opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
2
hodiny
0
6
minuty
4
8
sekundy
2
7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Teď se přeneseme o několik bloků jinam, do honosného sídla lorda Jenkinse, kde se, zatímco Kateřina zoufale posílá emaily na všechny strany, právě děje zločin.

Z krbu v hale vystoupil muž v dokonale padnoucím večerním obleku, upravil si motýlka a lehkým krokem se vydal k obrazu prababičky lorda Jenkinse, který visel na protější stěně. Když byl několik kroků od obrazu, vystoupil zpoza výklenku obrovitý barbar v uniformě majordoma a máchnul pěstí. Muž v obleku se elegantně sehnul a udeřil barbara pravým hákem do žaludku. Na barbara to nemělo ale ani ten nejmenší účinek. Uchopil muže v obleku a zvedl jej do výšky. Muž však nahmatal ve svém šosu nenápadnou malou kuličku, vyhodil ji do výšky a píchl barbara dvěma prsty do oka. Ten svého soupeře pustil a jednou rukou se chytl za zraněné oko, zatímco druhou se snažil vytáhnout z pochvy u pasu meč.

Nenápadná kulička se na vrcholu své trajektorie rozprostřela do veliké rybářské sítě opatřené v rozích škorpióny, přivázanými za klepeta. Pak začala klesat. Na barbara dopadla, když se mu podařilo vytasit meč a zaostřit pohled.

„Nesnáší hluk,“ řekl přátelsky muž v obleku, usmál se omluvně na barbara a došel k obrazu. Chvilku ho zkoumavě pozoroval a pak jej zkušeným pohybem nadzvedl. Pod obrazem se skrýval trezor značky Manfréd Lupin a dcery. Muž v obleku se vrátil k barbarovi, který se snažil tvářit, jako že tady vůbec není a že hmota, která vyplňuje určitý barbarovitý prostor se sem dostala jen nějakou náhodou.

„Dovolíte, příteli?“ zeptal se muž a zručným pohybem odtrhl z rohu sítě jednoho rozzuřeného škorpióna. Stiskl nepříčetného predátora šikovně mezi prsty vrátil se k trezoru. Tam vsunul škorpiónův jedovatý osten do zámku trezoru a začal s ním jemně kroutit. Škorpión na okamžik zanechal osvobozovacích pokusů a konsternovaně zíral na svého trýznitele. Za svůj poměrně krátký život už viděl ledacos, ale tentokrát si byl jistý, že mu tuhle příhodu nikdo věřit nebude.

Muž v obleku jemně odsunul dveře trezoru, vyňal z něj několik listin, zběžně je prohlédl a pak je zasunul kamsi do hlubin svého smokingu. Potom trezor opět pomocí škorpióna zamknul a odhodil nebohé zvíře k nohám nehybného barbara. Potom odešel z haly hlavními dveřmi. Ve vstupní hale narazil na komorníka, který čistil svícny.

„Odcházíte, pane?“ zeptal se komorník s profesionálním výrazem, který dával tušit, že jeho majitele by nepřekvapil ani zelený slon hrající na citeru.

„Ano.“

„Pane?“

„Ano?“

„S kým měl trezor sira Jenkinse čest?“

Muž v obleku se na komorníka podíval s distingovaným výrazem.

„Jmenuji se Blond. James Blond.“

Budova Speciální Městské stráže měla jeden výrazný rys – byla absolutně nenápadná. Stavitel ji navrhnul tak, aby byla v okolní zástavbě co nejméně vidět a aby pokud možno co nejvíce splývala s okolím. Omítka byla záměrně zaprášená, tu a tam prosvítalo kamenné zdivo a dveře i okna nesly známky přítomnosti červotočů. Truhlář pan Hoblíček strávil spoustu času s nebozezem v jedné a lupou v druhé ruce, když je vyráběl. Iluze byla tak dokonalá, že do budovy nechodila pošta, protože doručovatel, skřet Rekomandos, ji nikdy nenašel a samotní zaměstnanci někdy omylem přicházeli ráno místo na své pracoviště do budovy Městského muzea, se kterým sídlo Speciální městské stráže sousedilo. Náplní Speciální městské stráže (pro zjednodušení budeme napříště používat zkratku SMS) byl boj proti speciálním druhům zločinu, výzvědná služba v okolních městských státech a boj proti speciálním městským strážím z okolních městských států.

Když James Blond vstoupil do přijímací haly, seděla asistentka velitele Mataharise, slečna Monika Pětníková u klávesnice nejnovějšího modelu chytrouše a něco do něj bušila stříbrným kladívkem.

„V těch tvých úderech je něco velmi přitažlivého, Moniko,“ řekl Blond.

„Pozor na to, které místo je pro ty údery přitažlivé, Jamesi,“ zašveholila Monika Pětníková, aniž přestala v práci.

„Jako vždy pohotová.“

„To ne, možná v pohotovosti Jamesi, až budu jednou pohotová, bude tě to mrzet.“

„Jistě, nemohu se dočkat. Jak se dnes šéf vyspal?“

„Být tebou, mluvila bych tiše a vyhýbala bych se výraznějším citoslovcím.“

„Děkuji,“ uklonil se Blond a odhodlaně vstoupil do kanceláře velitele Mataharise.

Velitel Speciální městské stráže, sir Ramon Mataharis, působil na své okolí jako milý, usměvavý člověk. Ve svých padesáti letech už měl se životem bohaté zkušenosti a dospěl k tomu, že je mnohem výhodnější se na své okolí usmívat, než mračit. Koneckonců zatknout jste své okolí mohli kdykoliv. Už nějaký ten rok nesloužil jako aktivní agent a na jeho postavě se to začínalo pomalu a nenápadně projevovat. SMS vedl pevnou rukou a byl mezi podřízenými víceméně oblíben, i když se dal jen těžko obalamutit – od dob své aktivní služby v terénu znal všechny fígle a finty a nebylo jednoduché mu něco nabulíkovat.

Povolání tajného agenta si nezvolil dobrovolně, ostatně tak jako všichni mladí, osmiletí mužové, které jejich otcové jednoho podzimního rána přivedli na dvůr SMS, dali jim malý kufřík, něco málo peněz a slib, že za deset let se zase uvidí. Mataharise tajné agentování začalo bavit a byl v něm dobrý. Byl dobrý i v mnoha dalších věcech, takže se časem propracoval mezi agentskou elitu a když odcházel starý velitel Bavlna do důchodu, byl jmenován jeho nástupcem.

Spolu s úřadem velitele SMS zdědil po lordu Bavlnovi i živý inventář společnosti, doktora Quivida. Doktor byl pro agenty technickým zázemím, mechanikem, lékařem a poradcem všeobecně. Sídlil v podzemních prostorách budovy a věnoval se většinu zefektivňování činnosti tajných agentů a léčení jejich tržných ran. Protože příběh o tom, jak přibyl k Mořičvílské SMS bude o několik kapitol dál vyprávět sám Mataharis, budeme se teď věnovat tomu, jak doktor Quivido vypadá: Věk tak neurčitý, že si nikdo není zcela jist, má-li doktorovi vykat, říkat pane, tykat nebo s ním hovor jako první vůbec nezačínat a počkat, až jak se to samo vyvrbí. Doktor Quivido totiž nejraději ze všeho chodil oblečený do starého pracovního pláště s mnoha kapsami a obličej si maskoval za pomoci brýlí s kostěnou černou obroučkou. Byl vysoký a hubený, chodil lehce nahrbený a za všech okolností zachovával klid.

„Á, Jamesi, pojďte dál a posaďte se,“ uvítal Blonda Mataharis se špatně hraným bodrým úsměvem, „zrovna tady s doktorem Quvidem zkoušíme takový malý vynález. Jak se máte, Jamesi?“.

Velitel Mataharis otáčel v ruce malou dýku a ohmatával její rukojeť.

„Dobře pane, děkuji, a vy?“

„Já? Někdo se vloupal do domu lorda Jenkinse a odcizil recept na výrobu Zmateného Ichtila[1], nějaká neznámá banda přepadla budovu opery a orvala ze střechy všechen hliník a před chvilkou tady byl strážník Skořápka a žádal mě o okamžité uvolnění ze služby. Mám se prostě skvěle.“

„To je mi líto pane.“

„Jistě, jak jinak…“

„Ramone, nesahej na ten čud- ,“ ozval se doktor Quvido. Z dýky se vyvalil modrý kouř a zcela Mataharise zavalil.

„Ještě to není pořádně vyzkoušené,“ řekl doktor Quvido Blondovi, „ta mlha obsahuje barvivo z rozmnožovacích žláz Nezničitelného Pindrušoida[2] a reaguje se vzduchem. Reakce je závislá na momentální náladě zasaženého – když je dotyčný v psychické pohodě, je velmi slabá, ale čím více projevuje oběť nervozity, tím se reakce stává prudší.“

„Takže?“ zeptal se Blond.

„Nejméně do večera ta modrá barva nepůjde dolů a potom jenom s použitím hodně hrubého kartáče. Teď pracuji na zelené.“

 

Uteklo pět minut hutného ticha.

 

„Abychom se vrátili k tomu, proč jsem vás dnes zavolal, Jamesi,“ řekl velitel Mataharis, zatímco se balil do ručníku.

„Poslouchám pane.“

„Lady Hastingsová, má dávná přítelkyně, vyjádřila obavy o svoji dceru Kateřinu, která dnes časně ráno uprchla ze svého domova.“

„Ale to je o slečně Kateřině přece známé, pane, že pravidelně prchá z domova.“

„Ano, to je, ale obvykle ji její tělesný strážce dokáže do několika minut nalézt a vrátit rodičům.“

„Hádám, že tentokrát se mu to nepovedlo.“

„Správně. Myslím, že už se mu nepovede nic. Zmizel stejně jak jeho svěřenkyně.“

„Pozoruhodné.“

„Jistě. Mimochodem, pane Blonde, jste si jistý, že jsem vám dal příkaz k akci v sídle rodiny Jenkinsnových?“

„Ano pane, ta vzpomínka je stále živá.“

„Skutečně? Tak na to rychle zapomeňte, zdá se, že se nám v administrativě vyskytla malá chybička.“

„Pane?“

„Slečna Monika se překlepla a jak jí sjela palička, udělala ze sira Jenkinse podezřelého z padělání jeho vlastního piva, což je samozřejmě nesmysl. Jen tak na okraj, na toho strážce jste zřejmě velmi zapůsobil.“

„Opravdu?“

„Ano, pokud jsou mé zdroje skutečně důvěryhodné, přihlásil se okamžitě po vyproštění z té sítě do Církve nenásilného odporu, do Ligy smířlivých a do Klubu přátel paličkování krajek.“

Nastala krátká pauza.

„Nicméně, teď jděte s Quvidem do jeho pracovny, myslím, že pro vás má něco nového, a pak se vydejte po Kateřininých stopách..“

Pracovna doktora Quvida byla ve velkém podzemním sálu pod budovou Speciální městské stráže. Tvořilo ji několik oddělených prostor, jejichž hranicí byly nejčastěji pytle s pískem, naskládané na sebe v rafinované struktuře. Jednu část tvořil velký bazén, na jehož hladině kotvilo několik roztodivných plavidel. Po zdech visely nejrůznější zbraně od lehké dýky a vrhacích hvězdic až po dobývací stroj zavěšený pod stropem, na kterém doktor Quvido evidentně opravoval podvozek. V jižní části stála vitrína s trojitým sklem a kovanou trojitou mříží, která obsahovala několik gramů Loštického zrajícího, ponořeného do rtuti. [3]

„Dnes pro vás mám specielní novinku, Jamesi,“ položil Blondovi ruku na rameno doktor, když sestupovali po točitých schodech do podzemí, „Upravil jsem pro vaše potřeby běžný vůz, jaký vyrábí mistr Austin v Kovotepecké ulici.“

Doktor Quvido natáhl ruku a zavěsil se na jeden z mnoha provazů visících od stopu. Ve zdi se otevřela dřevěná vrata a oběma mužům sjel k nohám samospádem krytý formanský vůz.

„To je velice efektní,“ poznamenal Blond.

„Děkuji. Bohužel ale příliš namáhavé, něž se mi ho vždycky podaří vystrkat zpátky na rampu, trvá to celou věčnost.“

„Jistě.“

„Takže se na to podíváme, Jamesi.“ Doktor stiskl nenápadný knoflík pod kozlíkem a před nepřítomného kočího se z hloubi vozu vysunul ovládací panel, podobný chytroušovi.“

„Trubky Potrubí budu pravděpodobně pokládat za vozem,“ podotknul Blond.

„Opravdu duchaplná narážka, Jamesi. Mimochodem, mobilní potrubí jsem také instaloval, funguje na principu drobných opeřenců. Červený knoflík spouští samostříly ukryté pod nápravami vozu. Máte k dispozici šest střel směrem dozadu, šest směrem dopředu a po třech střelách do stran. Pro všechny případy jsem zabudoval i dvě střely směrem vzhůru.“

„Chápu, to kdyby se mě pokusila napadnout rozzuřená sýkorka…“

„Vaše vtipkování není na místě. Zelený knoflík vyhodí za vaším vozem velkou rybářskou síť. Modrý vystřeluje v určeném směru kotvičku s třiceti metry lana a teď pozor – černý knoflík zapálí celý vůz a vy máte jen několik sekund na útěk. Použijte ho pouze v případě nejvyšší nouze, ten vůz stál dost peněz.“

„Budu se snažit. A co ty ostatní knoflíky?“

„Pouze standardní vybavení. Hlásná trouba a čtveřice naslouchadel zabudovaných do středů kol, láhev s olejem pod zadní osou, která dokáže pronásledovatele dostat do smyku, truhla plná originálních předmětů a různé sečné a bodné zbraně ukryté v postranicích.“

„Dovolíte, doktore?“

„Samozřejmě, jenom opatrně, Jamesi.“

James Blond se elegantně vyšvihl na kozlík a vzal do jedné ruky ovládací panel a do druhé kladívko, zavěšené na rámu plachty. Potom se pozorně zadíval po podzemní dílně a napřáhl.

„Blonde, ne …“

Okýnkem u bazénu se do laboratoře doktora Quvida protáhla kočka a teď se plížila k vitrínce s Loštickým zrajícím. [4] Blond udeřil do červeného knoflíku. Ze strany vozu vyletěl kovový šíp přesně na druhou stranu od vitríny se sýrem, odrazil se od klenutí stropu směrem na doktora Quvida, mihl se mu před očima, odrazil se od trupu jednoho z plavidel kotvících v bazénu a vyrazil ke stropu nad kočkou, která se právě chystala ke skoku na vitrínu. Když byla kočka na vrcholku skoku, uvědomila si instinktivně plně důsledek svého činu a snažila se ještě ve vzduchu zahrabat nohama do protisměru, aby změnila místo svého dopadu, ale marně. V tom okamžiku nad její hlavou letící šíp přeťal úchyt vystaveného válečného štítu a ten spadl zvířeti přímo do dráhy. Ozval se tupý náraz a štít i kočka se zřítily k zemi.

„Zachránil jste tomu zvířeti život. A nám možná také“ vydechl doktor Quivido.

„Doktore?“ otočil se Blond na odchodu z doktorova podzemí.

„Ano?“

„Víte, zase ten starý problém…“

„Aha, barva se vám začíná smývat z vlasů, že?“

„Ano. Obávám se, že moje původní zrzavá se k mému jménu příliš nehodí.“

„To máte pravdu. Ale nepropadejte panice milý Blonde, něco pro vás mám.“

Doktor Quvido sáhl do jedné ze svých kapes a vytáhl malou kameninovou lahvičku.

„Je to můj patent, funguje to na stejném principu jako ta modrá, co jste viděl nahoře u šéfa, takže pozor! Opatrně nanést několik kapek na vlasy, spláchnout vodou a do svátku sestry Broskvové by mělo být po starostech.“

„Děkuji doktore, jsem vám skutečně zavázán.“

„To je v pořádku, Jamesi. Náhradní lahvičku na cesty jsem vám přibalil do vozu.“

Velitel Mataharis za sebou zavřel dveře své pracovny, došel ke koženému křeslu za rozložitým dubovým stolem a zamyšleně se zahleděl na velkou knihovnu za ním. Potom z ní vyndal tlustou, v kůži vázanou knihu, která měla na hřbetě vyraženo zlatými písmeny „Sbírka zákonem nepostihnutelných nelegálních kliček“, opatrně ji položil na stůl, rozhlédl se kolem sebe, a když se ujistil, že je v místnosti sám, pohodlně se rozvalil do křesla. Hned naproti stolu měl Mataharis velký průhled, který mu umožňoval překrásný výhled na řeku a velkou část levého břehu, zvenku to ovšem vypadalo jako staré, zaprášené a dlouho nepoužívané okno.[5] Mataharis otevřel duté desky Sbírky kliček a vyjmul z nich láhev pravé Cerubářské whisky a broušenou sklenici a rozvážně ji naplnil do čtvrtiny zlatavou tekutinou. Potom se přes sklenici podíval proti světlu a znalecky pozoroval hru slunečních odlesků. Labužnicky zavřel oči a přiložil sklenici k ústům.

„Ehm, dobré ráno, pane.“

Sklenice vyletěla Mataharisovi z rukou, opsala oblouk přes celou místnost a rozbila se o komodu v protějším rohu.

„Stuarte!“

„Ano, pane?“ Na tváři sekretáře Stuarta se nedal rozpoznat sebemenší náznak jakéhokoliv výrazu.

„Jste tady dlouho?“

„Dá se říci, že ano, pane. Po celou dobu vaší přítomnosti.“

„Aha. A viděl jste tady během té chvíle něco … jak bych to nejlépe … něco poněkud zvláštního?“

„Samozřejmě, pane.“

„A týkala se ta neobvyklá věc, které jste si všiml, nějak přání mé manželky, abych se nepřibližoval k alkoholu?“

„Ne, pane.“

„Ne? Ale co jste tedy potom viděl, Stuarte?“ vypadl na chvilku Mataharis ze své role, kdy byl připraven dát dohromady i tu nejneuvěřitelnější výmluvu.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jste poněkud modrý, pane.“

„Ach tak. Doktor Quvido sestrojil takovou malou zajímavou věcičku a nešťastnou náhodou došlo k malé nehodě.“

„Bylo to něco podobného, jako když jste minulý týden přišel s ohořelou hlavou, pane?“

„Tak, tak, něco podobného,“ povzdechl si Mataharis, „ale teď mě tak napadlo, co jste tady dělal tak brzy ráno?“

„Vaše choť, lady Caroline, mě požádala, abych vyměnil obsah té lahve, co máte před sebou za leštičku na parkety, pane“

„Cože to po vás chtěla?“ vyskočil Mataharis ze svého křesla.

„Abych vyměnil vaši whisky za leštičku.“

„Tu láhev mně věnoval velitel Brolin z Abu-Baby, Stuarte,“ řekl zničeně Mataharis.

„Já vím, pane.“

„Je stará přes čtyři sta let, jenom její zrání trvá skoro celé století. Vyrábí se ze šestnácti těch nejvzácnějších bylinek, které kdy vyrostly. Vždyť některé z nich už ani neexistují! Dnes už se nedá ani za nic na světě nikde koupit. Je mi úplně jasné, že velitel Brolin nasadil své nejlepší muže k jejímu získání, jenom aby mě mohl ohromit. Štval jsem tenkrát nula nula sedmičku přes celé Vrcholy, aby pro mne získal steak z Neuvěřitelného buvola. [6] Servírovali jsme ho Brolinovi při jeho oficiální návštěvě Mořičvílu, abychom zachovali dekorum.“

„Jistě, pane.“

„A přesto jste moji whisky vylil?“

„Nikoliv, pane.“

„Jak to? Z toho, co jste říkal, jsem měl takový dojem, že …“

„Lady Caroline mluvila zcela jasně o záměně, o znehodnocování nepadlo ani slovo.“

„Vy jste geniální, Stuarte.“

„Děkuji, pane.“

„Kde je tedy má whisky?“

„V lahvi od leštičky na parkety, pane“

„Aha, jistě.“

„Pane?“

„Ano, Stuarte?“

„Domnívám se, že by bylo večer vhodné předstírat žaludeční nevolnost. Lady Caroline to podle mého názoru očekává.“

„Dobrý nápad, Stuarte. Ještě něco?“

„Ano, pane. Shodou okolností jsem byl svědkem toho, jak správce Buchtička včera večer leští parkety v Záložním sále.“

„A?“

„Již jsem objednal nové parkety. Ty staré se teď opile kymácí na schodech do sklepa.“

„Víte, Stuarte, popravdě řečeno, musíme být objektivní. Ten steak z Nepolapitelného buvola jsme tenkrát tři dny louhovali v tabasku. Nechápu jak se Brolinovi podařilo po celou dobu návštěvy zachovat vážný obličej.“

„Ani mně to není jasné, pane.“

„Takže to budeme brát jako vyrovnání skóre, ke kterému došlo, když nebyl soupeř přítomen na hřišti a nebudeme z toho dělat vědu.“

„Přejete si teď prohlédnou došlé emajly, pane?“

„Ano, pusťte se do toho Stuarte.“

Stuart přitlačil z vedlejší místnosti servírovací stolek plný dřevěných pouzder a vzal do ruky první z nich.

„Agent 023 posílá tajný seznam, který se mu podařilo získat v Abu-Babě. Seznam obsahuje jména všech domácích mazlíčků jeho veličenstva Bathoryho XXXII.“

„Pozoruhodné. K čemu nám to asi tak bude dobré? No, zařaďte to do archivu.“

„Dále nás sir Haston žádá o zrušení pátrací akce po jeho dceři Kateřině. Vrátila se prý k ránu živá a zdravá domů.“

„No vida, nezapomeňte odvolat Blonda.“

„Nezapomenu, pane. Pak tu máme omluvnou notu z muzea. Prý je moc mrzí noční exploze, která vznikla chybou ve výpočtu, a ptají se nás, jestli se u nás čistě náhodou nenachází profesor Rosnička.“

„A nachází?“

„Nachází, pane, dopadl do skleníku. Zdá se ale, že jej odmítá dobrovolně opustit.“

„Tak ho tam pár dní nechte a do muzea napište, že je u nás na ošetřovně. Alespoň nám tam vychytá všechny mouchy.“

„Také postrádají pana Kuštila a pana Myšpulku, pane.“

„Tak o těch nic nevím, bohužel.“

„Dále přišel nejnovější katalog ze salonu madam Čurbesové.“

„A je adresován někomu konkrétnímu?“

„Nikoliv, pane.“

„Aha. Takže ho pošlete jako obvykle doktoru Quvidovi dolů do laboratoře a budeme dělat, jako že o ničem nevíme. Mimochodem, to je to číslo s nákresy slečny Simony?“

„To je ono, pane.“

„A myslíte Stuarte, že je možné, aby se k doktorovi dostalo s mírným zpožděním?“

„Obvykle nechávám poštu pro doktora Quvida ležet na konferenčním stolku v předsálí až do večera.“

„To děláte znamenitě, Stuarte.“

„Děkuji pane.“

„Nemusím doufám nijak zdůrazňovat, že se jedná o mého dávného koníčka, tedy sbírání neobvyklých formátů tiskovin a že nejde v žádném případě o to, abych si mohl prohlédnout ty nestydaté obrázky.“

„To je nade vše jasné, pane.“

„Člověk by měl mít svého koníčka. Něco ušlechtilého a neobvyklého. Nic extrémního samozřejmě, ale jistá originalita je namístě. Katalogy madam Čurbesové jsou pro každého sběratele neocenitelným příspěvkem k rozšíření obzorů.“

