opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
2
hodiny
0
6
minuty
4
8
sekundy
3
3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Zahrada městského muzea se vyznačovala dvěma zásadními znaky – byla rozlehlá a zarostlá. Protože byla umístěna doprostřed muzejních budov, byla prosta jakéhokoliv hluku z ulice, a protože byla obrovská, většina pracovníků muzea se do ní bála chodit. Tedy vyjma profesora Rosničky, který byl zelení přímo posedlý, i když jak s oblibou říkal, zase takový blázen, aby se o zahradu sám staral, to zase ne.

„Víte, tady už nikdo nebyl celé věky. Na hřišti, to ano, tam všichni musíme[1], ale o tomhle místě pravděpodobně většina zaměstnanců ani neví,“ řekl omluvně Myrtil, když se celá průzkumná skupina, tedy Myrtil, Jeroným, Zuzanka a hrabě Samuel Stoker, prodírali přes křoví do muzejní zahrady.

„Taky je to poznat na jejich nezdravé barvě,“ utrousila Zuzana, zamotaná do šlahounů jakési popínavé rostliny.

„Jestli myslíte docenta Žblabuňku, tak to si udělal při pokusu s E jedničkou a na jeho obranu musím podotknout, že mu oranžové vlasy celkem sluší,“ ozval se Myrtil.

„Rozhodně víc než ty původní zelené,“ neodpustil si Jeroným.

„Myslela jsem i vaši nezdravou barvu. Chodíte vůbec někdy do přírody?“

„A proč jako?“ zajímalo Myrtila.

„Voda, vzduch, ptáci, stromy…“

„Všechno máme ve městě v dostatečném množství,“ ohradil se Jeroným,“ tak proč kvůli tomu chodit do nějaké přírody?“

„To je pravda, Zuzanko,“ přispěchal Jeronýmovi na pomoc Myrtil,“ snad jste nezapomněla na zeleňomila Jimbyho? Stromy jsou přece na každém kroku.“

„A na stromech jsou logicky ptáci…“ navázal okamžitě Jeroným.

„Je přece známá věc, že zeleň produkuje kyslík, tedy zdravý vzduch…“ vzal si slovo opět Myrtil.

„A vody tu je také dost, máme přeci Nepraktický kanál, že…“ přidal se hrabě Stoker.

„I vy hrabě? Myslela jsem že jako upír pocházíte z nějakých opuštěných hor.“

„Ale kdepak, já jsem se narodil tady, v Mořičvílu.“

„Dobrá,“ nevzdávala se Zuzanka,“ a co zvěř, aha? Maximálně tady potkáte koně nebo psa, ale jinak do styku se zvířaty nepřijdete. A víte proč? Já vám to klidně řeknu, protože jste stále u těch vašich kn…“

„Bůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů…“ rozlehlo se džunglí zahrady.

„Co to bylo?“ řekla překvapeně Zuzana.

„Na tom stromě nad vámi právě bučela kráva,“ vysvětlil jí pohotově hrabě Stoker.

„Aha.“

„Vidíte, zvířata na každém kroku,“ pokrčil rameny Myrtil.

„Samozřejmě,“ přitakala zmatená Zuzana.

„Pojď dolů, Matyldo, čičičičiči“

„Čičičiči?“

„Matylda je kocour.“

„Kocour????“

„Ano, patřil paní správcové, ale po jisté nešťastné nehodě s trávením krys,“ Myrtil se významně podíval na Jeronýma, který v tu chvíli věnoval veškerou svoji pozornost pampelišce u své nohy,“ trpí fixní ideou, že je kráva.“

„A máte tady takových případů víc? Já jen abych si ušetřila další leknutí…“ vzpamatovala se Zuzana a vrátila se ke svému obvyklému, mírně cynickému tónu.

„Pak už jen našeho Čestmíra.“

„Čestmír je kdo?“

„Kůň.“

„A ve skutečnosti?“

„Žralok.

„Taky nehoda?“

„To ne, Čestmír se už tak narodil a moc ho to trápí. Profesor Rosnička mu udělal vodní povoz, aby se mohl občas zapřáhnout.“ [2]

„Chápu, proč ne. Mohl byste mě pane hrabě pomoci přes tuhle skalku?“

„Obávám se Zuzanko, že to není skalka, ale stará kašna, jsme přesně uprostřed zahrady.“

„Kašna říkáte? Mně to připadá jako skalka.“

„To ona schválně.“

„Podívejte se Myrtile,“ dala si Zuzana ruce v bok, „bučící kocour, dobrá, žralok co si myslí, že je kůň, dobrá, ale nechcete mi přece namluvit, že tohle je kašna trpící utkvělou představou, že je skalka!“

Kdesi blízko zařehtal kůň a vzápětí se ozvalo mohutné šplouchnutí.

„Dobrá, je tady vůbec někdo normální?“

Ze stromu skočil na Zuzanu angorský kocour a něžně jí zabučel do ucha.

„Myslíte slečno Zuzanko, že už byste nám mohla prozradit, proč jsme tady?“ zeptal se opatrně Myrtil.

„Proč ne, ale čekala bych, že na to přijdete sami.“

„Počkejte, má to nějakou souvislost s tím dědictvím?“ zajímalo hraběte Stokera.

„To tedy má, přece si nemyslíte, že bych vás sem vytáhla jen tak, že mě to baví.“

„No, moc dobře si pamatuji, jak jste před třemi léty vylákala celé muzeum v zimě na vrcholy pod falešnou záminkou objevu sněžného muže,“ nesouhlasil Myrtil.

„Někdo to udělat musel, jinak byste všichni zakrněli. A navíc, většině zaměstnanců se to tehdy líbilo natolik, že začali na Vrcholy jezdit pravidelně.“

„No jistě, profesor Rosnička, ten aby se toho hned nechytl,“ mrmlal Myrtil.

„Když dovolíte pane,“ poznamenal Jeroným, „já tam s profesorem Rosničkou taky jezdím a je to velmi osvěžující.“

„Podle mě je pro vás nejvíce osvěžující skutečnost, že tam jezdí i slečna Zuzana. Normálního člověka přece nemůže uspokojit, když se brodí sněhem a leze po kopcích.“

„Vidíte pane Kuštile, a přece se najde dost lidí, kterým to vyhovuje. Navíc nejde jenom o to vaše brodění, například loni napadlo profesora Rosničku napustit tukem pytel od mouky, pak ho naplnil senem a to byste koukal, jak jsme si na něm z kopce zajezdili!“

„To z vás museli mít vesničané radost!“

„Také že měli. Loni už jezdila celá vesnice, dokonce si udělali takovou zajímavou dráhu se skokánkem.“

„No dobrá, vraťme se k tomu, proč jsme tady,“ mrmlal Myrtil, když pochopil, že bude v otázce zimních sportů přehlasován.

„Zkuste trochu přemýšlet a přijdete na to sám,“ navrhla Zuzana.

„Jsme tady kvůli dědictví mého pradědečka,“ zkusil to opatrně Myrtil.

„Ano, ale to už jsem říkala.“

„A to se údajně nalézá v místě, kde se protínají čtyři živly,“ pokračoval Myrtil.

„To souhlasí,“ usmívala se Zuzana.

„Tak co sakra děláme v muzejní zahradě?“ ulevil si Myrtil.

Zuzana zakroutila hlavou směrem k obloze.

„Počkejte, já už asi začínám tušit,“ mnul si bradu Jeroným a vypadal zamyšleně.

„Skutečně, Jeronýme?“ otočila se na něj překvapeně Zuzanka.

„Ta vaše větrná korouhvička, nemohl by to být symbol vzduchu?“

„Příjemně jsi mě překvapil, Jeronýme,“ usmála se Zuzana.

„Děkuji. Potom, já mám u kanceláře vodotrysk, to je symbol vody. Pak je tu ještě ten záhon a oheň, který se pořádá na svátek sestry Broskvové.“

„Aha, a co jako?“ nechápal Myrtil.

„Profesore, soustřeďte se, když jsou ta znamení na rozích budovy, kde se asi tak můžou protínat?“

„?“

„Přece na z…“

„Na z..“

„Přece na zah…“

„Na zah…“

„Profesore!“

„Už to mám! Musí se přece logicky protínat na zahradě! Ještě že mě máte!“

„To ještě působí ten lektvar?“

„Ne, to on někdy dělá zcela samostatně.“

„Nuže, vzhůru za pokladem!“

„Ale přejde ho to brzy, doufám.“

Jeroným obešel fontánku a zkoumavě si začal prohlížet štukovou výzdobu.

„Hledáte zprávu?“ zajímalo hraběte.

„Tak trochu, nebo alespoň nějakou stopu. Víte, že jsem tady skutečně ještě nikdy nebyl?“

„Tomu klidně věřím, podle toho, jak je to tady zarostlé, tady už dlouho nebyl vůbec nikdo,“ poznamenala Zuzana.

„Hledáme něco zvláštního, něco, co sem evidentně nepatří…“

„Bůůů.“

„Duševně vyšinutá zvířata se nepočítají!!!“

„Tady je tma jako v …“ ozvala se první věta výpravy v podzemí.

„Jeronýme!“

„Promiň, to mě jen tak ujelo, když jsem na něco šlápl.“

„To zcela chápu,“ ozval se přiškrceným hlasem hrabě Stoker, „ale jestli ze mě okamžitě neslezete, taky mi něco ujede!“

„Promiňte, hrabě.“

„Můžete někdo rozsvítit?“

„Ano? A jak si to představujete, že jako zavolám budiž světlo a …“

Podzemní chodbou se rozlila jasná nažloutlá záře a odhalila rozlehlou klenutou chodbu, která mizela za blízkou zatáčkou. Prostory byly evidentně dlouho nepoužívané, protože všude byla spousta pavučin a prachu.

„Milion zlaťáků !!! Tady !!!“ zakřičel snaživě Myrtil.

„Ha ha ha,“ neudržel se Jeroným, „kdyby měl mamon podobu, vypadá jako vy.“

„Já si vyprošuji poznámky tohoto druhu! Ty peníze bych samozřejmě použil pro naše muzeum.“

„Ano. Pořídil byste si větší pracovnu a detašované pracoviště na Borůvkovém vrchu.“

„No dovolte!“

„Víte, nerad vám skáču do vaší celkem zajímavé výměny názorů, ale vám není divné, co to tady svítí?“ vložila se do věci Zuzana.

„-“

„Aha. To je nakonec pravda. Co to tady svítí?“

„Ale to jsem se právě ptala já!“

„Počkejte … něco mě napadlo,“ pronesl Myrtil zamyšleně.

„Ano?“ otočili se na něj zbývající členové výpravy.

„Tma!“ zakřičel Myril.

Světlo dál zaplavovalo celou chodbu.

„To je zvláštní, předpokládal jsem, že to zhasne.“

„A co takhle zkusit říct to jinak?“ navrhnul Jeroným.

„A máte na mysli nějaký konkrétní výraz?“ řekl uštěpačně Myrtil.

„Jistě, zkuste slovo zhasnout,“ nenechal se vtáhnout do hádky Jeroným.

„Zhasnout!“ zvolal Myrtil.

V podzemí opět nastala tma.

„Vidíte?“ poznamenal Jeroným.

„Ne.“

„Myslel jsem to obrazně, přirozeně.“

„Hrabě?“

„Ano?“

„Já jen, jestli jste tady, jste nějak potichu!“

„Jsem tady celou dobu.“

„A v jakém skupenství, Same?“ zajímalo Zuzanu.

„Teď zrovna jsem mlha. Nezlobte se, ale to prostředí, mám to tak nějak v sobě.“

„Ale nebudete se pokoušet někoho vysát, že ne?“

„Aha, takže by vám to vadilo,“ ozvalo se ze tmy zklamaně.

„To máte pravdu, to by mně vadilo.“

„Dobře. Odpusťte mi prosím, jsou chvíle kdy zafungují po staletí rozvíjené reflexy.“

„Podívejte se, drahá mlho, já to chápu, ale jestli mě hned teď nepřestanete kousat do krku, budete se divit, jaké reflexy mám já. SVĚTLO!!!“

Když se v podzemí opět rozlilo světlo, spatřili Jeroným s Myrtilem, jak je Zuzana omotaná mlhou, ze které koukají velké zuby.

„Poslechněte, hrabě, to je ale opravdu neslušné!!!“, zastal se Zuzany Myrtil. Hrabě se mezitím začal zhmotňovat do své humanoidní podoby.

„Vidíte, když je světlo, je to hned lepší,“ řekl omluvně hrabě, když byla metamorfóza u konce.

„Tak už to nebudeme rozpitvávat a půjdeme dál, ne?“ navrhla Zuzana.

„Mě by zajímalo, jestli se teď Zuzanka změní taky v upíra,“ nedal se zviklat Jeroným.

„Tak to bych se nebála,“ zasmála se Zuzana. Když má někdo podobný hostinec jako já, je pravděpodobné, že bude proti podobným věcem odolný. Já například zdědila hodně vlastností po babičce, která se ve svém životě setkala jako vymítačka ďábla s ledasčím a dožila se ve zdraví sto dvaceti let. Daleko pravděpodobnější je, že se tady pan Stoker změní v Zuzanu.“

„Ale jděte …“, špitnul hrabě a držel se za špičáky.

„No, jak myslíte. Tak půjdeme?“

„Jistě,“ řekl Jeroným a vyrazil nebojácně vpřed.

„Zhasnout!“

„Myrtile!“

„Promiňte, celkem mě to zaujalo. Světlo!“

„Kam myslíte, že to vede?“

„Zhasnout!“

„Já vás varuju, profesore!“

„Světlo!“

„No kam? K pokladu pradědečka Kuštila“

„Zhasnout!“

„Ještě to uděláte jednou a vezmu vás něčím po hlavě!“

„Sám víte, že byste něčeho takového nebyl schopen!“

„Světlo!!! Tak to zkuste a uvidíte.“

„Zhasnout!“

„Světlo!!! Já vás varoval …“

V chodbě před nimi se otevřel v podlaze poklop a z něj se vysoukala podivná postava. Byla velká asi 20 centimetrů a celá zelená, až na malou červenou a špičatou čepičku. Pohled, který se jí naskytnul byl asi následující: Jeroným držel v ruce klacek v nápřahu, Myrtil měl v obličeji překvapený výraz a slečna Zuzana hleděla nevěřícně ke stropu a kroutila hlavou. Hrabě byl o dva kroky vzadu a zničeně sledoval, jak jeho nehty dostávají růžovou barvu.

„Nechtěli byste se už konečně rozmyslet, jestli chcete mít rozsvíceno, nebo tmu?“ zeptal se malý mužíček naštvaně.

Chvilka nechápavého ticha.

„Promiňte, ale vy jste kdo?“ zeptal se první Jeroným.

„Co byste asi tak řekli?“ dal si mužíček ruce v bok.

„Trpaslík?“

„Skřet?“

„Krtek?“

„No dovolte, krtek!“ praštil mužík svoji červenou čepičkou o zem.

„A co je tedy správně?“

„Jsem lumík,“ zvedl lumík bojovně bradu vzhůru, čepičku zvedl a urovnal si ji na hlavě.

„Lu co?“

„To nebylo právě taktní hrabě.“

„Lumík!!!“

„A že jsem tak smělý, pane Lumíku, to vy tady rozsvěcujete a zhasínáte?“

„Jo, to sedí.“

„A mohli bychom vědět proč?“

„Jak proč? Vždyť jste to sami říkali, nejdřív světlo a potom zhasnout. Ale jestli si budete vymejšlet nesmysly, tak se vám na to vybodnu, já tu nejsem pro legraci.“

„My se vám omlouváme pane Lumíku,“ řekl smířlivě Jeroným, „máme mezi sebou některé jedince a ti se zřejmě vrací do dětských let.“

„Nechápu, proč se díval na mě,“ vyžadoval si udiveným pohledem od svých druhů souhlas Myrtil.

„No proto!,“ mračil se Lumík, „pan Kuštil mi zaplatil na dvě stě let dopředu, ale o takovým šaškování nebyla řeč!“

„Říkal jste pan Kuštil?“ chtěl se ujistit Jeroným.

„No jasně že říkal!“ vztekal se lumík, „Vy seshora jste snad hluchý nebo co!“

„Pan profesor Albert Kuštil?“

„Jestli byl profesor, to nemám šajn, ale jinak to sedí.“

„A jak přesně jste se tedy s panem Kuštilem domluvili?“

„Vy jste co zač, že se furt tak vyptáváte?“ znejistěl lumík a začal si skupinu podezřívavě prohlížet.

„Nebudete tomu věřit, ale tady profesor Myrtil je prapravnuk pana Kuštila a hledáme… uhuhuh, no Zuzanko, co to mělo? … aha! … prostě jsme se vydali podívat tam, kam chodíval pradědeček.“

„Chodíval říkáte? Podívejte se, já vám něco řeknu, já jsem Lumík, ale nejsem blbej, víme? Vy totiž hledáte tu věc, co schoval pan Kuštil dolů do podzemí, že jo?“

„No, víceméně máte pravdu, abych tak řekl,“ souhlasil Myrtil.

„Aha, takže to jste chtěl furt zhasínat a rozsvěcovat?“

„Popravdě, abych tak, jistě že základ téhle informace je v jádru pravdivý…“

„Tak vy mlčte, vy totiž nevíte co chcete!“

„Myrtil měl výjimečně pravdu…,“ začal Jeroným

„Výjimečně? Slyšeli jste to?“

„…skutečně tady hledáme pozůstalost starého pana Alberta.“

„Tak to je rovně a potom doleva,“ mávnul Lumík rukou směrem do chodby, „a jestli budete zase blbnout, pudete tam potmě a basta.“

Na to Lumík zmizel v poklopu a už se neukázal.

„Slyšel jste to, Myrtile?“ podíval se Jeroným výhružně na svého přítele.

„Ale ovšem!“ zabručel Myrtil.

„Hrabě, vy jste si upletl cop?“

Když skupinka odešla dále do chodby, z poklopu se vynořila Lumíkova hlavička.

„Blázni,“ mrmlal si pro sebe, „starej pan Kuštil byl taky trhlej, ale tihle teda vedou.“

„Není vám tady něco divného?“ zeptala se Zuzana po nějaké chvíli.

„Samozřejmě, hraběti začínají růst prsa,“ odpověděl okamžitě Jeroným.

„Já myslela něco opravdu divného. Za tohle si může hrabě sám.“

„Myslíte, že je to jenom dočasně?“ zajímalo hraběte Stokera.

„Doufejte,“ řekla temně Zuzana.

„Mně je třeba celou cestu divná jedna věc,“ řekl Myrtil.

„No vidíte. A co Myrtile?“

„Jak udělal pradědeček to světlo. Že to rozsvěcuje pan Lumík, to je jasné, ale co rozsvěcuje, to je záhada. Kdybych to mohl ještě jednou…,“ řekl zamyšleně Myrtil.

„To jsme si snad už jednou vysvětlili,“ zamračila se Zuzana.

„Já vím, ale přece jenom…“

„Ne!“

„Dobrá, nemusíte hned křičet.“

„Já asi vím, co myslíš, Zuzano,“ ozval se Jeroným, „ta chodba kterou jdeme se nám nějak podezřele rozšířila.

„To je ono! Už nejsme v žádné chodbičce, ale v pořádném tunelu.“

„Když dovolíte,“ přestal se hrabě na okamžik zničeně prohlížet, „to se dá celkem jednoduše vysvětlit. Podle mého názoru jsme pronikli do staré kanalizace. Tunely se táhnou v několika patrech míle pod celým městem. Je to pozůstatek starého města. Já už to nepamatuji, ale moje babička mně vyprávěla, že si sem chodily s kamarádkami po škole hrát.“

„Na co?“

„Prosím?“

„Ptala jsem se, na co si sem chodily hrát. Přijde mě divné, že se mladé dívky seberou a jdou si hrát do podzemí.“

„Nezapomínejte, že jsem z upírské rodiny. Babička a její kamarádky si chytly nějakého osamělého záškoláka a tady pak pěkně v klidu…“

„Hrabě! Nemusíte to rozvádět zase do takových detailů!“

„Ale vždyť to není nic špatného! Ony ho nevysály úplně. Ale cucnuly si.“

„Počkejte – já byl na tom, že upírem se stanete, když vás nějaký kousne,“ zajímalo Jeronýma.

„To jsou jenom takové povídačky. Samozřejmě, že to funguje, ale jenom když kousnete do určité tepny. To by potom musel být upír pomalu každý, nemyslíte?“

„No mně to právě vždycky vrtalo hlavou, víte? Protože prostým výpočtem geometrické řady musíte dospět k závěru, že když každý upír nakazí za rok dva lidi, za takových šedesát let musí logicky dojít lidé.“

„To je správná úvaha. Navíc, kdyby každý upír kousnul jenom jednoho člověka za rok, za chvíli by došli upíři.“

„Jak to?“

„Zemřeli by hlady.“

„Aha. Takže takhle.“

Zuzana se najednou zastavila.

„Teď mě napadlo, Same, známe se už nejméně 15 let, ale nikdy jste mně nevyprávěl o svojí rodině…“

„Když vy jste se nikdy neptala.“

„…a že jste mně vyprávěl tedy ledacos.“

„Když vy jste byla velmi vnímavé dítě.“

„Já si právě vždycky myslela, že něco jako upírská rodina neexistuje, že prostě upír vznikne tak, že člověka nějaký již existující upír kousne, do určité tepny samozřejmě, jak jste nám před chvilkou osvětlil, a zemře tak, že do něj někdo napálí kolík, nebo ho vykoupe ve svěcené vodě.“

„I tak se z toho dá ještě vylízat.“

„To ano, ale ne vždy je po ruce někdo, kdo má po ruce kapku krve a dobrou vůli, že?“

„Tak to pozor, Zuzanko. Já mám také rodinu, jako běžný člověk. Moje maminka už bohužel zemřela ale otec, dva bratři a strýček stále ještě nežijí. Strýček Eulián dokonce stále bydlí ve starém rodinném sídle na úpatí Vrcholů v Temném hvozdu.“

„Promiňte hrabě, nechtěla jsem se vás dotknout. A co se stalo mamince?“

„Byla to tragická nehoda. Maminka byla na procházce s přítelkyní Alžbětou a připletly se k dopravní nehodě. Zelinář Jouza nezvládl řízení a převrátil svůj vůz přesně na maminku. Bohužel zrovna pašoval česnek.“

„Aha, chápu.“

„Ale nechápete. To by ani tak nevadilo, maminka byla velmi silná a dostala by se z toho, ale vesničané maminku neznali a vzali ji k panu faráři. Ten ji až do rána omýval rány a jelikož jediná voda, kterou na faře měl, byla svěcená…“

„Tak moment!“ probral se Myrtil, „proč by jí omýval rány až do rána? To přece stačí omýt jednou, nanejvýš dvakrát a pak ovázat fáčem.“

„Tady je namístě říci,“ vysvětloval hrabě,“ že moje maminka i ve svých 715 letech vypadala na 17.“

„No a?“

„Jak, no a? Maminku samozřejmě svěcená voda pálila a tak vzdychala. Farář si to vyložil zcela opačně a tak omýval a omýval, až…“

„Až?“

„Až ji omyl! Nezůstalo z ní prakticky nic a než se farář probral, začalo navíc ještě svítat.“

„Musel jste pro ni velmi truchlit.“

„Ani ne. Mrtvá byla prakticky již od mého narození a člověk si časem zvykne žít s myšlenkou, že má rodiče po smrti.“

„No, tak dosti tlachů, abych tak řekl, a někdo mně poraďte, kudy teď,“ ozval se Myrtil.

„-“

„To je pravda, nějak jsme se zapovídali, vy někdo víte, kde teď jsme?“

„Já to říkal hned na začátku, ale vy jste mě museli okřikovat!“, poznamenal Myrtil.

„Tak vy nedáte pokoj, profesore?“

Dopředu i dozadu se táhly nekonečné, obrovské tunely.

„Nerada to říkám, ale zabloudili jsme,“ vzdychla Zuzana.

„Tatk to vám teda pěkně děkuju,“ zamručel naštvaně hrabě Samuel Stoker a prohlížel si se znechucením svoje tělo.

„Můžete si za to sám, já vám neříkala, abyste do mě kousal.“

Hrabě Stoker vypadal jako hraběnka Stokerová.

„Nemáte pocit roztěkanosti?“ chtěl vědět Myrtil.

„Mám pocit, že mi narostly kozy,“ odsekl hrabě.

„Přestaňte být vulgární hrabě, ano?“

„Promiňte Zuzanko, ale jak byste se cítila vy, kdyby vám najednou narostl…“ zarazil se hrabě.

„Ano?“

„Chtěl jsem říci knír. Ano, to je to slovo, co jsem měl na mysli.“

„Já vím, co bych nedělala před tím. Nekousala bych do vás,“ ujistila ho Zuzana.

„Ale vy nejste upír!“ zaúpěl hrabě.

„Vy zase nejste zrovna k sežrání.“

„To bylo pod pás…“ protestoval hrabě.

„Tak to se pletete. Bylo to přesně do krku, tady, podívejte,“ vyhrnula si Zuzana límec košile. Hrabě rychle odvrátil zrak.

„Vidíte, ještě mě pokoušejte. Já za to nemůžu, jsem prostě upír a s tím se nedá nic dělat. Uvědomte si, v jakém jsme prostředí. Tma, vlhko, kolem dokola krypta, teď váš rozkošný krk do toho… to se pak nesmí nikdo divit.“

„Promiňte, hrabě, ale jediný, kdo se teď diví, jste vy,“ poznamenal Jeroným.

„Ještě vy s tím začínejte. Myslíte, že to brzo zmizí?“

„Tak to nemám nejmenší tušení,“ řekla popravdě Zuzana.

„Víte, když já už budu brzy muset… no, jak bych to řekl…“

„Myslíte na toaletu? He, he, tak to vám teda nezávidím… počkejte, chcete říct, že jste transmutoval úplně celý?“ zarazil se Myrtil.

„Já sice nevím, co to je, ale jestli myslíte to co já, tak bohužel ano.“

Myrtil a Jeroným propadli ve stejný okamžik neovladatelnému záchvatu smíchu.

„Nevím, co je tady vtipného,“ urazil se hrabě Stoker.

„Okamžitě se přestaňte smát cizímu neštěstí!“ napomenula je Zuzana, a odvrátila od hraběte rychle tvář, ve které i jí začínalo cukat.

„Chechehchechecehche… promiňte… ale…“ dusil se Myrtil smíchem, „ale teď mě trochu mrzí… neurazte se Zuzanko… checehcheche… že tu jste s námi.“

„Já se neurazím, ale celkem by mě zajímalo proč?“

„Protože mě napadá takové množství vulgárních, ale trefných poznámek, jako nikdy a pouze vaše přítomnost mi brání v tom, abych je tady hraběti neřekl nahlas,“ držel se za břicho Myrtil.

Hrabě byl stále uražený a předstíral, že se ho celá věc netýká. Zuzana se ještě nějakou chvíli snažila předstírat vážnost, ale nakonec se přidala k Myrtilovi s Jeronýmem.

Lumík, který je tajně celou dobu sledoval, zakroutil hlavou a znechuceně se vydal na zpáteční cestu.

Hlavní jeskyně Lumíků se nacházela přibližně třicet metrů pod budovou opery. Lumíci, a že jich tady nebylo málo, se věnovali své nejoblíbenější činnosti – překonávání sluje. Tato činnost jim byla vlastní již z dob, které si nikdo z nich nepamatoval, ale protože sluje překonávali jejich otcové, jejich dědové, jejich prapradědové a tak dál, dělali to také a většinou v tom našli i zalíbení. Existovali podrobné záznamy staré dokonce několik tisíc let, ve kterých generace Lumíků archivářů shromažďovali přesné údaje o tom, kdy se která sluj podařila překonat, jakou fintou a kolik Lumíků při tom zemřelo. Úmrtnost při překonávání slují byla bohužel velice vysoká, hlavně při prvních pokusech, protože každá z jeskyní obsahovala bezpočet pastí a chytáků a chybný krok se rovnal ztrátě neopatrného Lumíka.

„Stejně ti řeknu, Pepo, někdy bych s tím praštil,“ otřel si jeden z Lumíků čelo a zahodil krumpáč.

„Ale dyť jo,“ souhlasil Pepa, „až se dostaneme na druhou stranu, bude zase rok pauza. Chytíš si nějakou babu, budete mít deset dětí …“

„Já bych s tím seknul ale napořád, ne že už se těším na pauzu.“

„Jak napořád? Tebe to nebaví?“

„Ne.“

„Víš co se stane těm, který vedou takovýhle řeči?“

„Jo? To sou jenom takový pohádky pro zastrašení malejch dětí. Už jsi někdy něco takovýho viděl, he?“

„No, neviděl,“ připustil Pepa, „Ale stejně bych si dal pozor, co ty víš?“

„Náhodou vím. Blbneme tady jako nějaký cvoci, místo toho, abychom honili ženský lezeme přes krápníky a prokopáváme se stalagtitama…“

„Stalagnitama.“

„Vidíš, to je právě ono, blbý krápníky od sebe rozeznáš i poslepu, ale napadlo tě, co je asi tam nahoře?“

„No, co by tam bylo? Prošlý jeskyně, co jinýho?“

„Jo? A nejni ti divný, že ze starý vyjdeš dveřma rovně a do nový spadneš na čumák seshora?“

„Ne, proč?“

„Ach jo. Někde přece ty blbý jeskyně musí končit!“

„Proč?“

„Víš, Pepo, já ti trochu závidím, žádný starosti, jenom si kopeš a jsi spokojenej.“

„Dyť jo, jak jinak,“ souhlasil Pepa.

„Nenávidím to tady!!!“ zakřičel nespokojený Lumík na celou sluj, až se po něm všichni další zděšeně otočili. Nejednou Pepa ztuhl a postavil se do pozoru.

„Je to tady, utíkejte!!!!“

Lumíci se rozprchli do všech stran a snažili se najít nějakou zasutou škvíru mezi krápníky, ale všichni se postupně proti své vůli postavili, podobně jako Pepa do pozoru. Nad hlavou se jim objevila červeně svítící pětka a Lumíci se začali třást.

„Dělej něco!“ bědoval Pepa na svého kamaráda, který se třásl vedle něj.

„A co, ty chytrej?“

„Tak jsi měl pravdu a ta pověst funguje. Teď jsi spokojenej?“

„Já jestli jsem spokojenej? Já neměl blbý kecy, já teda ne!“

„Teď už je to stejně jedno. Moje praprababička to v mládí viděla na vlastní oči.“

„Jo? A co dělala, už tam svítí čtyřka!“

„Nic, utíkala.“

„Trojka!“

„Buď chlap!“

„Tobě se to kecá!“

„Mě se to kecá? A kdo křičel, že to tady nenávidí, aha?“

„No, kdo?“

„Ty přece!!!“

„Jo já?“

„Dvojka, maminkóóó“

„Neřvi, zemřeme důstojně!“

„Houby důstojně, vybuchneme!“

„Jo? To jsem ale nevěděl, já vždycky myslel, že se jako rozplyneme, nebo tak něco …“

„Ne, úplně normálně vybouchneme, na tisíc barevnejch kousíčků.“

„Tatííííí…“

„Tomu vy říkáte kouzlo, hrabě?“

„Trochu mě to sjelo…“

„Vždyť jste mohl způsobit nějaké neštěstí!“

„Ale jděte, prosím vás, tak málem vybuchlo pár kamenů, no, to je toho.“

„Co kdyby to zasáhlo i nějakou živou bytost?“

„Tak to vám můžu říct úplně přesně.“

„Skutečně, co by se tedy stalo?“

„Už by to nebyla živá bytost.“

„Velice vtipné. Nemohl byste alespoň zrušit ta čísla?“

Hrabě Stoker cosi nesrozumitelně zamumlal a červeně svítící jedničky nad několika menšími kameny kolem nich zhasly.

„Co to vlastně bylo?“

„A víte že ani nevím? Naučila mě to maminka, když jsem byl ještě malý upír s takhle malinkými zoubky.“

„A to vám neřekla, na co to je?“

„Ale ano, víte jak jsem vám říkal, že si sem chodily s kamarádkou, když byly malé, vysát sem tam nějakého spolužáka? Tak se jim to prý tenkrát moc hodilo, když chtěly mít klid. Víc mně k tomu bohužel neřekla, a tak jsem myslel, že by nám to mohlo také pomoci, jenže, jak jste právě viděli, drtí to akorát deseticentimetrové kameny.“

„Ještě že jste to stopnul, neznáme sílu výbuchu,“ poznamenal Jeroným.

„Maminka říkala, že to vždycky stačilo tak akorát a byl klid.“

„Zvláštní, no nic, popojedem.“

„Cože?“

„Popojedem, to se tak říká.“

„Kde se to říká?“ zajímalo Zuzanu.

„No tak, třeba u nás v muzeu se to říká, profesor Henry Ryba to říká.“

„Není to ten, jak skládá ty sonáty pro oslavu Dne Sestry Broskvové?“ zeptal se Myrtil.

„Jistě, to je on,“ souhlasil Jeroným, „nosí sebou stále malý triangl a vždycky, když to řekne, tak do něj dvakrát uhodí.“

„Něco mi říká, že byste potřebovali v muzeu taky někoho normálního, nebo brzy špatně skončíte.“

„To teda nechápu proč, u nás pracují samí erudovaní vědci,“ nafoukl se Myrtil.

„No dovolte!!!“ ohradil se Jeroným.

„Až na výjimky, samozřejmě,“ loupnul směrem k Jeronýmovi očima Myrtil. „To není nic neslušného, kolego, to znamená věci znalí.“

„Aha, ale to jste mohl říct rovnou.“

„Kdybych to řekl rovnou, neznělo by to erudovaně.“

„Jsou chvíle, kdy vám, mladší generaci, prostě nerozumím,“ řekl Hrabě.

„Z toho si nic nedělejte,“ poplácala ho Zuzana po rameni,“ já jsem mladší generace a nerozumím jim taky.“

„To nic,“ řekl konejšivě Jeroným, „Myrtil má už zase dvacet dva hlav.“3

„Chtělo by to méně futuristických dvojsmyslů a více přemýšlet o tom, jak najdeme ten pradědečkův poklad,“ poznamenala Zuzana.

Myrtil se rozběhl do temné chodby.

„Co to dělá?“

„Vylučovací metodu, řekl bych,“ vysvětlil Jeroným, „uchyluje se k ní, když všechny ostatní selžou. Například jeho slavný Nadýmač částic vynalezl přesně tímto způsobem.“

„To jako taky zběsile běhal nazdařbůh?“ chtěl vědět hrabě, zatímco Myrtil se mihnul v jedné z postranních chodeb.

„Ale ne, samozřejmě. Tak dlouho zkoušel různé kombinace, až se strefil na tu správnou. Bohužel to tenkrát odneslo celé jižní křídlo budovy.“

„A co to vlastně je ten Nadýmač částic?“

„Nevím jak to funguje, ale hodně se to rozšířilo jako náhražka kvasnic.“

„Nemyslíte vy ty pytlíky, jak se dají koupit v obchodním domě pana Kefíra v Předlážděné ulici?“

„Ano, to je ono. Za peníze, které Myrtil dostal za patent jsme znovu dostavěli muzeum do původní podoby.“

„Je to praktické, nasypete to do těsta a ono strašně rychle nakyne.“

„Hmmm,“ řekl nepřítomně Jeroným.

„Babička jednou omylem přiklopila hrnec a zapomněla na něj. Puklice proletěla stropem až na střechu,“ vzpomínala Zuzana.

„Hmm,“

„Jeronýme?“

„Hmm?“

„Je vám něco?“

„Ne, ne, nic, jenom mě napadlo, že kdyby se to vymrštění puklice dalo nějak pravidelně opakovat….“

Myrtil se jako blesk zjevil v jedné z chodeb a zase okamžitě zmizel v další.“

„…v uzavřeném prostoru, samozřejmě, plus nějaký ten přepouštěcí ventil…“

Z jedné z menších chodeb se ozvala drsná kletba. Zuzana a hrabě se tím směrem rozběhli, jenom Jeroným se pomalu loudal za nimi s nepřítomným pohledem.

„Je vám něco, Myrtile?“

„*#$%^%#^&!!!!“ ozvalo se z jámy, která zela v temném místě chodby.

„…dal by se vymyslet takový píst s převodem na ozubené kolo…..!!!!!!“

„MÁM TO!!!!!!“, zakřičeli současně Jeroným i Myrtil.

„Tak to bylo těsně!“ oddechl si Lumík Pepa.

„-“

„Jsi v pořádku?“ obrátil se na svého kamaráda, ale ten už vedle něj nestál. Držel v ruce krumpáč a zběsile se prokopával stalagtitem.

„Hrozně mě to baví, miluju to, jsem nejšťastnější Lumík pod … ale to je jedno, prostě jsem nejšťastnější Lumík ze všech. Hlavně nepřemejšlet o blbostech.“

A kutal a kutal.

 

moricvil

 

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Muzeum pořádalo každý rok o letním slunovratu turnaj v Hartusilově hře, kterou bychom mohli vnímat jako jistou variantu naší kopané. Jediný rozdíl byl v tom, že se hrálo na kruhovém hřišti a branky se během hry pohybovaly po obvodu. Turnaj byl pro všechny zaměstnance povinný a neúčast se dala omluvit pouze smrtí*. Většina pracovníků nenáviděla jakýkoliv sport, a proto si vypomáhala různými podpůrnými prostředky, o jejich zákazu se koneckonců pravidla nijak nezmiňovala. Každý ročník končil pravidelně nejméně jedním těžkým úrazem a zničením některé části budovy. Celý turnaj byl chápán jako pomsta asistenta Hartusila, který hru zavedl v rámci sportovního vyžití. Jak jednou trefně poznamenal profesor Rosnička se zlomenou nohou – Raději jsme mu měli svěřit bagatelizované nerosty.

    *O jejíž simulování se drtivá většina zaměstnanců několik dní před turnajem každoročně pokoušela.

  2. Žralok Čestmír byl jedním z hlavních důvodů, proč byl Nepraktický kanál nejčistějším tokem v širokém okolí, jelikož ho vždy velmi rozrušilo, když mu někdo znečistil pastviny a když byl Čestmír rozrušený, bylo pro dotyčného lepší se ke kanálu nějaký ten měsíc nepřibližovat. Jinak byl Čestmír mírumilovný tvor a největší radost mu dělalo vozit na hřbetě děti a lovit ze dna hozené mince.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
prosinec 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< lis Jan >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody