opuštěná místa

do vydání Plže

dny
1
2
hodiny
0
5
minuty
1
5
sekundy
5
7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Lady Kateřina Hastingsová seděla ve svém pokoji a pracovala na svém osobním chytroušovi. Chytrouš byl v luxusním provedení, s mosaznou klávesnicí a mahagonovým zásobníkem na prkýnka a pracovat na něm bylo opravdu příjemné. [1] Rodiče lady Kateřiny si mohli dovolit leccos, protože jejich rodinný majetek se odhadoval na mnoho desítek tisíc zlatých, a sir i lady Hastingsovy se rozhodli poskytnout své dceři to nejlepší vzdělání. Lady Kateřina studovala posledním rokem v dívčím lyceu slečny Prvořadé, nejdražší mořičvílské soukromé škole pro dívky ze zámožných rodin. Mluvila plynně pěti jazyky, byla dobrá gymnastka, ovládala dějiny města i všech měst okolních, uměla vypočítat obsah skvrny od inkoustu a rozuměla tomu, proč se světlo láme ve skleněném hranolu. Dívčí lyceum slečny Prvořadé poskytovalo mladým dámám opravdu to nejlepší vzdělání, ovšem nikdo nepočítal s tím, že by ho mladé dívky někdy využily.

Z bran školy každý rok vyšlo několik dokonale vzdělaných dívek, které byly několik měsíců nato zpravidla provdány za podobně vzdělané mladé muže. Pak už se od nich nikdy nic nevyžadovalo, vzdělání se pokládalo za důležité proto, aby se netvářily hloupě, nebo nedej Bedřichu [2] nechápavě, když vedl jejich manžel s někým odborný rozhovor.

Kateřině se taková vyhlídka ani trochu nezamlouvala. Ona už dokonce svého budoucího manžela znala. Ten se jí nezamlouval ještě o něco víc. Její rodiče se při několika přátelských návštěvách dohodli s jeho rodiči, že by bylo tak nějak vhodné jejich děti sezdat, udělat několik výhodných fúzí svých podniků a pak už se jen těšit na vnoučata. To se Kateřině příčilo ze všeho nejvíc. Chtěla cestovat, podnikat, vykrádat banky, nebo cokoliv jiného kromě manželství. Představa, že tráví celé dny vysedáváním u okna, vyšíváním gobelínů a vždy ve středu se bude scházet s podobně postiženými děvčaty, ji uváděla ve stavy čirého zoufalství.

Jednoho dne požádala rodiče o chytrouše. Sir Hastings nic nenamítal, byl ochotný do dcery jakkoli investovat. Vyjma investice citové. Kateřina uměla chytrouše ovládat už ze školy, takže ještě ten večer, kdy firma Krybus & vnuci dodala krásnou krabici s drahým strojem, začala plánovat svůj první útěk z domova. Objednala si přes potrubí proslulou Lopérovu bandu, aby ji unesla a dopravila do Benzindorfu. Plán nevyšel jen díky tomu, že Kateřinin otec prozíravě ten samý den, co Kateřina dostala chytrouše, zaměstnal i osobního strážce Igora, který sice nevynikal nijak závratnou inteligencí, ale svoji práci odváděl dokonale. Nutno podotknout, že protože sir Hastings se považoval vždy za gentlemana a férového hráče, takže celé Lopérově bandě uhradil do posledního měďáky celý pobyt v nemocnici i následnou rekonvalescenci.

Od toho dne se pokoušela Kateřina utéct zhruba dvakrát do týdne, ale pokaždé byly její snahy Igorem zmařeny již v zárodku. Igor nebyl zlý, jen byl slepě poslušný rozkazů svého pána. Když se Kateřina spustila z okna po svázaných prostěradlech, čekal Igor již nějakou chvíli pod oknem. Když se pokusila dostat z domu v koši na špinavé prádlo, Igor byl nějakou nevysvětlitelnou náhodou zrovna ten den dobrovolník na vynášení prádla.

Kateřina se však nevzdávala a v potrubí dál hledala schopnou firmu, která by jí pomohla utéct a dostat svůj život pod kontrolu. Neměla ani nejmenší tušení, že vytoužený den se rychle blíží, jen nebude ani trochu vypadat podle jejích představ.

Strážník Skořápka nemohl říct, že by svou práci nějak zvlášť miloval, ale když procházel po ránu Mořičvílskými ulicemi a slunce nechávalo nad dlažbou válet cáry mlhy, byl by klidně přiznal, že je celkem spokojený. Nebyl policistou z přesvědčení, ale protože potřeboval peníze. Nenosil uniformu z toho důvodu, že by si přál už od dětství ochraňovat bezúhonné občany před kriminálníky, ale protože ji jako policista nosit musel. Strážník Skořápka totiž iluze ztratil už před mnoha a mnoha léty. Uvědomoval si zcela jasně, že na celém světě neexistuje osoba, která by se dala označit jako nevinná. Koneckonců, znal sám sebe a tak věděl, o čem mluví. K městské stráži se přihlásil pro nedostatek vhodnějších nabídek hned po škole, kde se učil sedm let truhlářem. Představa, že bude za pár měďáků hoblovat trámy, se ve srovnání s vidinou tří teplých jídel denně, služebního oblečení se zimní vložkou a broskvové prémie zdála směšná. Nikdy nelitoval. Peníze nevydělával nikterak závratné, ale naopak ne nijak malé, kolegové byli většinou fajn a o život mu šlo jenom třikrát. Našel si dívku, oženil se s ní a začal pozvolna tloustnout. Po třiceti letech služby měl pěkný byt, dvě děti, které už dávno žily daleko od rodičů a vyhlídku blížící se penzi.

Když došel na roh Jasanové nábližky a Kaštanové spojky [3],opřel se o zeď, která ohraničovala sídlo rodiny Hastingsů, zapálil si Gerhardův odlehčený doutník a vychutnával kouzlo rána. Kochal se vycházejícím sluncem, záhonem tulipánů a vůní kávy z kavárny Sester Jacobsových, kde právě otevírali, když byla náhle idyla drasticky přerušena. Na hlavu strážníka Skořápky dopadla středně velká žehlička, a i když měl na hlavě předpisově upnutou přilbu, svezl se pomalu v bezvědomí k zemi. Žehlička byla následována svázanými ručníky, po kterých hbitě sešplhala lady Kateřina. Když uviděla omráčeného Skořápku, položila k jeho tělu s omluvným úsměvem několik zlatých mincí a rozeběhla se Jasanovou nábližkou do probouzejícího se města.

Když se Skořápka pozvolna probral, nemohl si za žádnou cenu vybavit, cože se to vlastně stalo. Ztěžka se postavil na nohy a zamyšleně vzal do ruky konec svázaných prostěradel. Do hlavy se mu začala vkrádat myšlenka, že byl přepaden prchajícím vězněm, ale ihned se dostala do logického rozporu s jinou myšlenkou, která se ironicky ptala, proč by Hastingsonovi někoho věznili. Chvilku nato byl znovu omráčený padajícím dvoumetrovým barbarem.

Uteklo několik minut. Strážník Skořápka se malátně zvedl ze země, spočítal všech dvanáct miniaturních rozverných broskviček [4], které mu tančily ve vzduchu okolo hlavy a hlasitě se hádaly, a zaostřil pohled. Potom se obezřetně rozhlédl kolem sebe, nad sebe i pod sebe, jestli mu nehrozí, že by na něj ještě něco odněkud padalo a vydal se kulhavým krokem někam hodně daleko. Tedy minimálně k Vyšinutému mamutovi na panáka.

Když míjel budovu opery, spatřil v mlze před sebou dvě postavy zabrané do hlasitého hovoru. Nedokázal ani jednu z nich pořádně rozeznat, ale byl si jistý, že ta menší vypadá jako nepovedená opice, která schovává něco za zády, a ta druhá že působí dojmem, jakoby byla sama součástí mlhy, která má pod určitým světlem tvar dvoumetrového člověka ve společenském obleku.

„Vždyť se ti to snažím vysvětlit už podvacáté!“ rozčilovala se právě průhledná postava.

„No jo, vždyť já tě slyším,“ tvářila se zkroušeně ta malá a chlupatá.

Strážník Skořápka si narazil svou zdeformovanou přilbu hlouběji do čela, což mu způsobilo silnou bolest a vykročil rázně vpřed odhodlaný dostat ze sebe všechnu zlost. Jeho tělo sice protestovalo, protože po srážce s Igorem mělo trochu problémy s rozpohybováním končetin, ale Skořápkova vůle byla silnější.

