literární západ

Zázvorová ulička patřila k tomu druhu ulic, které snadno přehlédnete. Vchod do ní byl nenápadně zaklíněný mezi dvě vysoké budovy na Hyacintovém nábřeží a většinu dne se tvářil, že tam vlastně ani není, že šel jenom kolem a potřeboval se na chvilku posadit. Z toho důvodu o Zázvorové uličce většina obyvatel města neměla ani ponětí, a kdybyste se zeptali deseti náhodných chodců, devět z nich by vám řeklo, že ulice toto jména v Mořičvílu není a nikdy nebyla.

Kdo naopak o Zázvorové uličce věděl naprosto přesně, byli lidé zvyklí na noční život, dobrodruzi, lupiči, notoričtí opilci, daňoví úředníci a jiná individua. Když jste totiž prošli do Zázvorové uličky, nečekalo vás kupodivu tajemné příšeří a mechem porostlé, neomítnuté stěny, ze kterých odkapává voda a plíseň. Žádná vysoko posazená, pavučinami a prachem zanesená okna, zapomenutý povoz a hromady odpadků. Dokonce se v dohledu nenalézal ani jeden dvoumetrový hromotluk s kyjem a chutí vyvolávat nepříjemnosti. Zázvorová ulička byla naopak vzorem čistoty. Hned za svým ústím prudce zahýbala doleva, takže do ní nebylo z Hyacintového nábřeží vidět a nabízela návštěvníkovi pohled na čistotou zářící plácek vydlážděný krásně pravidelným vzorem z žulových kostek. Ulička nevedla nikam. Plácek byl vymezený zadními stranami okolostojících domů a jedinou stavbou s průčelím a vývěsním štítem, před kterým stály dva mohutné duby a pohodlná lavička. Na vývěsním štítu byl nápis „U Příšerného šklebu“ a pod ním ještě jeden, menší „vstup jen na vlastní nebezpečí“.

Hostinec U Příšerného šklebu patřil slečně Zuzance a stál v Zázvorové uličce od nepaměti. Byl místem poslední záchrany, když se člověk vracel nad ránem domů a potřeboval se vzpamatovat z předešlé noci. Útočiště tu nacházely kriminální živly, stejně tak jako jejich pronásledovatelé, strašidla, odpadlíci, muži na útěku, barmani z okolních hospod, ponocní i sličné dívky s bledou tváří, které návštěvu Příšerného šklebu považovaly za něco, co je právě frčí. Platila nepsaná dohoda, že celé území Zázvorové uličky je neutrální území, na kterém nikdo nikoho nevraždí, ani nezatýká. Koneckonců, každý si potřebuje někdy odpočinout.

Myrtil s Jeronýmem se do hostince dovlekli ve značně zbědovaném stavu, složili svá zhmožděná těla na lavici u rohového stolu, který byl vyhrazený pracovníkům muzea a objednali si Hopinkové kapky. ^[1]

„Hubili jste krysy?“ zeptala se Zuzanka s vědoucím pohledem, když si zapisovala objednávku.

„Ale tentokrát jsme byli opravdu blízko!“ odvětil Myrtil, zatímco si odtrhával od košile zbytek levého rukávu.

„To je pravda. Pak se nám ale začalo muzeum trochu vzdalovat,“ řekl potlučený Jeroným.

„Já vás varoval, že trojka je moc silná!“ podíval se na něj vyčítavě Myrtil.

„Po bitvě je každý generál! Kdo vykřikoval: Je to malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo, aha?“ nedal se Jeroným.

„Nechal jsem se trochu unést euforií okamžiku, to se může stát každému!“

„Dost vážně pochybuji, že váš zběsilý tanec po mé laboratoři se dá označit slovem euforie….“ řekl ironicky Jeroným.

Do hostince se pod prahem začala valit hustá mlha.

„Hrabě Stoker!“ zvolala Zuzanka, „omluvte mě na okamžik, pánové,“ usmála se omluvně na oba vědce a odešla otevřít dveře. Mlha do lokálu doslova vpadla a rozprostřela se u vedlejší lavice.

„Šarikův vyprošťovák jako obvykle?“ zeptala se mlhy Zuzanka.

Mlha se pokusila o něco, co by se dalo čistě technicky nazvat kývnutím. Zuzanka odspěchala za barový pult a vrátila se s lahvičkou s temně rudým obsahem, odšroubovala víčko a nechala do mlhy skanout několik kapek. Mlha okamžitě ožila a začala na sebe brát podobu sedícího člověka ve smokingu. Když transmutace skončila, byl za stolem elegantně oblečený aristokrat s výrazem někoho, kdo právě zažil něco neskutečného a stále tomu odmítá uvěřit.

„V pořádku, Same?“ položila mu Zuzanka ruku na rameno.

„Já tu rodinu vysávám už celá staletí!“ vypravil ze sebe nepřítomně otřesený gentleman, „Vždyť já už jsem za ta léta něco jako rodinný přítel! Na svátek Sestry broskvové mě pravidelně zvou na večeři, několikrát jsem jim hlídal malou Veroniku, když byli na dovolené. Nikdy žádný problém, vycházeli jsme spolu vždycky skvěle a teď tohle!“ Pan Stoker složil hlavu do dlaní a smutně s ní kroutil.

„Promiňte,“ naklonil se k němu opatrně Myrtil, „vy jste, ehm, upír?“

„Ano. Hrabě Samuel Stoker,“ ozvalo se zpod dlaní. Pak se hrabě zvedl a nabídl Myrtilovi ruku.

„Rád vás poznávám, i když nejsem právě v tom pravém stavu, pane…?“

„Myrtil Kuštil, ředitel Mořičvílského městského muzea. A tohle je můj kolega Jeroným Myšpulka, moc nás těší.“

„I mě,“ pokýval hrabě hlavou a všichni se opět posadili, „znal jsem vašeho dědečka, AB negativní, že? Skvělý muž, užili jsme si spolu moc legrace.“

„Vážně? To je překvapení!“ podivil se Myrtil.

„Co se vám stalo, hrabě?“ zajímalo Jeronýma.

„Ále, taková lapálie,“ mávnul hrabě Stoker znechuceně rukou kamsi do prostoru. „Jistě víte, že na upíry platí jen několik druhů zbraní. Když nás chcete vy lidé usmrtit, používáte nejčastěji dubový kolík vražený do srdce, useknutí hlavy a samozřejmě česnek. Je to tak?“

„Ne, že bych s tím měl nějakou zkušenost, ale takhle nějak jsem to slyšel od babičky,“ potvrdil Jeroným.

„Správně,“ souhlasil hrabě, „to jsou nejrozšířenější způsoby. Já jsem samozřejmě nesmrtelný, otázkou je vždy pouze to, za jak dlouho se zvládnu dostat zpět do formy. Když mě probodnete kolíkem, stačí počkat pár let, kolík zetlí a je po problému. Nebo, když není příliš hluboko a člověk, tedy upír, abych byl zcela přesný, se alespoň trochu nevzpamatuje, aby mohl transmutovat do nějakého jiného skupenství. Když vám useknou hlavu, je to trochu horší, ale časem se to taky spraví. Česnek ani nezmiňuji, to je jenom taková nepříjemnost, něco jako špatná večeře a ranní bolesti břicha. Každopádně to vždycky dost bolí, ty grimasy při tom neděláme na efekt, jak se většinou vesničané s vidlemi mylně domnívají. Jednoho to tak akorát celkem naštve.“

Zuzanka přinesla všem třem korbele se světle modrou tekutinou.

„Ranní ustalovač, nový recept od stařenky Vyprášilové, měli byste to zkusit,“ řekla na vysvětlenou.

Myrtil pokrčil rameny a pozvedl korbel. Když si všichni tři ťukli a zhluboka se napili, hrabě Stoker pokračoval ve výkladu:

„Přiletěl jsem jako každou první středu v měsíci k sídlu sira a lady Drtilových a pronikl do vstupní haly. Lady Veronika nechává vždy otevřené větrací okénko, abych se nemusel cpát komínem, přeci jen už nejsem nejmladší a navíc je pak všechno od sazí. Když jsem pak vystoupal hlavním schodištěm do přijímacího salonku, vrhla se na mě ta strašná ženská, hodila mně na krk věnec s česnekových paliček, probodla mě dubovým kolíkem, omráčila stříbrným svícnem a než jsem se stačil vzpamatovat, ťala mi po krku dvoubřitou sekerou. To je poslední, co si ještě pamatuji, ale musela mě potom spálit a popel nasypat do Nepraktického kanálu. Taková nehoráznost! Podám stížnost u městského soudu pro znečištění veřejného toku!“ ^[2]

„To je ale vážně hulvátství!“ pohoršila se Zuzanka, která se zaujetím vyprávění poslouchala.

„Viďte? Když jsem se probral, plul jsem zrovna kolem Příšerného šklebu, a tak jsem se z posledních sil změnil v mlhu a dosublimoval až sem. Až se dám trochu do kupy, budu se muset poohlédnout po zbytku mého popela, pochybuji, že jsem se posbíral celý.“

„Dal byste si ještě něco, Same?“ zajímala se zúčastněně Zuzanka.

„Snad trochu toho vašeho zeleného sirupu, ten by mně mohl trochu spravit chuť,“ poprosil hrabě.

„Lidé jsou opravdu bezohlední,“ pokýval hlavou Myrtil.

„Tak, tak“ souhlasil hrabě, „kdoví, co mě potká příště. Kam jsme to dopracovali, když už ani nemůžete po nocích vysávat lidi!“

„My se vlastně taky dnes v noci proletěli,“ poznamenal Myrtil. Sice jen několik bloků, ale i to se počítá. Tady mladý Jeroným dělal takový zajímavý pokus a nějak se mu to vymklo z rukou. Naštěstí se nic vážného nestalo…“

„Jak komu,“ ucedil Jeroným.

„To je to vaše mládí, jste přecitlivělý,“ poplácal ho Myrtil po rameni.

„Rád bych se jednou dožil stáří, kdyby vám to nevadilo,“ setřásl Jeroným Myrtilovu ruku nevybíravě ze zbytků svého saka.

„Není se kam hnát, Jeronýme, stáří skýtá mnohá úskalí a nepříjemné choroby. Podívejte se například na mě, chrm,chrm, kašly, kašly…“

„Skutečně?“ pozvedl Jeroným obočí, „minulý týden jste zmlátil tři pouliční lupiče jejich náčelníkem!“

„To byla jen série trapných náhod a nešťastných zakopnutí a ten jejich, jak vy říkáte ‚náčelník‘ byl pěkná sušinka.“

„Ale v brnění!“

„Mosaz se nepočítá!“

„Ehm,“ odkašlal si hrabě Stoker, takže oba vědci na okamžik přerušili vznikající hádku.

„Nerad vám, pánové, vstupuji do jistě zajímavé debaty, ale tady se musím pana profesora Kuštila zastat. Jeho tělesné dispozice jsou dány jaksi rodovou linií. Abnormální fyzická kondice se v jeho rodu dědí již několik generací, už od dob jeho pradědečka Alberta. Starý pán dokázal ještě ve svých sto šesti letech zdolat holýma rukama medvěda, já u toho byl! Pravdou je, že zmíněnému medvědovi bylo sto deset a už sotva lezl, ale i tak to byl tenkrát obdivuhodný výkon!“

„Pradědeček Albert?“ zeptal se nevěřícně Myrtil.

„Jistě, trávívali jsme spolu celkem dost času, kolikrát i celé týdny. Vyráželi jsme do hor na lov, do nížin za děvčaty…“

„Pravda je,“ připustil Myrtil, „že pradědeček Albert prý měřil přes dva metry. No, ale medvěda?“

„Vyrobil pro mě zuby z titanu,“ rozvzpomínal se hrabě. „To víte, vysajte dva tři trpaslíky a nějakého toho pitomečka v brnění a můžete se rozloučit s dvojkou vlevo nahoře.“

„Jednou maminka povídala, že snad doma i něco opravil… grizzlyho jste říkal?“

„A je to tady zase,“ povzdechnul si Jeroným směrem k Zuzance, která mezitím hraběti Stokerovi přinesla zelený lektvar. Zuzanka se na Jeronýma usmála a očima naznačila, že „to se nedá zkrátka nic dělat.“

„A že to byly nějaké zuby! Lady Carmilla mně za ně nabízela dvanáct litrů dvounulky, ale já je nevyměnil. Takové zuby se už dneska nedělají. S těma se sálo, panečku…“

„Máme ale dneska hezké ráno, co?“ využil Jeroným chvilky ticha.

„… sto šest jste říkal?“

„Kdybych jednou nenarazil v obchodním domě pana Kefíra na bronzovou figurínu v životní velikosti a nedošlo k tomu trapnému omylu, měl bych je dodnes.“

„Jen aby nám vydrželo.“

„Měl jsem pradědečka vždycky spíš za nudného člověka. Osobně už jsem ho bohužel nepoznal, ale podle toho, co o něm vždycky říkala babička, hmm…“

„Tak, tak, ale profesor Rosnička říkal něco o tom, že bude pěkně až do pátku. Dvacet sedm stupňů.“

„On je to taky nápad, posadit si bronzovou figurínu na noc do křesla ve své kanceláři!“

„Vypadá to, že profesor Kuštil našel spřízněnou duši.“

„Pamatuju si, že říkala, že ke stáru buď něco kutil ve sklepě, nebo se toulal s nějakou partou kreatur…“

„To máš pravdu, Zuzanko. On je sic neobyčejně fyzicky silný, ale když ho postihne nějaký traumatický zážitek, mívá problém opustit myšlenku. Ten dnešní výbuch a následný let nad městem ho pravděpodobně nastartovali…“

„Věřili byste tomu, že jí ten člověk oblékl i spodní prádlo?“

„To je u Sama to samé. Vždycky, když ho někdo zabije, bývá potom trochu roztržitý.“

„I když, jak tak o tom přemýšlím, babička byla spíš domácí typ a pro vědu neměla moc pochopení.“

Do Příšerného šklebu se začali trousit další ranní hosté. Kromě jedné použitě vypadající postavy, která vypadala, jakoby se rozhodla zachránit odbyt lihovarnického průmyslu i za cenu vlastního sebezničení, se ke stolu u krbu usadili ještě tři trpaslíci se zelenými obličeji a polovina personálu salonu madam Čurbesové ^[3] včetně klavíristy.

„Promiň Jeronýme, musím obsloužit hosty,“ omluvila se Zuzanka.

„To nic, půjdu se projít na zahradu, když dovolíš,“ povzdechl si Jeroným.

Na Zuzanku zamávalo jedno z děvčat madam Čurbesové.

„Co to bude, Aničko?“

„Dvanáctkrát turbolomcováka,“ zašeptala odevzdaně Anička.

„Špatná noc?“

„Byl u nás zájezd trpaslíků z Vrcholů.“

Když si Zuzanka zapsala objednávku a otočila se k odchodu, zaslechla za sebou slabé zasténání:

„Pro mě trojitou dávku speciál a hrneček s kolomazí, prosím,“ zachrčel klavírista. Trpaslice přijely taky.

Jeroným vešel do zahrady za Příšerným šklebem a labužnicky se protáhl. Zahrada byla poměrně rozlehlá a nabízela svým návštěvníkům trochu soukromí, neboť byla osázena všemi myslitelnými stromy a keři, které tvořily několikametrovou přírodní clonu. Zuzanka při obvodových zdech pěstovala různé tajemné byliny, ke kterým bylo lepší se vůbec nepřibližovat, když jste se chtěli ze zahrady vrátit v tom samém stavu, v jakém jste do ní vstupovali.

Jeroným navštěvoval Příšerný škleb už dlouho, možná i několik let, a za tu dobu se se Zuzankou sblížil natolik, že měl jako jeden z mála tu výsadu smět navštěvovat zahradu za hostincem. Každý pracovník muzea byl vystaven řadě různých nebezpečí, a tak nebylo nic neobvyklého, že potlučení a potrhaní vědci i personál navštěvovali Příšerný škleb i několikrát za měsíc. Vždy se jim dostalo té nejnutnější pomoci, vlídného slova a nějaké té skleničky, nejčastěji transparentně barevného lektvaru, po kterém se jim zdál svět opět vcelku příjemným místem pro existenci. Největší riziko práce v muzeu bylo, že jste sice občas zjistili, jak která věc uvnitř funguje, ale na oplátku ona věc zjistila, jak fungujete uvnitř vy.

Jeroným tahle rána miloval. Když si odmyslel všechna povrchová zranění a pohmožděniny, mohl nerušeně obdivovat okolní zeleň, ladné květy stromů a rostlin, poslouchat zpěv ptáků, popřípadě se posadit na lavičku u jezírka a jen si tak nerušeně přemýšlet o všehomíru. Navíc se celou zahradou nesla typická vůně (konkrétně zápach z Gerhartovy továrny na doutníky smíšený z nezaměnitelným aroma Vývrtkovy apatyky).

Jeroným ve svém rozjímání nedošel ještě ani ke konci zahrady, když se za ním objevila Zuzanka a přitiskla mu na zátylek něco studeného. Jeroným se lekl a prudce se obrátil.

„Myslela jsem si, že ti něco studeného udělá dobře,“ řekla s omluvným úsměvem a podala Jeronýmovi kovový váleček, ve kterém něco šplouchalo.

„Co to je?“ chtěl vědět Jeroným, který potěžkal předmět v ruce.

„Novinka. Říká se tomu plechovkové pivo, když to tady tímhle zobáčkem otevřeš, je v tom Scottova řezaná sedmnáctka. ^[4]

Jeroným opatrně odtrhnul otevírací plíšek, plechovka udělala charakteristické pššššštšplouch a Jeroným se opatrně napil.

„Chutná to přímo výborně,“ rozzářil se.

„To je tím, že to piješ z té plechovky.“

„To by mohlo být ono,“ napil se ještě jednou Jeroným, „je to příjemně chladivé a takové… kovové.“

„Já vím,“ usmála se Zuzanka.

„Kdo to vyrábí?“

„Nevím. Koupit se dají u Jindry Podržtašky, toho hokynáře jak má krámek hned za rohem, ale je o ně veliký zájem a jsou dost drahé.“

„To je zvláštní, že o tom ještě nic nevím, profesor Rosnička se takovéhle věci většinou domákne jako první…“

„Mám je teprve dva dny, u Podržtašky na dvoře se o ně strhla veliká bitva. Pan Kefír nakonec poslal svoji osobní ochranku a koupil všechno zboží, odvážel jich čtyři plné žebřiňáky. Byla jsem ráda, že jsem jich ukořistila deset.“

„Inu, pokrok nelze zastavit. Opravdu mě ale vrtá hlavou že o tom v muzeu nic nevíme, takovéhle věci většinou vznikají u nás…“ kroutil hlavou Jeroným.

Ze dveří hostince se vyřítil na zahradu Myrtil a zběsile mával rukama.

„Jeronýme! Tomu nebudete věřit!!!“

Chytil Jeronýma a zacloumal s ním. Potom mu vyškubl plechovku, bez rozmýšlení ji celou vypil, dal Zuzance pusu a s divokým rozhazováním rukama se vřítil zase zpátky do lokálu.

„Stalo se něco vážného,“ řekl Jeroným.

„Ano? A jak jsi to poznal, to mně teda řekni?“ utírala si Zuzanka naštvaně pusu.

„Je to zarytý abstinent.“

„Aha,“ řekl Jeroným, když se spolu se Zuzankou vrátili do lokálu a podařilo se jim Myrtila trochu uklidnit, „takže vy tvrdíte, že váš pradědeček zanechal nějaké ohromné dědictví?“

„Cha, chá, to netvrdím já, to mně právě řekl tady pan hrabě Stoker!“ vykřikl Myrtil.

„Dobrá. A jak velké je to dědictví? Stačí zhruba.“

Hrabě Stoker si navyklým pohybem upravil motýlka a zlehka se napil svého koktejlu.

„Tak to bohužel přesně nevím, ale pan Albert hovořil o něčem, a teď doslova cituji: „velkém a těžkém.“

„Tak to je jasné, to bude zlato!“ propadl opět euforii Myrtil, „možná celé tuny zlata. To bude balík!“

„Taky by to klidně mohla být nějaká skála. Ta je taky hodně velká a těžká,“ utrousila stále ještě zamračeně Zuzanka.

„Nezmínil se starý pan Albert, tedy s vaším dovolením Myrtile,“ podíval se Jeroným na svého kolegu, který ale kývl hlavou, na znamení toho, že mu oslovení jeho dědečka nevadí, „kde by to dědictví mohlo být? Třeba jen tak mezi řečí?“

„Hmm, tak to bohužel nezmínil. Vždycky říkal, že si ho vezme s sebou do hrobu a nikdo nebude mít ani páru o tom, o co šlo,“ řekl omluvně hrabě.

„Tak to je nesmysl, protože pradědeček se nechal zpopelnit!“ nesouhlasil Myrtil.

„Taky to odporuje té teorii, že je to něco velkého a těžkého. To se totiž bere do hrobu poměrně špatně,“ poznamenala Zuzanka, ale Myrtil na to vůbec nereagoval.

„Tak to je vážně poněkud nejasné,“ zamyslil se Jeroným. „U vás v rodině se o dědictví nikdy nemluvilo Myrtile?“

„Ale to víte, že ano. Občas s tím někdo přijde, ale já si vždycky myslel, že to jsou jenom takové báchorky. Když to mám ale teď potvrzené od člověka, pardon, od upíra, který se s pradědečkem znal osobně, je to něco jiného.“

„A zkoušeli jste to dědictví někdy hledat?“ chtěla vědět Zuzanka, u které zvědavost převážila nad zdravou pohoršeností.

„Jak kdo. Občas některý člen rodiny. Sestřenice kdysi se svým manželem převrátila dědečkův dům vzhůru nohama, ale nic nenašli, jen nějaké patenty a tak, nic důležitého.“

„A co na zahradě?“

„Ještě dneska se nemusí na podzim rýt, stačí ji jen tak nalehko projet hráběmi… I když počkejte, teď si vzpomínám, švagr tam tenkrát vykopal takovou bedničku…“

„No vidíte, přeci jen něco!“ zajásal Jeroným.

„Ale když pak kadibudku vrátili na původní místo, musel ji zase dát zpátky, babička byla v podobných otázkách dost nekompromisní.“

„Aha. Takže zase h…“ začal znechuceně Jeroným, ale pak si povšiml Zuzančina významného pohledu. O Zuzance bylo široko daleko známo, že netrpí žádné hrubosti.

„Hluboká nevědomost jsem chtěl samozřejmě říct,“ dokončil, aniž by mrkl.

„Ještě říkal něco o nějakém živlu…“ rozvzpomínal se hrabě Stoker.

„Tak to on zase ano. To on byl pořád, ve svém živlu. Babička říkala, že nejšťastnější byl, když mohl zůstat přes noc v muzeu a něco tam kutit.“

„Počkejte, Myrtile,“ zarazil rozdováděného vědce Jeroným, „možná, že právě tohle je ta klíčová stopa k pokladu.“

„Pokladu?“ zeptala se Zuzanka.

„No jistě, co jiného by to tak asi mohlo být?“

„Jen abyste pak nebyli všichni zklamaní, napadlo vás někoho, proč když měl pradědeček poklad, měl potřebu ho někam zakopávat, namísto toho, aby si ho pořádně užil?“

„No tak Zuzanko, ty se v tom moc šťouráš, třeba to byl prostě jenom zodpovědný muž a chtěl poklad nechat příštím generacím…“

„Tak to musím poněkud nesouhlasit,“ ozval se hrabě Stoker, „pan Albert byl skvělý muž, to ano, byla s ním legrace, užili jsme si mnoho dobrodružství, ale zodpovědný to on moc nebyl. Spíš lehkovážný. Ostatně, měl na to ve svém věku nárok.“

„Tak to souhlasí,“ pokývala Zuzanka hlavou, „další shodný dědičný znak.“

„Já vůbec netuším, kam tím Zuzanko míříte,“ ohradil se Myrtil.

„Zodpovědný člověk by se nevrhal na nejbližší ženu, aby jí olízl!“

„Dobrá, tak já se vám omlouvám, ano? Byl jsem postě rozrušený z té zprávy o dědictví a nevěděl jsem, co dělám.“

„Jenom aby!“

„Vážně! Nechápu, proč mně nevěříte.“

„Protože už vás nějaký ten pátek znám. Onehdy vás pronásledovala policie!“

„To se ale vysvětlilo! Spletli si mě s jedním exhibicionistou. Já jsem se bál, že jim to nebudu umět vysvětlit, a tak jsem se dal na útěk.“

„Tak spletli, ano? A s exhibicionistou? Hmm… a jakpak to?“

„Protože jsem na sobě náhodou neměl úplně všechny šaty, no…“

„Vážně? A kdepak jste je měl?“ Zuzančiny otázky začaly nabírat na obrátkách.

„U Rosničky v bytě, nic neobvyklého,“ bránil se stále chaběji Myrtil.

„Pročpak?“

„Hráli jsme na fanty a mně se zrovna nedařilo.“

„Na fanty? Vy a Rosnička?“

„Ne. Ještě docent Žblabuňka a asistent Třasořitka.“

„A jak jste se dostal na tu ulici?“ zajímalo neodbytně Zuzanku.

„Vypadl jsem z okna. Když jsem nechtěl přijít i o spodní prádlo, musel jsem v okně dělat kočkodana. Nějak jsem se špatně chytil a už jsem letěl. Nemůžu za to, že dole šla zrovna třída z dívčího lycea slečny Prvořadé. Nebudeme to teď přeci rozebírat, ne? Vraťme se k otázce pradědečkova pokladu, co říkáte?“

„Já jen, až zase budete mít dojem, že jste odpovědný,“ neodpustila si Zuzanka, ale řekla to už značně smířlivěji, zřejmě uspokojena Myrtilovým vysvětlením a potlačovanými úsměvy Jeronýma a hraběte Stokera.

„Pokud tedy proti tomu nic nemáte…“ podíval se na Zuzanku hrabě a když souhlasně kývla, pokračoval ve vyprávění:

„Vysáli jsme tehdy s lady Carmillou několik opilců ve dvorku za Zmačkaným hroznem, to byla ve své době opravdu známá hospoda, a pak jsme potkali pana Alberta se slečnou Otýlií…!“

„S kým?“ ožil opět Myrtil.

„Se slečnou Otýlií. Vy neznáte slečnu Otýlii? To byla tenkrát velmi známá…“ hrabě Stoker se zarazil a uvědomil si, že kolem něj vládne napjaté ticho a slečna Zuzanka.

„… mladá dáma se sklonem k romantickým, ale opravdu romantickým chvilkám,“ dokončil a kradmo se podíval na Zuzanku, která mezitím odešla posbírat prázdné sklenice ke stolu děvčat madam Čurbesové. Pak se naklonil přes stůl a zašeptal:

„Kdybyste pánové viděli ty její…“

„Já to slyším Same! A vy víte moc dobře, že tohle je počestný podnik a já tady nebudu tolerovat žádné obhroublé výrazy nebo narážky!“ ozvala se přes celý lokál Zuzanka, popírajíc tak základní fyzikální zákony. Především ty o akustice.

„… střevíčky! Měl jsem na mysli střevíčky! To byly boty, panečku. Úplný hit módní sezóny, za chvíli je nosila polovina města. ^[5] Dokonce se po slečně Otýlii i jmenovaly, říkalo se jim Otylky. Kde jsem to skončil? Aha. takže jsme šli k Vyšinutému mamutovi na nějakou tu skleničku. Tenkrát to patřilo ještě prapředkovi dnešního majitele, jistému Woodymu T´aBascovi. Uměl namíchat nejlepší koktejly ve městě, to se s tím dnešním barmanem nedá vůbec srovnávat…“

„To dědictví, pane hrabě,“ připomněla upírovi nosné téma Zuzanka, která se mezitím vrátila s utěrkou a čistila okolní stoly.

„Dědictví? Jaké dědictví? Oh! Jistě! Dědictví!“ naskočil hrabě opět do správného dostavníku, „Takže jsme šli k Vyšinutému mamutovi, protože slečna Otýlie neustále vykřikovala ‚Co s načatým večerem,‘ a to bylo vážně legrační, protože už byly tři hodiny ráno a to on vždycky Woody…!

„Ehmm, ehmm,“ odkašlala si Zuzanka.

„A pan Albert stále opakoval, že musí koupit někde velkou hromadu uhlí a slečna Otylka zase nabízela království za kousek kaučuku…“ rozjařil se hrabě.

„Pozoruhodné,“ poznamenal Jeroným.

„To ale musely být střevíce!“ odtušil Myrtil.

„Pak se pan Albert právě rozpovídal o tom dědictví. Říkal, že si ho s sebou vezme do hrobu aby ho nenašli jeho nenasytní příbuzní.“

„To by mě tedy opravdu zajímalo, koho tím měl na mysli…“ nechápal Myrtil.

Zuzanka přinesla zpoza barového pultu láhev s tmavou tekutinou a postavila ji před hraběte.

„To je něco na zlepšení koncentrace, možná byste si měl dát pár skleniček,“ řekla mu.

„Neměl byste si taky jednu nebo dvě dát?“ zeptal se Jeroným Myrtila.

„Já? Jak jste na tohle přišel?“ zvýšil Myrtil pobouřeně hlas.

„To jste hodný, Zuzanko,“ odmítavě odsunul láhev hrabě, ale děkuji vám. Deprimuje mě, jak mně potom jde pára z uší.

„A to říká někdo, kdo byl ještě nedávno mlha se zubama,“ poznamenal lakonicky klavírista ze salonu madam Čurbesové, který celý rozhovor už nějakou chvíli poslouchal. Vysloužil si však okamžitě čtyři nevraživé pohledy, a tak se zase se svým pitím odšoural zpátky ke stolu s děvčaty.

„Každopádně také tenkrát řekl, a teď si na to vzpomínám celkem zřetelně, že kdyby se náhodou v průběhu věků v jeho rodině vyskytl někdo alespoň trochu příčetný, má hledat na místě, ke se protínají živly. Byl toho názoru, že když to řekne mně a Carmille, bude to stále živá informace.“

„No sláva, takže jsme se k těm živlům nakonec přeci jen dobrali,“ zajásal Jeroným.

„To měl na mysli určitě mě, to je jasné,“ řekl Myrtil.

„Prosím?“ nechápal Jeroným.

„Tím příčetným členem rodiny. Jsem od dědečkových dob jediný Kuštil, který se vydal na pole vědy“

„Vy tedy myslíte, že váš pradědeček nějakým šestým smyslem vytušil, že jednoho dne se narodíte vy, budete nějakých dvacet let studovat a pak z vás bude vědec?“ zeptala se Zuzanka.

„No samozř…. aha.“

„Pan Albert za několik dní zemřel,“ dodal smutně hrabě Stoker.

„Opravdu?“

„Ano, přirozenou smrtí,“ potvrdil upír.

Nastalo krátké ticho, pak promluvila Zuzanka:

„Chcete říct, že pradědeček Kuštil dokázal ve svých přibližně sto letech prohýřit a propít celou noc, a to všechno navíc ještě s nějakou Otýlií?“

„Ano. A kdyby nezemřel, dokázal by to jistě i spoustu let potom,“ souhlasil hrabě.

„Říkal jste ale, že zemřel přirozenou smrtí, to znamená sešlostí věkem?!“

„To ne, to neznamená, přejel ho povoz,“ řekl hrabě.

„Ale jak to? To přeci není moc přirozená smrt!“ nesouhlasil Jeroným.

„Jistěže je! Při způsobu života, jaký pan Albert vedl, to nemohlo jinak dopadnout. Víte, jak často se vracel domů nad ránem v podroušeném stavu? Jeho mottem bylo: Užívej si života, dokud jsi ve zralém věku.“

„Tohle říkal ve svých sto letech?“

„Ve sto sedmi,“ upřesnil hrabě.

„To je sice úžasné,“ pokrčil rameny Myrtil, „ale moc nám to nepomůže.“

„Jak to, že ne? Víme přeci, že poklad je tam, kde se kříží čtyři živly, nebo ne?“ odporoval mu Jeroným.

„A to jako zhruba kde?“ zajímalo Myrtila.

„Tak to bohužel nevím, ale ty čtyři živly budou zřejmě voda, vzduch, oheň a země. Alespoň podle známého starověkého filozofa Plebejotela. Myslím. Tedy. Ehmmm.“ odkašlal si Jeroným.

„Podle mě je vodou myšleno moře, co myslíte?“ navrhnul hrabě Stoker.

„Oheň by mohla být nějaká sopka,“ souhlasil Jeroným.

„Možná,“ připustil Myrtil,“ mimochodem, vy čtete ty Plebejotelovy nesmysly?“

„Nesmysly to mohou být jenom pro někoho, kdo je celý den zavřený ve své pochybné laboratoři a montuje si tam z kyvadlovek jeřáb!“ urazil se Jeroným.

„Pochybná laboratoř jste říkal?“ zrudnul Myrtil, „pochybná je ta vaše laboratoř! Samá kádinka, zkumavka a všude to bublá a prská, ale nic pořádného z toho zatím nebylo! Maximálně tak leštidlo na parkety!“

„Tak to pozor!“ přešel do protiútoku Jeroným, „u mě v laboratoři vznikají samé užitečné a praktické věci! A u vás? Kolečko sem, páčka tam, ale neumíte si ani uvařit kakao! Tuhle jsem na vás koukal, sypal jste kakaový prášek do vody a míchal to vidličkou. Bublající roztoky tu nejsou pro legraci, víme?“

„Tak vy takhle? Tak já vám něco řeknu! Co je vám platné, že si umíte uvařit čaj, když vám vržou panty na dveřích! A kdyby jenom panty, pod oknem máte korouhvičku a ta vydává tak příšerné zvuky, že už si na vás několik kolegů u mě stěžovalo! Ona ta vaše kolečka nejsou jen tak, ahá!“

„Vážně? Možná mně pod oknem vrže korouhvička, ale nedívám se z okna do vodotrysku a nemyslím si, že se voda skládá se zinku a hélia!“

„Ale pánové, no tak…“ snažila se je usmířit Zuzanka, ale oba zúčastnění jí nevěnovali sebemenší pozornost, neboť byla dotčena sama podstata jejich vědeckého bádání.

„Tak zinek, ano? A kdo posledně vyhodil do vzduchu celé oddělení Bagatelizovaných nerostů a pak trapně tvrdil, že si spletl Evrtův urychlovač se Střapíkovou plíživou pumelenicí???“

„No tohle teda…“ nadechoval se Jeroným k odpovědi, ale Myrtil ho nenechal domluvit:

„Jenže, milý kolego, Evrt je modrá kapalina, zatímco pumelenice je žlutá kostka křídy!!!“

„Mně se zase netoulá materiál po budově, jako někomu!“

„To bylo jenom párkrát!“ vykřikl na obhajobu Myrtil.

„To sice ano, ale posledně vám utekla vaše inovovaná šatní skříň s výklopným žehlicím prknem až do záhonku docenta Žblabuňky a zavrtala se tam až po panty! A to proto, že jste do ní chtěl přidat ještě nějaké beranidlo, chudák nábytek!“

Zuzanka přivlekla odkudsi nepozorovaně velkou válečnou sekeru a ve chvíli, kdy se oba rozhněvaní kolegové nadechovali k další hádce, mocným obloukem ji zasekla do stolu mezi ně. V hostinci nastalo hrobové ticho. Myrtil i Jeroným zapomněli dýchat a jako hypnotizovaní pozorovali zatnuté ostří.

„To jsem opravdu ráda, že mně věnujete pozornost,“ řekla Zuzana.

Zdálo se, že přítomní věnují pozornost spíše sekeře.

„A teď, všichni za mnou do muzejní zahrady!“ zavelela.