit znovu to samé, stejně jako před těmi pěti lety tvrdili rovněž to samé. A o co vlastně jde? Že zanikne tištěná kniha a nastane čas pouze elektronických knih? Ponechme veškeré technické argumenty a protiargumenty stranou, poněvadž do těchto podrobností nám jíti nepřísluší, a kráčejme rovnou k jádru věci: No a co? Kdysi měla próza a poezie toliko orální podobu, a pokud se dostalo i na hlas nějaké před-kritiky, na nějakou Ur-kritik, řeklo by se poněmecku, také by byla orální, možná dokonce ještě daleko orálnější, kdoví!

Podstatné je něco jiného: že by pořád šlo o slovesnou tvorbu, tj. o texty ve své genetické podobě tvořené slovy či jejich znaky, čili o literaturu. A pak o něco ještě podstatnějšího: některé texty by stále měly svou velebnou krásu nebo naopak ne-krásu, šlo by o literaturu vykazující se zjevnou estetickou hodnotou (ať tištěnou, elektronickou nebo třeba enigmaticky artikulovanou atp., jak je komu libo) – a jindy o ten druhý typ psaní. Nezáleží na tom, jaké pojmenování si vyžádá: kýč? čtivo? bulvár? pokleslá produkce? epigonství nejhrubšího zrna? grafomanie? To vše může přesně označovat stav věci čili stav psaní (ať již tištěného nebo elektronického aj.). Někdy nastává chvíle, že býváme svědky nefalšovaného provinčního epigonství a ještě nefalšovanější provinční grafomanie. A v tomto případě opravdu hrozí, že zaplaví celý svět v (provinční a grafomanské) elektronické podobě – asi jako když se cosi jako fekální vůz omylem překlopí na keře růže. Nechtějte to potom vidět ani cítit.

S touto pravdou nic nejde dělat: literární fekál je literární fekál. Rozuměj (ne)literární fekál. Na růže má zvlášť spadeno a k nějakému bonsai by se také proboha neměl přibližovat, a to ani na vodítku. A je pochopitelné a do určité míry i přirozené, že takový provinční neliterární fekál se může vehementně hlásit a také se vehementně hlásí o svá práva a přeje si chrlit své názory nejlépe nespočtukrát elektronicky – a proč by nemohl a proč by to nedělal? A také dávit ze sebe jeden elektronický text za druhým v přesvědčení, že mu bude patřit budoucnost, zcela se však oprostiv od pomyšlení, jestlipak ten text stojí za něco nebo nedejbože leda za starou belu. Však i ten hovnivál čapkovský (známe takových příkladů z literatury habaděj) zarytě a zavile touží své tužby po místečku na slunci, problém je ovšem v tom, že jakmile si toto místo vyvzdoruje (nejlépe zákeřně a zpupně), tj. jakmile se na něm uvelebí, nejraději by vrhal svůj pomyslně hovniválský stín – na slunce. Tady to zavání koncem literatury, nikoli vnějšková proměna podoby knihy jako slovesného umění. A jde přitom o sen psavců z (ne)literárního fekálu.

Literární teorie si v této oblasti ví rady. Také její terminologie se může proměňovat, někdy k lepšímu, někdy k horšímu, na přelomu tisíciletí však poměrně efektivně používá pojmu či kategorie „narativního hlasu“. Nejde o nic tajuplného: zkrátka a dobře jen některé literární výpovědi jsou natolik osobité či vymykající se z obecné psavecké produkce, abychom o nich mohli mluvit jako o „narativních hlasech“ – v próze stejně jako v poezii, případně i v kritice. Přitom má všechno individuální parametry: někdo tohoto narativního hlasu ve své tvorbě nabývá, jiný ho naopak pozbývá. A někdo ho nikdy v životě nenabude, takže ani ho pozbýti mu není dáno. Zda se to vše odehraje na elektronickém estetickém kolbišti nebo v klasicky vytištěné publikaci, nemá rozhodující význam. Knižní kultura se může stát i neknižní kulturou, musí však zůstat kulturou. Čili nikoli provinčním grafomanským psavectvím – a lhostejno, zda se spisuje na Václavském náměstí v Praze nebo někde poblíž škarpy. O meze talentu kráčí, neb ty vedou i k zániku talentu.

A ještě ke konkrétnímu stavu věcí: ano, může se stát, že zaniknou tištěné literární časopisy a zůstanou pouze literární periodika elektronická, jichž se bude rojit jak hub po dešti. Jenže zase: jednou se vyrojí houby, podruhé prašivky a potřetí jedovaté paskřivectví. Takže opět: pouze některá z nich budou něco znamenat v české literární kultuře! Některá elektronická literární periodika se budou moci těšit úctě a uznání a získají si renomé, třeba i postupně, zatímco jiná v žádném případě. Holt záleží na úrovni nebo vzdělání kopýtek u korýtka. Rozhodující je fenomén, jejž lze nazývat: redakční filtr. Povšechně řečeno: když si pár erudovaných lidí uvědomuje svou odpovědnost za to, co na svých elektronických (či tištěných) stránkách publikují, stejně jako za to, proč něco publikovat odmítnou, pak je to vážná věc. Zatímco když někdo hodlá protlačovat sám sebe a nic než sebe a hájit se tím, že to přece vysmolil elektronicky, hajhou, pak to zpravidla bývá nějaká psavá prašivina. A když je z toho dokonce program, potom jde vskutku o neliterární fekál.