„Jé, hele, uniforma!“ ukázal na něj chlupatec.

„Ale je už nějaká použitá, vypadá pomačkaně,“ doplnil jeho přítel.

Ve Skořápkovi se vzbouřil strážník Skořápka, tedy přesněji jeho profesionální sebevědomí, které si stihl za všechna léta své služby už slušně vybudovat. Rozkročil se uprostřed ulice a nasadil výraz „Opovažte se se mnou v něčem nesouhlasit, už jsem dneska zabil tři lidi a jednoho koně“. Zcela při tom ignoroval svůj pud sebezáchovy, který mu opatrně naznačoval, že tady není něco v pořádku.

„Asi někde zakopnul o nohu zákona, ha, ha, ha,“ zasmál se Cyril.

„O ruku, Cyrile, musí to být ruka,“ opravil ho Vilém.

„Vážně? A už jsi někdy viděl, jak někdo zakopnul o ruku? Já teda ne!“

Teď už i Skořápkovo profesionální sebevědomí zachytilo slabý varovný signál. Obvykle měli občané i kriminální živly před uniformou příslušníka městské stráže respekt, ale tihle dva sice prokazatelně vnímali, že před nimi stojí policista, ale stejně prokazatelně si z toho nic nedělali.

„Víš ty co? Já na něj houknu,“ napadlo radostně Cyrila a hned se začal nadechovat.

„Opovaž se!“ zhrozil se Vilém, „víš moc dobře, že ve městě se houkat nesmí!“

„Jenom malinko…“

„NE!“

Skořápkův pud sebezáchovy mlátil ocelovou tyčí do kolejnice vědomí, ale Skořápkova zvědavost byla bohužel silnější. Skořápkova zvědavost byla tedy především hluchá. Skořápka ne. Tedy v této chvíli ještě ne.

Juhehehehehojdalárydýýýýý!!!“

Právě teď je vhodné použít postup vyprávění, který je znám spíše z filmových produkcí a který se jmenuje zpomalený záběr. [5]

Zpomaleně, ale opravdu zpomaleně:

Obličej strážníka Skořápky se roztáhl do maximální možné šířky (vzhledem k tomu, že strážník Skořápka byl velký gurmán a paní Skořápková zdatná kuchařka, jednalo se v tomto případě o úctyhodný rozměr), nepatrnou chvilku v tomto stavu setrval a pak strážníku Skořápkovi v mentálním slova smyslu vybuchla hlava. V praxi to vypadalo zhruba tak, jakoby si všechny mozkové buňky daly v jednu a tu samou chvíli pauzu na svačinu a odskočily si do hypofýzy na hamburger a trochu hranolků. Každá jinými dveřmi, ovšem.

Konec zpomaleného záběru, můžete začít číst opět normální rychlostí.

Strážník Skořápka sebou začal v rychlém tempu škubat, potom se mu v obličeji po několika pokusech ustálil výraz právě vyléčeného alkoholika, který hned naproti léčebně uviděl otevřenou hospodu, a nebohý policista se rozběhl proti nejbližšímu stromu a začal do něj mlátit hlavou.

O malou chvilku později bylo slyšet spěšně se vzdalující hlasy:

„Hned, jak se vrátíme domů, tak dáš tu hlásnou troubu kováři a já osobně dohlédnu na to, že ji rozklepe!“

„Ano, Vildo.“

„A ty tvoje anketní lístečky spálíme hned, jak vyjdeme z města!“

„Samozřejmě, Vildo.“

„To jsi se ho musel hned, jak se trochu vzpamatoval ptát, jestli se jako dítě bál polednice?“

„Nemusel, Vildo.“

„Přestaň na mě dělat ty psí oči!“

„Promiň, Vildo.“

„A okamžitě zahoď tu přilbu!!!“

 

moricvil

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Chytrouš byl jeden z převratných vynálezů, jehož vznik podnítil sir Montgomery Komplik. Osobně totiž dohlížel roku -2714 na stavbu chrámu Bedřichova psa Hafula a narazil na problém s předáváním stavebních plánů. Chrám měl totiž dvě vysoké věže, které se stavěly souběžně a k dispozici byla jen jedna originální dokumentace a stavební plány. Bylo tedy nutné neustále přebíhat z jedné věže do druhé, aby se mohli dělníci podívat, kam patří který kámen a tento problém se zvětšoval přímo úměrně výšce obou věží.

    Sir Komplik tedy angažoval již osvědčeného Edvína Krybuse, vynálezce, který se vymyslel tzv. Krybusovo spřáhlo pro Nepraktický kanál a pověřil ho vyřešením celé ošemetné situace. Krybus navrhl spojit obě věže dokonale hladkou ocelovou trubkou, která byla navíc uvnitř dostatečně naolejovaná a posílat v ní plány uzavřené v emajlem natřeném pouzdře, které by hladce klouzalo. Nápad byl okamžitě uveden do praxe a setkal se s velkou oblibou mezi dělníky, kteří už nemuseli denně šlapat nahoru a dolů po schodech. Jak ovšem chrám rostl a došla řada i na stavbu chrámové lodě, bylo nutné udělat z trubky odbočku, aby i zedníci, pracující na vzdáleném konci nemuseli pobíhat po stavbě. Tady se objevil problém, jak nasměrovat odeslané pouzdro žádaným směrem a hlavně, jak mu udělit dostatečnou rychlost, protože původní trubka už nemohla být dělníky pouze nakláněna buď k jednom, nebo druhému konci.

    Edvín Krybus tedy přišel s mechanickým směrovacím bodem a systémem malých otvorů, které se prorážely do emajlového pouzdra. Tzv. Identifikační průraz, zkráceně IP pak přidělil každé z cílových stanic a ve směrovacích uzlech nastavil správné cesty. Odeslané pouzdro doputovalo do směrového uzlu, který pomocí důmyslného mechanického zařízení vyčetl IP cílového adresáta a nasměroval pak emajl do správné trubky. Udělení dostatečné rychlosti pak Krybus vyřešil tím, že do směrovacího bodu i do odesílatelských stanovišť instaloval natahovací pružinu a kliku.

    Celý systém se stal natolik populární, že bohatší obyvatelé města vyvinuli tlak na městskou radu i na samotného sira Montgomeryho Komplika a jejich snaha vedla k nejrozsáhlejší přestavbě města v jeho historii. Všechny ulice byly postupně rozkovány a do bezpečné hloubky byl uložen potrubní systém, směrovací body a odbočky ke každému z domů. Výnosem sira Komplika pak bylo nařízeno každou novou stavbu povinně na potrubí napojit.

    Praxe si ovšem vynutila ještě jeden vynález – samotného Chytrouše. Děrování emajlových pouzder „na koleni“ nebylo příliš spolehlivé, protože i když měl odesílatel k dispozici tabulku se správnou kombinací, málokdy se hned napoprvé strefil a pouzdro bylo zničené. Edvín Krybus tedy vpravil do emajlového pouzdra vyměnitelnou destičku z měkkého dřeva a sestrojil Chytrouše – zařízení s klávesnicí, kde stačilo naklepat jméno příjemce a Chytrouš si písmena sám převedl na čísla a pomocí různě silných pružin IP adresu do emajlu sám vyrazil. Celému postupu se začalo říkat DNS – Docela Nenáročný Systém. Vlastník chytrouše si tak nemusel pamatovat spousty čísel, stačilo mu jméno příjemce.

    Jak už to ale bývá, čím je systém složitější, tím více problémů se objevuje. Několik let po smrti sira Komplika bylo potrubí již tak rozvětvené, že prakticky neexistoval nikdo, kdo by ho neměl ve svém bytě či krámku zavedené. Někteří podnikavější obchodníci přišli na to, že se dají potrubím posílat nabídkové katalogy a že je dokonce možné sestavit automatické zařízení, které bude tyto katalogy požadovat oproti došlému emajlu s žádostí o ně.

    Protože ale volné IP adresy přestávaly stačit, požádal následovník sira Komplika, hrabě Sebastián Podploutev, stařičkého Edvína Krybuse, aby stanovil nějaký přehledný systém. Krybus, kterému bylo už 97 let tedy začal tvořit svůj poslední vynález. Oddělil obyčejné uživatele a automaty na rozesílání katalogů a založil první společnost pro poskytování emajlových adres, zatímco automatům ponechal původní adresy IP.