„Samozřejmě, pane.“

„Například v loňském podzimním čísle byly strany pět a šest natištěné na světle růžovém křídovém papíru, a to dokonce v trojnásobném formátu než je běžná strana. Doktor to má myslím doteď vylepené na stěně. Nádherná ukázka Abu-Babské techniky tisku.“

„Máte velké znalosti, pane.“

„Děkuji vám, Stuarte. Lidé by měli umět ocenit, když se obvyklá mladická záliba stane celoživotním koníčkem.“

„Jistě, pane. Když dovolíte, na straně sedmnáct je velmi kvalitní hrubozrnný papír dosud nepoužitého formátu.“

„Ach, děkuji vám, Stuarte, vy jste muž na pravém místě.“

„Dále tady máme dotaz Spolku pro ochranu zeleně, zda bylo nutné pošlapat záhony v Hyacintové ulici.“

„Obávám se, že ano. Neumím si představit, jak jinak by se podařilo toho splašeného býka zneškodnit. Pokuste se odpovědět v duchu této myšlenky, Stuarte.“

„Jistě, pane. S tím souvisí i další email – spolek na ochranu zvířat zajímá, proč jsme nechali Fanouše[7] omráčit zmíněného býka kyjem, když se dalo použít i mnohem mírnějších metod. Spolek jako příklad uvádí asertivní metodu oboustranně výhodného kompromisu.“

„Cože to uvedli jako příklad? Napište jim, že jsme samozřejmě měli možnost využít vyjednávací taktiku, ale že jsme nutně potřebovali záminku k pošlapání několika záhonů. Já jim ukážu asertivní kompromis, že je to bude mrzet, kašpary.“

„Dívčí lyceum slečny Prvořadé nás požádalo, zda bychom k nim mohli vyslat některého z našich agentů s přednáškou na téma Náročná služba městu.“

„Pošlete tam nula nula dvojku.“

„Když dovolíte, pane, agent 002 se svým věkem již značně přiblížil stodvacítce a od svých devadesáti je na invalidním vozíčku.“

„Alespoň se nebudou posluchačky moc rozptylovat. Když jsme tam loni poslali 025, byly z toho jenom nepříjemnosti, doteď chodí na naši adresu každý týden alespoň jeden zamilovaný dopis.“

„Doktor Quvido je sbírá, pane.“

„No jistě, doktor Quvido. To je zcela zvláštní kapitola.“

Velitel Mataharis si protáhnul prsty a nepatrně zívnul.

„Starosta Vymleté díry se zajímá o důvod několikanásobného zdražení jízdného Spojených železnic. Do týdne prý ztratí všechny zákazníky, protože vyjde levněji vozit obilí koňmi na druhou stranu vrcholů.“

„Ano? A nepíše starosta o kolik přibližně zdražili?“

„Nepíše, pane. Ale dovolil jsem se informovat se přímo v kanceláři Spojených železnic. O 700 % během včerejška.“

„Skutečně???“ vyskočil Mataharis ze židle.

„Je to, vpravdě, poněkud překvapivé, pane,“ souhlasil Stuart

„To je víc než překvapivé, Stuarte. Spojené železnice jsou nejvíce prosperující podnik na naší straně Vrcholů. Jestliže skutečně zdražily jízdné o takovou strašnou částku, nebude mít na jejich služby většina lidí vůbec peníze.“

„To je velice pravděpodobné, pane.“

„Jenom je mně divné, že se ještě neozvala Abu-Baba.“

„Když dovolíte, pane, to je hned další email.“

„Aha. Domluvte mi okamžitě audienci u předsedy správní rady a připravte mi podrobný seznam akcionářů Spojené železnice.“

„Jen našich, nebo mám požádat o spolupráci sira Brolina?“

„Hmm. Situace je vážná. Omluvte se mu mým jménem za ten steak, něco si vymyslete a požádejte ho o schůzku na nejvyšší úrovni dnes večer na nějaké neutrální půdě.“

„Jistě pane. Vyhovoval by vám zájezdní hostinec Stařenky Vyprášilové v pět hodin odpoledne?“

„Vyhovoval. Také tady chci mít co nejdříve Blonda. Je tam ještě něco? Ale rychle Stuarte.“

„Jen pravidelná hlášení z rozpracovaných akcí.“

„Udělat kopie a zařadit do archivu, originály Monice.“

„Královský palác v Abu-Babě posílá pozůstatky agenta 023.“

„To je nepříjemné. Na seznam domácích mazlíčků, co poslal 023, připište větu JEN PRO ORIENTACI a nechte po městě vyvěsit obvyklé letáky.“

„Myslíte ty letáky, co nabízí rozmanitou práci na čerstvém vzduchu a dobrý kolektiv?“

„To jsou přesně ty letáky, o kterých jsem mluvil.“

„Už jsem si dovolil pověřit Fanouše.“

„Vás je tady Stuarte skutečně veliká škoda. Tak, to je vše?“

„Ano, pane.“

„Výborně. Můžete jít Stuarte, potřebuji ty seznamy co nejrychleji.“

„Ano, pane. Pane?“

„Ano, Stuarte?“

„Dovolíte poznámku, pane?“

„Směle do toho, Stuarte.“

„Ta modrá barva Vám sluší, pane.“

„Skutečně, Stuarte?“

„Ano, pane, přidává vám na výrazu.“

 

moricvil

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Zmatený Ichtil byl druh piva ceněný především znalci a bohatými lidmi. Složení je téměř neznámé, ale co se podařilo za přibližně šest set let existence pivovaru rodiny Jenkinsnových zjistit bylo, že bezpečně neobsahuje chmel ani vodu. Jedna pinta Zmateného Ichtila vyšla v Mořičvílu na 2 zlatky. Za stejnou sumu jste si mohli pořídit pět Gerhardových doutníků typu Turbo, měsíc studia v dívčím lyceu nebo celonoční relaxační kůru v podniku madam Čurbesové.
  2. Nezničitelný Pindrušoid je motýl, kterého není možno žádným známým způsobem zabít. Je možné ho chytit, oddělit od něj nějakou tu malou část, ale to je asi tak všechno. Nezničitelný Pindrušoid vydrží několik let bez potravy, vzduchu a tekutin, nereaguje na oheň a mráz a je odolný i vůči jakkoliv těžkým předmětům, které na něj dopadanou z jakékoliv výšky. V mnoha Mořičvílských domácnostech je možné nalézt pánev se vzorem Nezničitelného pindrušoida, který se do kovu úhledně obtiskl při pokusu o jeho zaplácnutí.
  3. Loštický zrající sýr – legendární strategická zbraň, jejíž používání bylo zakázáno konferencí v Abu-Babě roku -2800 pro přílišnou krutost.
  4. Je to neuvěřitelné, ale příroda někdy dovolí, aby světlo světa spatřil jedinec zcela zbavený pudu sebezáchovy. Takoví lidé se pak realizují jako akrobaté, vychovatelky dětí nebo horolezci. Černá kočka v pracovně doktora Quvida byla zástupcem těchto jedinců mezi kočkami.
  5. Tato finta dodnes přetrvala u většiny výslechových místností. Policisté se ovšem nekochají výhledem na město, ale na podezřelé.
  6. Jakýkoliv popis tohoto zvířete by byl naprosto neuvěřitelný.
  7. Každý správný policejní sbor v kterémkoliv místě vesmíru má obvykle nějakého svého Fanouše. Jeho použití nastupuje ve chvílích, kdy klasické nátlakové metody ztroskotaly a kdy je každému jasné, že vhodně směrované násilí je někdy účinnější než sebebrilantnější logická dedukce. V našem případě místo Fanouše vyplňoval dvou a půlmetrový obr neurčité rasy tvořený výhradně svalovou hmotou a obrovským kyjem pobitým kovovými cvoky, kterému důvěrně říkal Máňa. Fanouš toho moc nenamluvil, zato měl schopnost přinutit kohokoli říci cokoli.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
prosinec 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< lis Jan >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody