literární západ

Literární život má svá úskalí, a když na to přijde, z těch skal se stávají učiněné Scylly a Charybdy a vše literární by nejraději ruče zahubily. Jednou administrativním rozhodnutím, jednou bohapustým žvaněním. Nedávno si jeden trumbera pustil pusu na špacírek a rozvaluje se v křesílku jal se rozumovat, že v Plzni už dlouho, ach, dlouho chybí co si jako kulturní magazín, který by zahrnoval i tyátr, i galerie, i ještě cosi. Všimněte si, že náš mudrlant výslovně uvedl kulturní magazín, nikoli kulturní časopis nebo dvouměsíčník, nýbrž skutečně magazín, čili něco populárního, zjednodušujícího, informativního, zkrátka a dobře něco v tom duchu jako Dnes přijďte na mou přednášku nebo Dnes určitě přijďte na mou přednášku atp. Možná dokonce myslel kulturní „magacín“, což znamená kulturní skladiště, nejspíše nějaké staré veteše a nového nevkusu; jinak ovšem slovo magazín doslova podle Slovníku cizích slov značí „barevný obrázkový časopis různorodého obsahu“. V něm by dozajista mohlo být i dost obrázků nahotinek pro starší pány, navíc nahotinek různorodého vzezření i obsahu.

Jiný chytrolín vypustil z úst další moudro jak hrom. Nevolal sice po nějakém magazínu nebo magacínu, zato ale po „periodiku, které by konfrontovalo i divadelní, výtvarné a hudební dění města a kraje“. Leckdy se stává, že někdo neví, co mluví a o čem mluví: jak by taková „konfrontace“ asi vypadala? To by se třeba tvrdilo, že býčí zápasy jsou subtilnější než kohoutí zápasy nebo že jeden provinční mazal (někdy se o něm píše jako o místním „trollovi“) je menší (nebo větší?) nýmand než třeba statista z komparsu? Jenže náš rozumbrada u toho nezůstal (že by se do něčeho podobného pustil on sám, to ani náhodou!) a vyhrkl, že „možným zárodkem takového periodika je Plž“. Houby s octem a halí belí, mělo by se okamžitě odpovědět, Literární časopis je literární časopis, může sice uveřejňovat i stati o divadle nebo hudbě, proč ne, jen na to sehnat nezaslepeného pisatele, stejně to však bude literární časopis. Když Literární noviny prožívaly v šedesátých letech svou hvězdnou hodinu (vzpomeňme při této příležitosti v těchto dnech žel zesnulého šéfredaktora Milana Jungmanna), také psaly o filmu či o filosofii, i nadále to byl literární týdeník, nikoli kulturní týdeník. Takže to je nehorázné mlžení, když někdo zaměňuje Plže s nějakou nutkavou potřebou konfrontovat a konfrontovat. Navíc Plž není žádné embryo, Plž je Plž.

Truchlivější je však závěr tohoto alibistického výroku: praví se v něm, že náš „možná zárodek“, asi tedy něco, co ještě nebylo ani počato, nebo jak tomu zárodku máme rozumět, „zápasí o existenci“. Inu, zápasí, zápasí, ale to už zápasí jedenáctým rokem či už v jedenáctém ročníku! A zápasí, poněvadž nekulturní ouřadové na kulturních ouřadech rozhazují peníze všemi směry, jenom k literární kultuře se obracejí zády. Leckde jinde podává pomocnou ruku nějaká humanitní fakulta, kdeže však v Plzni! Už jsme to konstatovali několikrát: zatímco úřednický establishment včetně různých direktůrků a profesůrků by plzeňský měsíčník Plž nejraději zašlápl, aby se pořád jen plácalo a žehralo a bradou pokyvovalo, u kulturní veřejnosti Plzně má tento literární časopis naopak zastání. Jenom díky tomuto zastání (a také porozumění komise Ministerstvu kultury atp.) Plž doposud vychází, náš chudáček možný zárodeček, navíc už pěkně dlouho. Ostatně: mnohem déle než časopis Pramen po roce 1918, který zanedlouho přestal být vydáván v Plzni a přeputoval do Prahy. O čemž se cudně mlčí, není-liž pravda.

Dotřetice k vydávání literárních časopisů. Už jsme konstatovali, že v Plzni existuje jakási nostalgie po Pěší zóně, což ovšem nebylo v žádném případě literární periodikum. Vycházely tam i literární příspěvky, těžiště Pěší zóny však bylo v jiných sférách. Navíc to byl pěkně drahý časopis, přišel městské radní několikrát dráž než Plž v dobách, kdy mu ještě plzeňské úřady byly nakloněny. Nicméně – co komu brání, aby pozdvihl ze stolu smetenou příslovečnou rukavici a nezačal Pěší zónu vydávat znovu? Stačí získat kupici peněz, sehnat redakci, převzít šéfredaktorskou odpovědnost a Pěší zóna se navrátí. Není mi známo, proč Tomáš Hudec přibližně před deseti lety (!) přestal věnovat Pěší zóně svou péči. Prý s ní měl spoustu práce, jest to pravdou? Tak práci s časopisem či almanachem měl nepochybně dostatek, zda to však byla pravá příčina, není povědomo. Dočetli jsme se ale, že plzeňská literární bohemistika vychrlila v posledních desetiletích pět tisíc absolventů, tak proč aspoň dva tři z nich už konečně nepolejí Pěší zónu živou vodou?

Možná jednou polejí, prozatím nepolili. Nedávno jsem hovořil s jednou mladší uměleckou celebritou a dozvěděl se, že v Plzni se musí počítat s tím, že ať děláte cokoli, vždy se najde spousta lidí, kteří vám to dílo pohaní a pomluví. Ať to děláte dobře nebo špatně, pár měsíců nebo pár let, nevyhnete se tomu. A celebrita si stýskala na místní poměry, načež pravila, jak je to hrozné, že v Plzni nevychází nic, ale vůbec nic, nepočítaje „ten plátek při knihovně“. Tím plátkem nemyslela plátek hovězího nebo skopového, nýbrž plátek plží, rozuměj Plže – Plzeňský literární život. Přičemž přiznala, že ho nečte, pouze ho pokládá za „plátek při knihovně“. Nejde o to, že Plž sice vycházel s velkou pomocí spřízněných duší v Knihovně města Plzně (KmP), není to ale knihovnicko-literární časopis jako kupříkladu Světlik v Liberci a teprve v tomto roce mu KmP může víc být nápomocna, aby přicházel na svět. Jde totiž o to, co i celebrita vzápětí uznala, kdy si uvědomila, že přestřelila: ano, je s tím práce, vím, vím, je s tím spousta práce, opakovala – a přiznala, že také ona odmítla nějakou součinnost s plzeňskými kulturními akcemi, že by to bylo příliš práce.

Tak jest, spousta práce byla s Pěší zónou, spousta práce je s Plžem, spousta práce bude jednou i s tzv. reprezentativním kulturním magacínem, třebaže se možná bude chlubit tou nejlesklejší obálkou a velikananánskými fotografiemi umělců v negližé kamkoli vzhlédneš. Proč si Středisko západočeských spisovatelů nevydává svůj vlastní časopis? Peníze by někde získalo, ale je to spousta práce. Zvláště když se po prvním číslu musí připravit druhé a pak i třetí, můj ty světe! Dělat literární časopis, to nejsou žádná světla ramp ani mediální humbuk, to je svého druhu řehole. Zato krásná řehole.