    Společnost pro poskytování adres byla svěřena do správy městské radě a měla za úkol přejmenovat adresy všech uživatelů do nové podoby – nejprve jméno uživatele, nebo název společnosti, potom speciální znak, tzv. štrůdl, jméno společnosti pro poskytování adres a nakonec zkratku města Mořičvíl. Krybus totiž počítal s tím, že jednou se připojí do potrubí i ostatní města, například blízká Abu-Baba nebo Benzindorf, a bude třeba tyto lokality nějak odlišit. Adresa pak mohla vypadat například takhle: kefir@sppa.mo, kde kefir bylo jméno obchodního domu pana Kefíra, sppa zkratka pro Společnost Pro Poskytování Adres a mo zkratka města Mořičvíl.

    Přejmenování všech existujících adres začalo roku – 2698 a skončilo roku -2693, pět let po smrti tvůrce celého systému, Edvína Krybude. Časem vznikly i konkurenční soukromé společnosti, které poskytovaly adresy, například list.mo nebo sumafuk.mo. Podmínkou bylo vlastnit nějakou velkou třídicí stanici, na kterou uživatelé s dotyčnou koncovkou svoje emaily posílaly a odkud tyto byly pak teprve rozesílány svým příjemcům.

  2. Nejčastěji vzývaný Mořičvílský bůh Bedřich byl chápán jako pán ve středních letech, s krásně modulovaným hlasem a slabostí pro golf. Podle některých kněží vlastnil manželku Květu a psa Hafula. To jen pro úplnost.
  3. Technické aktivity sira Montgomeryho Komplika už jsme si demonstrovali na příkladu Nepraktického kanálu, ale sir Komplik nebyl zdaleka jediným člověkem, který se zasloužil o rozvoj města a o vznik jeho genia loci. V souvislosti s monotematickým pojmenováním ulic v celém Mořičvílu je třeba zmínit vikomta Manfréda Kvimbiho (panoval v letech -2500 až -2461), který vzešel ze Strany přátel zeleně (SPZ) a který veškerý čas, který trávil v úřadě panovníka, věnoval dvěma věcem – osvětové činnosti většinou tématicky zaměřené na pěstování městské zeleně a sázení. Za několik let bylo v ulicích města vysázeno přes půl milionu stromů v rámci akce „Jeden muž, jeden strom“ a nesčetně květin v doplňkové akci „jedna žena, jeden záhon“.

    Protože zkušenosti z minula hovořily proti pojmenovávání ulic po lidech a událostech, došlo v roce -2475 k takzvanému Velkému přejmenování, kdy každá z ulic dostala jméno po nějaké rostlině. Tato praxe se ukázala jako plně funkční, protože od té doby nebyl už nikdy zaznamenán jediný případ závadnosti jména.

    Pro úplnost – konkrétně Jasanová nábližka spojovala Chryzantémový plácek s náměstím Sedm platanů, Kašatanová spojka vedla napříč celou čtvrtí, tedy Borůvkovým vrchem a křížila kromě Jasanové nábližky ještě Benjaminovou ulici, Ořechovou cestu a Fíkusovou zkratku.

  4. Jak už bylo řečeno, řád Rozverných Broskviček založila sestra Broskvová jako protest proti upjatým a úzkoprsým církvím. Z nějakého neznámého důvodu se od té doby každému omráčenému v okolí deseti kilometrů od chrámu řádu zjevovaly tančící sestry. Byli i tací lidé, kteří se na bezvědomí těšili.
  5. Častý prvek v laciných kung-fu filmech asijské výroby, kde má ovšem tato finta uměle nastavit stopáž rozbředlého příběhu a zvýšit tak cenu vstupenky.

Leave a Reply

kniha týdne

fencl_nepritel
září 2020
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
    
< srp říj >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... } – 02. 09. 11:14
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! } – 02. 09. 5:33
  • Jan Sojka { Vladimíre, když už to řešíme takto, budiž tedy... Nevím, kde jsi přišel k tomu, že... } – 17. 12. 9:54
  • Vladimír Novotný { Milý H. Sojko, Ty ses ale rozpálil! Nejmenoval jsem, neboť problém je v obecné rovině,... } – 16. 12. 14:29

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody