opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
0
hodiny
-1
-1
minuty
-5
-2
sekundy
-1
-6

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Přečetl jsem si během pobytu v Konstantinových Lázních článek z kulturní sféry, v němž se odkazovalo na slova M. C. Putny, mj. literárního dějepisce naší tzv. katolické literatury 19. a 20. století, podle nichž… Proč ale mluvím o tzv. katolické literatuře a ne o katolické literatuře? Protože uvedený pojem je velice povšechný a velice proměnlivý, některý autor může být autorem třeba jenom jediné „katolické“ básničky. A některý zase ke katolictví konvertoval z protestantismu nebo naopak z katolictví k protestantismu, občas i k ortodoxii nebo z ortodoxie, nověji třeba z buddhismu nebo k buddhismu atp. Z některých velevášnivých katolíků se stali náčelníci zbraní SS, jiní byli stejnými zbraněmi umučeni… Kromě toho takhle kvaltovně dělit krásnou literaturu na katolickou a protestantskou a na další odnože věrouky toliko pro dobře známá boží němá stvoření vhodné jest.

Leč ponechme v tomhle směru o své neomylnosti přesvědčenému Putnovi, co jest neomylně Putnovo, a vraťme se k jeho inkriminovaným tvrzením: inu, podle něho prý současná česká literatura nemá sebemenší uměleckou úroveň – a především že je všem zjevné, že nemá ani sebemenší vyhlídky na budoucnost. Necituji to úplně přesně, uvedený článek mezitím zmizel v každodenním propadlišti dějin, rozhodně však M. C. Putnovi nepodsouvám něco, co neřekl nebo co mínil úplně jinak. Autor v rámci nějaké své sentence v podstatě zopakoval to, co se o našem písemnictví prohlašovalo před dávnými časy stejně jako v nedávné současnosti – a čím vehementněji to Putna konstatuje, o to jsou jeho slova navenek efektnější a mediálně šťavnatější. Neboť, ruku na srdce, kdyby ze sebe vysoukal pravý opak, že totiž na tom česká literatura vůbec není špatně (úměrně poměrům v malé středoevropské zemi) a že má před sebou nadějné vyhlídky, musel by to medle doložit a zdůvodnit. Pokud však kritikus či zde spíše publicista přichází s negativistickým prohlášením, nikdo se ho – jak je v kraji zvykem – na nic tázat nebude. Jde totiž o natolik suverénní a nic neříkající slovní plácnutí, že žádné podpůrné argumenty zdánlivě ani nepotřebuje.

Ano, v české klasické knize stojí psáno, že její protagonista Švejk hlasitě pronesl staroslavné slovo „h…o“, aby se viditelně i slyšitelně vmísil do rozhovoru. Takto nekultivovaně si Putna jistěže ani v nejmenším nepočíná, jeho myšlenkové horizonty jsou s mentalitou klasické literární postavy nesrovnatelné, nicméně rovněž on má v úmyslu tuze viditelně a snad ještě víc slyšitelně se vmísit do nekonečné rozpravy o smyslu české literatury tím, že ji vlastně ukončí. Rozpravu i literaturu. Jeho stanovisko je zčásti apodiktické, zčásti apokalyptické – a zčásti dokonce i nenápadně inkvizitorské. Co totiž nemá patřičnou uměleckou úroveň, věru nemůže mít žádnou reálnou budoucnost, a proto pryč s ní – a pokud něco nemá naději na uplatnění či vůbec existenci v budoucích časech, s největší pravděpodobností se zvláště v současnosti nemůže minimálně v Putnových očích vykázat žádnou vynikající kvalitou. Čili také pryč s ní! Dvě nesmiřitelná tvrzení se tady prostupují v ještě nesmiřitelnějším mínění, že naše soudobá literatura, neboli všechno, co do ní patří, skutečně nestojí za nic a že její dny jsou tudíž sečteny. Haj hou.

Před několika lety vyšel v našich médiích článek mladšího publicisty a kritika Štefana Švece, v němž (poté i v několika dalších vyjádřeních spřízněné povahy) pisatel oznamoval, že česká literatura je v krizi. Jenže Švec rozumně (případně i nerozumně) vysvětloval, proč si to myslí a o co svůj názor opírá, zabředl sice i do literární vědy, leč hájil své postoje sympaticky, navíc mu šlo především o výzvu k diskusi, nastoloval otevřenou výměnu stanovisek, nikoli o kategorické a přitom nemálo do sebe zahleděné sdělování jedné provždy platné pravdy. A nejen to: připouštěl, že v současné tuzemské tvorbě existují nebo se stále ještě objevují i nadějeplné a slibné texty (byť nikoli v tzv. vážné poezii). Paradoxně právě v této oblasti byl autor nejméně přesvědčivý, opakujme však, že šlo o impuls k rozpravě. Nicméně připusťme na okamžik, že Štefan Švec si myslel totéž co M. C. Putna, pouze to nezformuloval tak neúprosně: tj. že naše krásná literatura dnes opravdu stojí za starou belu a že jí odklinkal umíráček ve světě, jenž brzy bude možná mluvit a psát pouze emericky a čínsky. Na ortely si však nepotrpěl.

Čili Švec před řádkou let tlumočil své mínění, že česká literatura je v krizi, M. C. Putna si teď zlověstně přisadil, že nemá ani úroveň, ani budoucnost. Možná, co když však ne? Po Švecově vystoupení u nás vyšlo nemálo pozoruhodných prozaických knížek i neméně pozoruhodných básnických sbírek – a vůbec není náhoda, že i novinky současné české prózy jsou pořád překládány, nejenom na Západě a na Východě, ale třeba i za takřečenou velkou louží, ve Spojených státech stejně jako v Jižní Americe. Míníme tím samozřejmě díla české krásné literatury, nikoli čtivo nebo čtení, o něž je v nynějším konzumním světě přirozeně též zájem. Nebo že by se mladí i starší cizokrajní překladatelé domnívali, že jde o poslední díla zanikajícího písemnictví a že je záhodno honem ještě něco přeložit? Stěží, opravdu stěží. Další překlady se připravují, literární bohemisté o ně mají zájem, ačkoli vědí, že na světovém knižním trhu nemohou knížky z české kotlinky udělat žádnou velkou díru do veškerenstva. Proč by však měla česká literatura zaniknout? Už mohla v dějinách zaniknout vícekrát a vždy se našla živá voda, která ji pokropila. Asi nebylo všem bohorovně a povýšeně takříkajíc putna, co s ní bude a co ji čeká.

A co sám M. C. Putna? Míní, že naše současná literatura nestojí za nic a že brzy v ní bude po všem, on sám ale vydává jednu knihu za druhou, pravda, již nikoli beletristickou, leč publicistickou, esejistickou, literárněhistorickou, nebo dokonce hagiografickou. Jako ředitel Knihovny Václava Havla vydal cherubínský chvalozpěv na Václava Havla, v němž stvořil z prezidenta cosi jako novodobého sv. Václava s dramatickou aureolou, ovšem po sesazení z ředitelské funkce už o Havlovi takto svatořečnicky nemluvil, kdeže, dokonce si nebral v jízlivosti servítky. A zase měl ve vše pravdu, předtím i potom. Pak že česká literatura a kritika nemají budoucnost! Také by stálo za úvahu, o co opírá Putna své přesvědčení, že naše próza a poezie jsou na tom tak bědně? Čte snad a sleduje jiné evropské literatury? Referuje o nich? Zabýval se kdysi ruskou, zatímco o americké postmoderně (například o Lolitě) psával se svatouškovskou hrůzou v oku. A byly časy, kdy skládal ódy i na české literáty, byly, ach, byly, asi však z toho nadobro vystřízlivěl a nyní pilně mapuje autorskou homosexualitu v našem krásném písemnictví. A ta má přece také budoucnost! Ergo: když se tímto tématem Putna tak náruživě zabývá, asi to nějakou úroveň mít bude. Musí přece nějak a něčím trumfnout Tomáše Halíka, musí, za každou cenu musí – i kdyby si halíkvíjak protiřečil.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody