literární západ

To bylo v Polanově síni Knihovny města Plzně slávy, to bylo slávy! Jubileum je jubileum a blížící se výročí deseti let existence regionálního literárního časopisu s nevtíravým názvem Plž – Plzeňský literární život by bylo či bude dozajista důvodem k malé velké oslavě. Nyní však došlo na menší předjubileum: již podesáté byly vyhlášeny a uděleny Ceny Plže, rozuměj ocenění za vynikající nebo hodnotný příspěvek, otištěný v plzeňském literárním měsíčníku PLŽ v průběhu kalendářního roku, v tomto případě během X. ročníku 2011. Kdysi se tyto regionální časopisecké vavříny udělovaly v tzv. kategoriích (poezie, próza, esejistika či publicistika), nyní již třetí rok jsou kategorie dány k ledu, nicméně počet tří Cen Plže zůstává. Takže i letos stejně jako loni a předloni došlo hned na tři šťastlivce. Abychom nezapomněli: tradičně byla udělena i Cena Ason-klubu, takže ti tři šťastlivci byli pochopitelně čtyři. Jako legendární dumasovští mušketýři.

Podesáté je podesáté, to už je co říct. Nemálo k slavnostnosti druhého únorového středečního podvečera přispěl i Plzeňský deník: zavčas totiž uveřejnil zprávu, že v Plzni budou uděleny výroční ceny regionálního literárního měsíčníku PLŽ, přičemž celou akci deník označil za udělování „literárních Oskarů“. No vida, tohle by nikoho v redakci Plže nenapadlo! Přesto je tato vtipná charakteristika – glosa zůstala nepodepsaná, takže není veřejnosti povědomo, o čí bystrozrak šlo, zda to byl pisatel nebo zda to byla pisatelka – docela výstižná, přinejmenším ze západočeského hlediska. Navíc se v českých zemích žádní literární Oskaři neudělují či doposud neudělovaly, takže i z tohoto pohledu máme najednou mnohem více jasno. Co bychom si povídali, naše literární kultura nějaké „literární Oskary“ – jako právě v regionálním kontextu doufejme dostatečně renomované Ceny Plže – opravdu potřebuje!

V Mladé frontě Dnes poměrně nedávno vyšel článek, informující o předních českých literárních cenách – a k radosti příznivců západočeského literárního dění ve výběru významných literárních vavřínů či poct figurovaly rovněž Ceny Plže. (Zatímco Cena Bohumila Polana kupodivu nikoli.) Nutno podotknout, že k neradosti odpůrců tohoto ocenění tvůrců z regionu, kteří se (závistivě?) domnívají, že si tím časopis dělá nepřiměřenou reklamu. Možná by odpůrci mluvili jinak, kdyby někdy Cenu Plže obdrželi, přenechme jim však jejich nevraživé a nepřiměřené starosti. Článek ve zmíněném deníku však informoval také o finančním obnosu, který je spojen s udělením toho či onoho literárního ocenění. Zjednodušeně řečeno: pokud laureát Státní ceny za literatury získá kromě metálu ještě tři sta tisíc korun českých (zdaněných či zdanitelných), každý z laureátů Cen Plže je odměněn částkou přesně o tři sta tisíc korun českých nižší než je sumička propojená se Státní cenou. A se zdaňováním si pak laureát nemusí dělat zhola žádné starosti. Ceny Plže jsou zkrátka a dobře ceny symbolické: jsou v prvé řadě symbolem radosti z literatury.

Ceny jsou ceny a jednu z Cen Plže obdržela skutečná celebrita, ovšem celebrita naší nezávislé či alternativní kultury, nikoli konformního a konzumního středního proudu, tj. písničkář a také příležitostný fejetonista Oldřich Janota. Zvláště ve světě pražské „alternativní“ scény má Janota přímo kultovní pověst a jeho vystoupení (třebaže poměrně nepočetná) jsou více než vyhledávaná, ovšem na literárním večeru či podvečeru Plže v Polanově síni se mnozí přítomní (včetně mladších literátů) přiznali, že se s písňovou tvorbou tohoto plzeňského rodáka (!) a vůbec s jeho kumštýřskou osobností vesměs setkávají vůbec poprvé. Tudíž není vůbec divu, že jeho minirecitál (zazpíval sice v pauzách mezi hovory s jednotlivými laureáty všehovšudy pět písniček, ale jak!) byl chápán přímo jako nenadálé plzeňské zjevení. Oldřich Janota přitom nevystupoval v Plzni zdaleka poprvé, rozhodně však není ve svém rodišti častým hostem. Snad jím nyní bude o něco častějším.

Oldřich Janota svého času začal psát i fejetony a dokonce vydal knižní sbírku svých fejetonů, ta však zůstala víceméně nepovšimnuta. Neprávem. Pouze písničkářův přítel, kritik a též hudebník Jan Štolba jí věnoval obsáhlou recenzi. Janota však fejetony píše dál a otiskuje je právě v Plži – v Plzeňském literárním životě. Už v loňském roce jeho texty vycházely v Plži v autorské rubrice, která se původně měla jmenovat Slova bez not (vzhledem k Janotově písničkářství), leč umělec se něčeho tak průzračného polekal a nakonec rubrika dostala jméno – Sova bez not. Když už vrána k vráně sedá, také sova může bez obav i bez not přisedávat k Plži a časopisu je to vůčihledě ku prospěchu. Netoliko časopisu: když už si Janota přijel do Plzně pro Cenu Plže za rok 2011, alespoň se při této příležitosti návštěvníkům večera představil, zahrál a zazpíval. To aby dostával Cenu Plže každý rok, aby pokaždé zase přijel a zase zazpíval!

Kdo si kromě Janoty odnesli z Polanovy síně pomyslný plží věnec vavřínový, jistěže už není tajemstvím: Cenu Ason-klubu získal píšící právník Jakub Fišer, autor společensky exponované, soudobé poměry pranýřující poezie – a o zbývající dvě Ceny Plže se podělili Milan Čechura a Jan Sojka. Dva tvůrci impozantního stylového a žánrového rozpětí, s nimiž se v plzeňském literárním životě i v Plži – Plzeňském literárním životě setkáváme naštěstí často. Také ještě o nich určitě nejednou uslyšíme a pokaždé určitě v dobrém. Jan Sojka už má na svém kontě i Cenu Bohumila Polana, Cenu Plže však stejně jako Milan Čechura obdržel poprvé: v obou případech už bylo věru na čase! Kdyby nebylo bývalo Janoty na pódiu, Čechura by určitě odněkud vylovil kytaru a jako obvykle by publikum potěšil svým zpíváním, při kterém bychom neuhodli, že se v něm skrývá autor brutálních hororů nebo brutální autor hororů. Sojkovi však patří zvláštní uznání: zlatým hřebem večera se stala jeho báseň o snové jedenáctce fotbalistů podbrdské Chodouně.

Co zbývá? Těšit se na příští Ceny Plže a především na celý ročník Plže. Oldřich Janota by koneckonců mohl přijet jenom zahrát. Ostatně: jedné mladé básnířce se na celé akci nejvíce líbilo to, že si prý nikdo nehonil triko, jak to také napsala černé na bílém. A to měl šéfredaktor černý nátělník, jak to však mohla vědět? Stejně jako teď netušíme, komu Plž na svých tykadlech přinese cenu za rok.