literární západ

Lady Kateřina Hastingsová seděla ve svém pokoji a pracovala na svém osobním chytroušovi. Chytrouš byl v luxusním provedení, s mosaznou klávesnicí a mahagonovým zásobníkem na prkýnka a pracovat na něm bylo opravdu příjemné. ^[1] Rodiče lady Kateřiny si mohli dovolit leccos, protože jejich rodinný majetek se odhadoval na mnoho desítek tisíc zlatých, a sir i lady Hastingsovy se rozhodli poskytnout své dceři to nejlepší vzdělání. Lady Kateřina studovala posledním rokem v dívčím lyceu slečny Prvořadé, nejdražší mořičvílské soukromé škole pro dívky ze zámožných rodin. Mluvila plynně pěti jazyky, byla dobrá gymnastka, ovládala dějiny města i všech měst okolních, uměla vypočítat obsah skvrny od inkoustu a rozuměla tomu, proč se světlo láme ve skleněném hranolu. Dívčí lyceum slečny Prvořadé poskytovalo mladým dámám opravdu to nejlepší vzdělání, ovšem nikdo nepočítal s tím, že by ho mladé dívky někdy využily.

Z bran školy každý rok vyšlo několik dokonale vzdělaných dívek, které byly několik měsíců nato zpravidla provdány za podobně vzdělané mladé muže. Pak už se od nich nikdy nic nevyžadovalo, vzdělání se pokládalo za důležité proto, aby se netvářily hloupě, nebo nedej Bedřichu ^[2] nechápavě, když vedl jejich manžel s někým odborný rozhovor.

Kateřině se taková vyhlídka ani trochu nezamlouvala. Ona už dokonce svého budoucího manžela znala. Ten se jí nezamlouval ještě o něco víc. Její rodiče se při několika přátelských návštěvách dohodli s jeho rodiči, že by bylo tak nějak vhodné jejich děti sezdat, udělat několik výhodných fúzí svých podniků a pak už se jen těšit na vnoučata. To se Kateřině příčilo ze všeho nejvíc. Chtěla cestovat, podnikat, vykrádat banky, nebo cokoliv jiného kromě manželství. Představa, že tráví celé dny vysedáváním u okna, vyšíváním gobelínů a vždy ve středu se bude scházet s podobně postiženými děvčaty, ji uváděla ve stavy čirého zoufalství.

Jednoho dne požádala rodiče o chytrouše. Sir Hastings nic nenamítal, byl ochotný do dcery jakkoli investovat. Vyjma investice citové. Kateřina uměla chytrouše ovládat už ze školy, takže ještě ten večer, kdy firma Krybus & vnuci dodala krásnou krabici s drahým strojem, začala plánovat svůj první útěk z domova. Objednala si přes potrubí proslulou Lopérovu bandu, aby ji unesla a dopravila do Benzindorfu. Plán nevyšel jen díky tomu, že Kateřinin otec prozíravě ten samý den, co Kateřina dostala chytrouše, zaměstnal i osobního strážce Igora, který sice nevynikal nijak závratnou inteligencí, ale svoji práci odváděl dokonale. Nutno podotknout, že protože sir Hastings se považoval vždy za gentlemana a férového hráče, takže celé Lopérově bandě uhradil do posledního měďáky celý pobyt v nemocnici i následnou rekonvalescenci.

Od toho dne se pokoušela Kateřina utéct zhruba dvakrát do týdne, ale pokaždé byly její snahy Igorem zmařeny již v zárodku. Igor nebyl zlý, jen byl slepě poslušný rozkazů svého pána. Když se Kateřina spustila z okna po svázaných prostěradlech, čekal Igor již nějakou chvíli pod oknem. Když se pokusila dostat z domu v koši na špinavé prádlo, Igor byl nějakou nevysvětlitelnou náhodou zrovna ten den dobrovolník na vynášení prádla.

Kateřina se však nevzdávala a v potrubí dál hledala schopnou firmu, která by jí pomohla utéct a dostat svůj život pod kontrolu. Neměla ani nejmenší tušení, že vytoužený den se rychle blíží, jen nebude ani trochu vypadat podle jejích představ.

Strážník Skořápka nemohl říct, že by svou práci nějak zvlášť miloval, ale když procházel po ránu Mořičvílskými ulicemi a slunce nechávalo nad dlažbou válet cáry mlhy, byl by klidně přiznal, že je celkem spokojený. Nebyl policistou z přesvědčení, ale protože potřeboval peníze. Nenosil uniformu z toho důvodu, že by si přál už od dětství ochraňovat bezúhonné občany před kriminálníky, ale protože ji jako policista nosit musel. Strážník Skořápka totiž iluze ztratil už před mnoha a mnoha léty. Uvědomoval si zcela jasně, že na celém světě neexistuje osoba, která by se dala označit jako nevinná. Koneckonců, znal sám sebe a tak věděl, o čem mluví. K městské stráži se přihlásil pro nedostatek vhodnějších nabídek hned po škole, kde se učil sedm let truhlářem. Představa, že bude za pár měďáků hoblovat trámy, se ve srovnání s vidinou tří teplých jídel denně, služebního oblečení se zimní vložkou a broskvové prémie zdála směšná. Nikdy nelitoval. Peníze nevydělával nikterak závratné, ale naopak ne nijak malé, kolegové byli většinou fajn a o život mu šlo jenom třikrát. Našel si dívku, oženil se s ní a začal pozvolna tloustnout. Po třiceti letech služby měl pěkný byt, dvě děti, které už dávno žily daleko od rodičů a vyhlídku blížící se penzi.

Když došel na roh Jasanové nábližky a Kaštanové spojky ^[3],opřel se o zeď, která ohraničovala sídlo rodiny Hastingsů, zapálil si Gerhardův odlehčený doutník a vychutnával kouzlo rána. Kochal se vycházejícím sluncem, záhonem tulipánů a vůní kávy z kavárny Sester Jacobsových, kde právě otevírali, když byla náhle idyla drasticky přerušena. Na hlavu strážníka Skořápky dopadla středně velká žehlička, a i když měl na hlavě předpisově upnutou přilbu, svezl se pomalu v bezvědomí k zemi. Žehlička byla následována svázanými ručníky, po kterých hbitě sešplhala lady Kateřina. Když uviděla omráčeného Skořápku, položila k jeho tělu s omluvným úsměvem několik zlatých mincí a rozeběhla se Jasanovou nábližkou do probouzejícího se města.

Když se Skořápka pozvolna probral, nemohl si za žádnou cenu vybavit, cože se to vlastně stalo. Ztěžka se postavil na nohy a zamyšleně vzal do ruky konec svázaných prostěradel. Do hlavy se mu začala vkrádat myšlenka, že byl přepaden prchajícím vězněm, ale ihned se dostala do logického rozporu s jinou myšlenkou, která se ironicky ptala, proč by Hastingsonovi někoho věznili. Chvilku nato byl znovu omráčený padajícím dvoumetrovým barbarem.

Uteklo několik minut. Strážník Skořápka se malátně zvedl ze země, spočítal všech dvanáct miniaturních rozverných broskviček ^[4], které mu tančily ve vzduchu okolo hlavy a hlasitě se hádaly, a zaostřil pohled. Potom se obezřetně rozhlédl kolem sebe, nad sebe i pod sebe, jestli mu nehrozí, že by na něj ještě něco odněkud padalo a vydal se kulhavým krokem někam hodně daleko. Tedy minimálně k Vyšinutému mamutovi na panáka.

Když míjel budovu opery, spatřil v mlze před sebou dvě postavy zabrané do hlasitého hovoru. Nedokázal ani jednu z nich pořádně rozeznat, ale byl si jistý, že ta menší vypadá jako nepovedená opice, která schovává něco za zády, a ta druhá že působí dojmem, jakoby byla sama součástí mlhy, která má pod určitým světlem tvar dvoumetrového člověka ve společenském obleku.

„Vždyť se ti to snažím vysvětlit už podvacáté!“ rozčilovala se právě průhledná postava.

„No jo, vždyť já tě slyším,“ tvářila se zkroušeně ta malá a chlupatá.

Strážník Skořápka si narazil svou zdeformovanou přilbu hlouběji do čela, což mu způsobilo silnou bolest a vykročil rázně vpřed odhodlaný dostat ze sebe všechnu zlost. Jeho tělo sice protestovalo, protože po srážce s Igorem mělo trochu problémy s rozpohybováním končetin, ale Skořápkova vůle byla silnější.

„Jé, hele, uniforma!“ ukázal na něj chlupatec.

„Ale je už nějaká použitá, vypadá pomačkaně,“ doplnil jeho přítel.

Ve Skořápkovi se vzbouřil strážník Skořápka, tedy přesněji jeho profesionální sebevědomí, které si stihl za všechna léta své služby už slušně vybudovat. Rozkročil se uprostřed ulice a nasadil výraz „Opovažte se se mnou v něčem nesouhlasit, už jsem dneska zabil tři lidi a jednoho koně“. Zcela při tom ignoroval svůj pud sebezáchovy, který mu opatrně naznačoval, že tady není něco v pořádku.

„Asi někde zakopnul o nohu zákona, ha, ha, ha,“ zasmál se Cyril.

„O ruku, Cyrile, musí to být ruka,“ opravil ho Vilém.

„Vážně? A už jsi někdy viděl, jak někdo zakopnul o ruku? Já teda ne!“

Teď už i Skořápkovo profesionální sebevědomí zachytilo slabý varovný signál. Obvykle měli občané i kriminální živly před uniformou příslušníka městské stráže respekt, ale tihle dva sice prokazatelně vnímali, že před nimi stojí policista, ale stejně prokazatelně si z toho nic nedělali.

„Víš ty co? Já na něj houknu,“ napadlo radostně Cyrila a hned se začal nadechovat.

„Opovaž se!“ zhrozil se Vilém, „víš moc dobře, že ve městě se houkat nesmí!“

„Jenom malinko…“

„NE!“

Skořápkův pud sebezáchovy mlátil ocelovou tyčí do kolejnice vědomí, ale Skořápkova zvědavost byla bohužel silnější. Skořápkova zvědavost byla tedy především hluchá. Skořápka ne. Tedy v této chvíli ještě ne.

Juhehehehehojdalárydýýýýý!!!“

Právě teď je vhodné použít postup vyprávění, který je znám spíše z filmových produkcí a který se jmenuje zpomalený záběr. ^[5]

Zpomaleně, ale opravdu zpomaleně:

Obličej strážníka Skořápky se roztáhl do maximální možné šířky (vzhledem k tomu, že strážník Skořápka byl velký gurmán a paní Skořápková zdatná kuchařka, jednalo se v tomto případě o úctyhodný rozměr), nepatrnou chvilku v tomto stavu setrval a pak strážníku Skořápkovi v mentálním slova smyslu vybuchla hlava. V praxi to vypadalo zhruba tak, jakoby si všechny mozkové buňky daly v jednu a tu samou chvíli pauzu na svačinu a odskočily si do hypofýzy na hamburger a trochu hranolků. Každá jinými dveřmi, ovšem.

Konec zpomaleného záběru, můžete začít číst opět normální rychlostí.

Strážník Skořápka sebou začal v rychlém tempu škubat, potom se mu v obličeji po několika pokusech ustálil výraz právě vyléčeného alkoholika, který hned naproti léčebně uviděl otevřenou hospodu, a nebohý policista se rozběhl proti nejbližšímu stromu a začal do něj mlátit hlavou.

O malou chvilku později bylo slyšet spěšně se vzdalující hlasy:

„Hned, jak se vrátíme domů, tak dáš tu hlásnou troubu kováři a já osobně dohlédnu na to, že ji rozklepe!“

„Ano, Vildo.“

„A ty tvoje anketní lístečky spálíme hned, jak vyjdeme z města!“

„Samozřejmě, Vildo.“

„To jsi se ho musel hned, jak se trochu vzpamatoval ptát, jestli se jako dítě bál polednice?“

„Nemusel, Vildo.“

„Přestaň na mě dělat ty psí oči!“

„Promiň, Vildo.“

„A okamžitě zahoď tu přilbu!!!“