literární západ

Početní gratulanti si určitě vystáli frontu, je odgratulováno a dogratulováno a kdo by také nepopřál mnoho zdaru a zdraví každému, kdo čipernou chůzí v lednu doputoval k sedmdesátým narozeninám? Proto žádnou výjimkou nebudiž ani novopečený sedmdesátník Viktor Viktora, celoživotním předurčením a povoláním západočeský literární pedagog. S výjimkou jednoho domažlického školního roku vyučuje na plzeňském „peďáku“ už tak dlouho, že některé jeho dříve narozené žačky jsou dnes zdaleka nejenom maminkami a ženuškami, jak by přejícně napsala Eliška Krásnohorská, ale už i babičkami – a jejich dcerunky a již také vnučky se náležitě způsobně zařazují do dlouhého špalíru Viktorových žaček. Koneckonců bychom se neměli divit, kdyby během let došlo mezi jeho posluchačkami z „peďáku“ i na pravnučky!

Také k tomu by se možná slušelo gratulovat, beztak se však s gratulacemi ze všech stran nejspíše roztrhával pytel, pročež raději začněme z jiného soudku. Bude jednou spočteno a zváženo, co Viktora během svého pedagogického působení všechno napsal a co všechno nenapsal, ve které době psal o tom či onom a o čem zase psával v jiných dobách. U příležitosti jeho sedmdesátin by se ale mělo upozornit na jinou skutečnost a zároveň zdůraznit, že v tomto směru je novopečený či staropečený oslavenec absolutním českým, resp. celorepublikovým rekordmanem přinejmenším na školách humanitního směru. Kam se na něj hrabou fotbalisté nebo futsalisté! Kdo nevěří, ať se běží podívat a ověřit si to, ale Viktor Viktora je už dvanáctým rokem vedoucím katedry českého jazyka a literatury na zmíněném „peďáku“. Ano, protřeme si nevěřícně zraky, namoutě, je tomu tak: už dvanáctý rok a ani o rok méně. (Míníme tím samozřejmě epochu polistopadovou, Viktora vedoucoval bohemistickou katedru i před rokem 1989, ale to je jiná záležitost, jiný režim, jiné motivace a v součtu by šlo o takové množství roků na šéfovském stolci, že by tomu nikdo nevěřil.) A teď přichází zapeklitá otázka stran plného tuctu roků non stop ve vedoucí funkci. Totiž zda se k tomu rovněž má gratulovat, nebo si má člověk naopak zastřít tvář a zvážit veškeré důsledky blahé a neblahé. Zda to bylo plzeňské literární bohemistice ku prospěchu a užitku, či nikoli. Případně k obojímu a k čemu víc a k čemu míň.

Ba, nejsme žádná spravedlnost (zvláště v sousedství kocourkovských plzeňských práv by to bylo k smíchu; napsáno ještě před odbíráním akreditace, pozn. dr. No), abychom takto bedlivě přezkoumávali jednotlivá plus a jednotlivá mínus: to měl v Plzni dávno učinit někdo jiný, někdo povolanější, neučinil však tak. Jde přece o pravidla psaná i nepsaná, a ta jsou přece tak jednoduchá! Na většině humanitních kateder je zvykem, že funkční období ve vedoucím postavení trvá tři roky, někdy to mohou být za výjimečných okolností čtyři roky, vždy se ale řeší, zda svěřit dotyčné osobě vedení pedagogického seskupení ještě na další funkční období, nebo se přiklonit k jinému kandidátovi, ať už mladšímu a perspektivnímu nebo zkušenějšímu a renomovanějšímu. Okolností bývají různé, a tak se stává, že někdo vede katedru i celých šest let, výjimečně třeba i sedm, může být, ale to jde opravdu o výjimky z výjimek. Rozumnému napověz a zrovna rozum praví jasnou řečí, že ideální funkční období jsou tři roky: první rok vedoucí pracovník vstupuje do problematiky, druhý rok vše řádně a poučeně vede a řídí, načež třetí rok postupně předává instituci svému nástupci. A ten by neměl být ledajaký. Tak to má být, sama příroda by s tím vyslovila souhlas! Ostatně i prezidentství může u nás trvat všehovšudy deset let ve dvou funkčních obdobích, zatímco ve Spojených státech nanejvýš osm let, ani o týden víc. Pokud F. D. Roosevelt prezidentoval mnohem déle, existoval k tomu více než vážný důvod: Amerika byla ve světové válce.

V posledních dvanácti letech (ani předtím) však plzeňská katedra češtiny s nikým do světové války nevstoupila. Nepřipletla se ani do nějakých žabomyších šarvátek o hloupoučké předražené kachny do zlatova na náměstí, neprobíhaly v ní boje a zápasy o funkce, o funkce a o funkce. Takže ani v ní by vedoucovství kateder nemělo trvat víc než zmíněná dvě funkční období, rozhodně ne déle! Zdálo by se, že na to je jednoduchý recept: aby se někdo mohl stát poprvé nebo i podruhé vedoucím katedry, měl by se vyhlásit řádný konkurs, přihlásí se kandidáti – a lidé důvěryhodní a uvážliví v patřičné komisi podpoří toho, kdo v nich vyvolá nejpříznivější dojem. Zejména toho, kdo předloží erudovanou představu, jak by měla katedra vypadat, jakým směrem by se měla vyvíjet, na co by se měla zaměřit, jak se věci mají s financováním, s doktorským studiem, s publikační aktivitou, s perspektivním personálním obsazením atd. Problémů je habaděj. A jsme opět u otázky, zda máme Viktorovi gratulovat či naopak: nikdy se žádného konkursu nezúčastnil, neboť žádný konkurs nebyl nikdy vyhlášen, v žádném konkursu tudíž nezvítězil a v žádném také neprohrál: vedení fakulty ho pokaždé do funkce jmenovalo a šmytec. Pořád a pořád. Pravděpodobně si děkanát tuze přál vytvořit v Plzni, věhlasném doupěti právníků, rekord v počtu let ve funkci.

Kdyby se vyhlásily řádné tři konkursy, možná by z nich Viktora odešel s věncem vavřínovým jako ten, kdo udolal všechny soupeře, anebo by přišel k funkci takříkajíc pouze o prsa. K ničemu takovému však během dvanácti let nedošlo, zatímco na jiných katedrách se konkursy regulérně pořádají a jsou něčím zcela přirozeným, čili pokud se tak neděje, je to něco zhoubně nepřirozeného, jde o pořádnou anomálii, úchylku, jednoduše o něco proti dobrým mravům. Proto v Plzni nemusela být veřejně obhajována žádná koncepční představa o vývoji plzeňské literární a jazykové bohemistiky. A pokud nemusela být obhajována, existuje vůbec? Nebo už plesniví spoustu let? Povědomost můžeme mít pouze o tom, že o vedoucím místu na plzeňské katedře češtiny se nerozhoduje na základě konkursu, ale… Nechtějme raději vědět, čeho. Proto zlí jazykové prohlašují, že nynější sedmdesátník si odkroutí ve vedoucí funkci ještě celou řadu příštích funkčních období, bude navyšovat svůj rekord o další a další roky a desetiletí. Nuže, nechť mu zdraví slouží, jenomže – cui bono?

Dobrá, Plzeň má v této sféře rekord, kterému není rovno. Vskutku však, cui bono? Řadu let na zmíněné plzeňské katedře působil jako řadový učitel univ. prof. Aleš Haman, chlouba české literární bohemistiky. Pak odešel a neodcházel rád. Odcházel velice zklamán. V Plzni mu nebylo přáno, jeho vědecká aureola se zdála být na obtíž, leč v Českých Budějovicích (kam se přemístil) tento „nepraktický“ vědec v čele katedry exceloval. Jako koncepčně myslící a jednající badatel za nedlouhou dobu zkultivoval tamější bohemistiku po stránce badatelské a organizační na vysoké úrovni, zatímco jinde si s podobnými problémy jednoduše nevěděli rady. Marná sláva, Haman se v „Budějkách“ zaskvěl jako pedagog i budovatel. A kolik odborných knih po roce 2000 napsal a vydal! Všechny potvrzují, že jde o nepopiratelnou osobnost našeho bohemistického teoretického myšlení o literatuře. V Plzni po něm žel zůstala propastná „černá díra“. S nadsázkou řečeno málem větší, než jaké astronomové objevují v kosmu. A co je teď v té černé díře?

Holt se na západočeské univerzitě mohou kasat nejenom unikátním rekordem v počtu let bezkonkursového přebývání ve funkci, ale i pořádnou černou dírou. Žádné gratulace si ovšem v tomto směru Plzeňané nezaslouží. Museli po odchodu Aleše Hamana zakusit velké zklamání, i když si to nejspíše nepřiznávali. Ale proč jim to vyčítat? Mají, co chtěli. A dobře i nedobře jim tak.