literární západ

Jubileum Karla Jaromíra Erbena (200. výročí narození) nemělo v našich médiích ani v novější knižní produkci takovou rezonanci jako skoro navlas stejné jubileum Karla Hynka Máchy o rok dřív (Mácha se narodil 16. listopadu, zatímco Erben už 7. listopadu, ovšem o rok později). Z hlediska české žurnalistiky je to pochopitelné: Erben si nepsal žádné šifrované deníky, neměl milence ani milenky, žil spořádaně, nepsal v duchu Schillera a Shelleyho o otcovraždách nebo loupežnících. A také o něm se psalo pramálo: žádné spisy o „životě uchvatitele krásy“, nic o „poutníkovi Erbenovi“, neozývalo se volání „demystifikovati Erbena“. Nikdo nenapsal „tajný román“ o jeho druhém manželství s mladou dívkou…  Nevěda, co s Erbenem, „literární“ novináři se zabývají podružnostmi: třeba se dotazovali veřejnosti, kterou politickou stranu by dnes volil Mácha a kterou Erben. Holt za tyto úžasné dotazy jsou výtečně placeni, leč přejme jim to: újma na duchu se vyrovnává neújmou v měšci.

O Máchovi ovšem bylo vydáno i vícero knižních publikací nejrůznějšího ladění a ražení, připomeňme přinejmenším sborník Mácha redivivus (1810-2010), připravený v nakladatelství Academia a shromažďující nejenom nové práce badatelské, ale i pozoruhodná badatelská pojednání: pokud měl někdo za to, že již o Máchovi není v současnosti co říci, uvedený sborník toto mínění jednoznačně vyvrací. S Erbenem je to truchlivější: pouze Radim Kopáč a Josef Schwarz zaujali objevnou knižní publikací erbenovských parodií, potvrzujících, nakolik zejména Kytice zakořenila do obecného a zejména literárního povědomí naší společnosti. Měl však přijít na svět i sborník, zamýšlený cosi jako Erben redivivus, od tohoto ošemetného tématu raději dále, ach dále! Proslýchá se, že peníze získané pro tyto oučely byly mírně řečeno zdefraudovány, česky řečeno rozkradeny.  Inu, literáti jsou vesměs poctiví lidé, občas se ale mezi nimi žel mohou vynořit i obskurní nepoctivci. I kdyby se však státní peníze všehovšudy záhadně ztratily, maně tušíme, v kterýchpak kapsách, nicméně pravda je pravdoucí, že žádný sborník o Erbenovi nevyšel a není po něm ani vidu, ani slechu. Kdo umí, ten umí, jenže naši vykukové a šibalové zjevně umějí něco jiného.

Zkusme však úkrok stranou: píšeme pro čtenáře Literárního Západu, takže: jak je to s Erbenem a Plzní? Zavítal do ní vůbec někdy? To by měli ruče zodpovědět plzeňští znalci literatury 19. století. V Lexikonu české literatury se však můžeme dočíst, že v polovině šedesátých let předminulého věku Erben vybíral či opatřoval místní lidové kraje na Domažlicku a na Plzeňsku; později, až pětapadesát let po klasikově skonu, se o tom rozepsal Jindřich Šimon Baar v článku nazvaném Karel Jaromír Erben na Chodsku a Plzeňsku r. 1866 sbírá kroje pro národopisnou výstavu v Moskvě (uveřejněno v Českém lidu). Byl-li tudíž Erben na Plzeňsku, stěží se mohl vyhnout Plzni, leč existují-li o tom zevrubnější zvěsti, není nám povědomo. Platí však mimo veškerou pochybnost, že do západočeské metropole se Erben vydal kvůli Moskvě, ačkoli, řečeno pozdější floskulí, Plzeň je věru „daleko od Moskvy“. A chodské Domažlice jakbysmet. Ještě poznámka pro milovníky piva: Erbenova jediná hra Sládci se neodehrává v Plzni, nýbrž v Žebráku. Sebezahleděně bychom mohli říci: v Žebráku u Chodouně.

Rekapitulujeme-li erbenovské kulturní události, mohli bychom v této souvislosti říci, že skvostným knižním dárkem k Erbenovu jubileu se stalo trojjazyčné vydání jeho přeslavné Kytice (přičemž české vydání prý již sté osmdesáté první, což je vskutku k neuvěření). Trojjazyčné vydání: to znamená český originál, překlad do slovenštiny a do ruštiny. Je zajímavé, že ruský překlad byl vydán již v roce 1948, čili dřív než slovenský: až do roku 1980, kdy poprvé vyšel básnický překlad Lubomíra Feldeka, se na Slovensku četla Kytice česky. Takové trojjazyčné vydání je v našem kontextu skutečně unikátní a zaslouží si velké uznání. Kytici ve třech jazycích vydalo nakladatelství Práh s úvodním slovem obětavého propagátora ruské literatury Jiřího Klapky: ten uvádí i jméno ruského překladatele Nikolaje Asejeva, sluší se však připomenout, že jde o významného futuristického básníka, souputníka a spolukumpána Vladimira Majakovského. A že právě futurista se dal do překládání Kytice, to se zdá být skoro bizarní, jenže Asejevův překlad je až překvapivě vynikající. A věrný předloze!

Vydání je to náramné a ještě povíme, proč, leč kritikovo oko kritické nemůže ani tady neukápnout jedovatou slzu! V úvodním textu Jiřího Klapky čteme sentenci, že „snad nám to pan Erben promine, že jsme v tomto netradičním trojzrcadlovém vydání vypustili básně Záhořovo lože, Dceřina kletba a Věštkyně“. Promine, nepromine, proč došlo k tomuto vypuštění? K takové sváteční kastraci Erbenova díla? Dovede si vůbec někdo představit Kytici bez Záhořova lože? Přeložili tyto tři básně Asejev a Feldek nebo nepřeložil? Vedly k tomu důvody materiální, technické nebo jaké? O tom tu není ani slůvko, a přitom jde o principiální okolnost. Zato se tu sponzor p. Jermakov píše jako Ermakov. To bychom pak museli psát Elcin místo Jelcin, atamana Jermaka  jako Ermaka a podobně: holt rusisté se někdy chovají jako svéhlavičky. Ostatně: v roce 1845 neexistoval žádný Petrohrad, pouze Sankt-Petěrburg, tak jako dnes: i to by měl rusista vědět. Petrohrad je přece v Čechách!

Prominul by Karel Jaromír Erben vypuštění Záhořova lože a dvou dalších textů z Kytice či neprominul? Není-li to vysvětleno a zdůvodněno, nemělo by to být ani prominuto. Evidentně škodný je ale ještě jeden kumštýř: výrazný český středogenerační básník Miroslav Huptych, poeta a výtvarník, který pro toto jubilejní vydání vytvořil na podkladě starších dobových materiálů vynikající koláže: ty dávají celé trojjediné knize punc a šmrnc. Huptych jistěže vychází z romantické estetiky, respektuje i její kolísání mezi tzv. vysokým a tzv. nízkým, mezi profánním a sakrálním, je také smysluplně poučen surrealistickou tradicí koláže a vnáší do výtvarného zření své literární vidění, především však má smysl a cit pro Erbenovu  pozdněromantickou filosofii času a činu. Proto se nám nabízí rozluštění a rozuzlení zároveň: i když náš přeslavný archivář Erben nemohl být na novodobou techniku koláže ani trochu zvyklý a možná by se zprvu zarazil, určitě by ho Huptychovy koláže nakonec nebo čím dál víc zaujaly a nebojme se říci až okouzlily. Jenže, a v tom je jádro pudla: takové Záhořovo lože, to by bylo něco pro tvůrce koláží! Žel kde nic tu nic a být Huptychem, tohle bych editorům neprominul.