opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-6
hodiny
-2
0
minuty
0
-2
sekundy
-5
-9

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



„Ano, takhle by to vypadalo,“ povzdechl si Jeroným. Otvor, kterým se Myrtil propadl podlahou odkrýval pozoruhodný výhled. Ohromná jeskyně byla vyplněna velkým množstvím různých přístrojů, nářadí a měřáků, několika truhlářskými stoly, kovářskou výhní, kovotepeckou dílnou a spoustou dalších věcí ze všech známých řemeslných oborů. Hlavní dominantou sluje byl ale jakýsi ohromný stroj, který byl opatřen sedmi páry kol a stál na kolejích, jaké používaly Spojené železnice.

„Nestalo se vám nic, Myrtile?“ zavolala dolů Zuzana.

„Nebojte se, jsem v pořádku,“ zahalekal šťastně Myrtil a se zájmem se rozhlížel kolem sebe.

„To možná nebyla zcela přesná definice,“ naklonil se Jeroným k hraběti, „spíš měl říct, že se mu po fyzické stránce nic nestalo.“

„Alespoň někdo se tady těší dobrému zdraví. Nemáte náhodou hřeben, přece tam dolů nepůjdu takhle,“ řekl pištivým hlasem hrabě Samuel.

„Odvahu hrabě, hlavně odvahu, musíte být statečný,“ poplácal ho Jeroným soustrastně po zádech a odhodlaně skočil otvorem za Myrtilem.

„Podívejte se kolem sebe, Jeronýme,“ přivítal ho nadšeně Myrtil, „víte co to znamená pro muzeum? Ušetří nám to léta výzkumů a bádání.“

„Mně to právě ušetřilo spoustu peněz, které jsem za to mohl dostat,“ poznamenal sarkasticky Jeroným.

„Jak?“ nechápal Myrtil.

„To nic, pusťte to z hlavy,“ položil mu Jeroným ruku na rameno, „tak tohle je tedy ten pradědečkův poklad?“

„No jistě, jenom škoda, že to není zlato, ale tahle kovová rachotina.“

„Rachotina??? Myrtile, to, co tady před námi stojí, způsobí převrat v železniční dopravě a muzeu to přinese tolik peněz, že budeme moci otevřít filiálky po celém světě. Tedy po celém dosud známém světě.“

„Neříkejte, a jakpak to?“ vytvořil Myrtil grimasu nechápavého zájmu.

„Jak, jakpakto? Copak jste to nepochopil? Tenhle stroj se dokáže pohybovat sám od sebe. Žádní koně, jenom nějaké to palivo a tradá.“

„Hahahaha, to bylo povedené, Jeronýme, ale teď vážně, vidíte těch přístrojů a měřáků kolem? To by trvalo roky, něž bychom si mohli něco takového dovolit…“

„Vy evidentně schválně zlehčujete situaci!“ řekl Jeroným.

„Ale vůbec ne, jenom nechápu vaši radost z něčeho tak ošklivého, jako je tohle.“

„Aha, takže vidím, že vás budu muset přesvědčit názorně. Jako vždycky, že.“

„Haló, vy tam dole, mohl byste někdo hraběti vysvětlit, že ta vesta co má na sobě mu sluší a je zbytečné teď shánět nějaké vhodnější šaty?“

„To není žádná legrace, abyste věděli,“ ozval se hrabě vysokým hláskem, „vám to asi nepřijde důležité, ale to jak člověk vypadá, je jeho první vizitka. A vám se Zuzanko divím, vy byste se mnou měla být na jedné lodi.“

„Pojďte sem dolů a můžete být na jednom vlaku, jenom opatrně při dopadu, je tady dost štěrku,“ navrhl Jeroným.

„Musíme někde sehnat upíra, který bude ochotný hraběte pokousat, jinak s ním nevydržíme,“ zamumlal Myrtil.

„Co jste to říkal?“ otočil se na něj Jeroným od kotle, ve kterém se pokoušel rozdělat oheň.

„Že musíme nechat hraběte pokousat upírem, jinak se z něj co nevidět stane ženská se vším všudy. Vy jste neslyšel, co říkal o té vestě?“

„Slyšel. Je s tím už pomalu otravný. Kdyby Zuzanu nekousnul, nemusel by se teď starat o to, jestli mu nějaká vesta jde k pleti. A vy myslíte, že to pomůže, když ho nějaký jeho kolega kousne?“

„Proč by to nemělo pomoci? Pokud vím, a koneckonců, hrabě nám to také tak vysvětloval, než se z něj stal ten trapný vestita, že když se strefíte do té správné tepny, stane se z oběti upír. A to přece potřebujeme, ne?“

„Ale to není vůbec špatný nápad Myrtile, jenom nám ještě schází ten upír.“

„Tak ukažte, já vám pomůžu zatopit a jedem,“ koncentroval se Myrtil už zcela jenom na přístroj, protože nadšení technika v něm zvítězilo nad uraženou ješitností.

„Kam?“ chtěl vědět Jeroným.

„No co kam, ty koleje přece někam vést musí, nemyslíte?“

„Ale to jistě, ale co ten váš názorový obrat?“ neodpustil si Jeroným.

„To víte, co kdybyste měl pravdu. U převratného objevu nechci chybět.“

„Íííííííííí… žuch.“

„Á, slečna Zuzana dopadla,“ poznamenal Myrtil.

„Vyprošuji si, abyste mě takhle podceňoval,“ ozvala se Zuzana Myrtilovi za zády, „to byl hrabě.“

„Au, to bolí. Íííííí. Umazala jsem si kalhoty,“ bědoval na zemi hrabě Stoker, tedy spíše hraběnka Stokerová.

„To není možný,“ zakroutil Myrtil hlavou. „Já ho snad půjdu kousnout sám, vestita.“

„Kohože, Myrtile?“ zajímalo Zuzanu.

„Vestita. Hrabě je totiž vestit.“

„Vestit?“

„Jistě, vestit. Máte něco proti vestitům?“ připojil se Jeroným.

„Pokud myslíte hraběte, tak jenom to, že už mně leze s tím fňukáním na nervy. To takhle dělají všechny ženský?“

Myrtil a Jeroným smutně pokývali hlavou.

„Aha. No, neměla jsem se tak hloupě ptát. Popojedem.“

„Ještě jednou upustíte ten kapesník, hrabě, tak vám naplácám na zadek!“

„A to byste vážně udělal? Božíčku…“

„Štípněte mě někdo, ať vím, že se mně to jenom zdá,“ sepnul ruce Myrtil.

„Vy ne, hrabě!!!“

Hrabě Stoker se uraženě usadil na tendr a nafoukl tváře.

„Dospívá, všimli jste si toho? Teď je někde uprostřed puberty,“ řekla Zuzana.

„Upíři nestárnou, Zuzanko.“

„Já vím, Jeronýme, ale on dospívá duševně. Když vydržíme ještě několik hodin, bude s ním zase řeč. Tedy bude s ní zase řeč.“

„Už aby to bylo. Všimnul jsem si, že každých patnáct minut má stavy nekontrolovatelné hysterie a bolí ho břicho. Když se to přepočte na reálný čas, počkejte… aha, už to mám. Bohužel to bude o něco víc, než jen pár hodin. Spíš několik dní.“

„Jaký je tlak?“ ozval se Myrtil, ve kterém se probudil jeho profesní zájem a neustále zkoumal všechny přístroje, v kabině.

„Ručička se blíží k té červené rysce,“ hlásila Zuzana, zatímco Jeroným ládoval polena do kotle.

„Tak jí nechte přelézt ještě dál.“

„Ale Myrtile, u té další rysky je nakreslená lebka s překříženými hnáty!“, nesouhlasila opatrně Zuzana.

„Věřte mi, jsem taky Kuštil jako pradědeček. U nás v rodině se vždycky hodně přehánělo.“

„Kam to asi tak vede?“ zeptala se Zuzana.

„Tak to nemám ani tušení. Pod celým Mořičvílem jsou míle starých chodeb a jestli využil starý pan Kuštil svůj vynález v celém rozsahu, jaký se nabízí, můžeme se hezky projet,“ rozvíjel Jeroným myšlenku.

„Teplota?“

„Strašně rychle stoupá.“

„Víte co mě napadlo? Nemáte u sebe někdo kousek té kvasnicové náhražky?“ zeptal se Jeroným.

„Myslel jste můj Nadýmač částic, že ano?“ ozvalo se zpod podvozku.

„Jistě Myrtile, promiňte. Nemáte u sebe někdo náhodou Myrtilův Nadýmač těstových částic?“ opravil se Jeroným.

„Já to moc dobře slyšel,“ zahuhlal Myrtil, „mám, abyste věděl. To mně připomíná, že jsem šel včera původně nakoupit a že až se vrátím domů, tak mě manželka pravděpodobně zabije.“

„Žádné strachy. Zabila vás, když jste zboural jižní křídlo?“ utěšoval ho Jeroným, Myrtil mezitím vylezl zpod kol a podal mu balíček s urychlovačem.

„To ne, ale jenom proto, že ona byla pod jižním křídlem, když se to stalo. Nesla mně tenkrát svačinu.“

„Našel jsem v kapse ještě trochu Evrta,“ zajásal Jeroným.

„Chápu dobře, že chcete obě směsi zamíchat do kotle s vodou?“

„Chápete, umíte si představit ten výkon?“

„Dokonale chlapče, dokonale,“ pokýval Myrtil chmurně hlavou.

„Je to bezpečné?“ zajímalo Zuzanu.

„Ne,“ řekli současně Myrtil i Jeroným.

„Dobrá, v tom případě to tam klidně hoďte, já jen abych věděla, na čem jsem.“

„Nechci sýčkovat, ale hrabě je už nějak dlouho potichu,“ začal se kolem sebe rozhlížet Jeroným.

„Tak to buďte v klidu. Maluje si uhlem oči.“

„Co dělá ta ručička, Zuzanko?“

„Teď už nic, ale jak jste hodil do kotle ty věci, tak se třikrát protočila kolem dokola.“

„Výborně, takže se připravte, jdeme na to,“ zamnul si ruce Myrtil.

„Neměli bychom alespoň sundat hrabě Stokera sem dolů k nám? Vždyť nevíte, co to udělá,“ strachovala se Zuzana.

„Na tom něco je,“ souhlasil Jeroným, „pane hrabě, pojďte sem k nám dolů, ať nám neofouknete!“

„Tsss…“

„Tak pane hrabě, nastydnete a budete se muset alespoň čtrnáct dní poctivě potit v posteli.“

„To asi nebyla ta správná připomínka, Zuzanko, pokud vím, tak upíři jsou fyzicky prakticky nezničitelní, takže nějaká rýma…“ podoktnul Jeroným.

„To je sice pravda, ale on už přece není upír, ne?“

„Jakýpak prošení,“ zaburácel Myrtil, „okamžitě dolů, nebo ti seberu šminky a vymaluju pokojíček na zeleno!“

Hrabě Stoker kupodivu okamžitě slezl dolů a trucovitě se usadil mezi lopaty. Kus uhlu si schoval do náručí.

„Fantastické, jak jste to dokázal?“ zeptala se udiveně Zuzana.

„Nezapomeňte, že mám dceru.“

„Myslíte Evelínu? Jak se má?“

„To se ani neptejte, někdy mám pocit, že jí mám za trest.“

„Ale copak? Zase něco provedla? Ten poslední kousek s natřením kosočtvercového vodotrysku narůžovo mi přišel celkem zábavný,“ zasmál se škodolibě Jeroným.

„Vám to přišlo zábavné a mě to přišlo na dvě stě zlatých.“

„Měl byste respektovat Myrtile, že už má svoje názory.“

„Vy mi něco vykládejte! Já moc dobře vím, že jste jí minule přinesl prak a kovové matice.“

„Je hravá, to je třeba rozvíjet.“

„Slyšíte ho, Zuzanko?“ otočil se Myrtil na Zuzanu, která potichu rozmlouvala s hrabětem Stokerem.

„Mě do toho nepleťte, já mám teď jiné starosti.“

„Víte, co je na tom nejhorší Jeronýme? Když se s zavře s kamarádkami do pokoje a hihňají se. Ale kdyby se jenom hihňaly, to ne. To ony většinou něco navíc ještě něco vymyslí. Minulý týden mně oznámila, že nebude jíst maso, protože zvířata jsou její bratři. Kam se teď člověk podívá, všude leží misky s naklíčeným zrním!“

„Taky byste nejedl své příbuzné.“

„Vy abyste se jí nezastával! Jste úplně stejný jako ona, jediný rozdíl je v tom, že máte k dispozici víc hraček!“

„Ano? Jestli si dobře vzpomínám, leží u vás v pracovně hromada barevných kostiček a shodou okolností jsou ty kostičky poskládané do celkem zajímavého hradu!“

„To je v rámci mých výzkumů,“ zklidnil hlas Myrtil.

„Nepovídejte! Možná nějaký výzkum třecích ploch dvou kvádrů, co říkáte? Ale potom nechápu, proč se vždycky tak vztekáte, když vám to spadne.“

„Vy zase vyrábíte bouchací kuličky,“ přešel do protiútoku Myrtil, „nemyslete si, že to nevím. A dáváte je profesoru Rosničkovi, to vím náhodou také!“

„To je sprostá pomluva!“

„A jak mně teda vysvětlíte, že jsem našel větší než malé množství těch vašich petard i v pokoji u Evelíny a na všech byl váš monogram?“

„Vy jí prohlížíte pokoj???“

„No … jednou jsem tam převlékal postel a jak jsem se náhodou sehnul, uviděl jsem pod postelí…“

„Vy jste převlékal Evelíně postel? Vy?“

„A co je na tom divného, jsem starostlivý otec…“

„To vám nikdo nebere, ale já jsem vás jednou postel převlékat viděl, na konferenci v Abu-Babě a to mně úplně stačilo. Vždyť jste se málem uškrtil!“

„To je pravda a proto chodím občas k Evelíně trénovat.“

„Myrtile! Vy jste tam úplně normálně šmejdil!“

„To bylo vulgární, nemyslíte?“

„To bylo! Víte jak by se jí to dotklo, kdyby to zjistila?“

„Měl jsem starost, no! Copak vy nevíte, jak se poslední dobou rozmohla ta věc?“

„Jaká věc, přišel jsem o něco?“

„Ale no tak, vždyť víte…“

„To tedy nevím. Ty víš Zuzanko, o čem mluví?“

Zuzana zavrtěla hlavou a dál se věnovala šeptem hraběti.

„Nedělejte hloupého, Jeronýme, přeci ten časopis…“

„Časopis???“

„No ano, jmenuje se to Sláva a v rubrice Láska, sex a něžnosti tam píšou neuvěřitelné věci…“

„A vy se bojíte, že to bude Evelína číst a tak se to snažíte z jejího pokoje odstranit?“ zeptal se s účastí Jeroným.

„Ale ne, mám strach, že o něco přijdu…“ přiznal se Myrtil.

„Proč nejsem překvapený,“ podíval se k nebi, přesněji ke stropu krypty Jeroným.

Myrtil zatím zatáhl za táhlo nad svojí hlavou. Jeskyní se rozlehl táhlý pištivý zvuk.

„Co to bylo?“

„Nevím, ale přišlo mně, že to k tomu tak nějak patří.“

Jeroným se opřel o přístrojovou desku a chystal se Myrtila ještě na cosi zeptat, ale jeho loket zavadil o nenápadnou červenou páčku s bleskem a stlačil ji dolů. Lokomotiva vypustila oblak páry, protočila všechna kola a vyrazila neuvěřitelnou rychlostí dopředu.

Řítila se podzemními tunely jako blesk. Jiskry se odrážely od stěn a kouř vyplňoval za rozjetým vlakem celý zbylý prostor, kterým se rozléhal ďábelský zvuk.

„To je síla, co?“ křičel Myrtil.

„Nemohli bychom zpomalit?“ odpovídala mu také křikem Zuzana.

„Já bych rád, ale nevím jak,“ smál se šíleně Myrtil.

„Zkuste vrátit tu páčku do původní polohy!“ napovídal Jeroným.

„Ale kterou, je jich tady strašná spousta!“

„Tak je vyzkoušejte všechny, ale rychle, ty koleje by mohly každou chvilku skončit!“

Myrtil pokrčil rameny a přepnul první páčku, která mu přišla pod ruku.

Ozvala se řada kovových zvuků a ze stran kotle začaly vyjíždět aerodynamické spoilery.

„Zkuste jinou!“

Další táhlo způsobilo, že do okýnek v kabině vyjely skleněné výplně.

Další zakrytovala kola.

„A dost!“ Zuzana se vrhnula k ovládacímu panelu a udeřila do něj pěstí. Vlak začal se skřípěním kol brzdit a kryty začaly zajíždět zpátky do jeho útrob.

„To by mě ale skutečně zajímalo, kde asi tak jsme,“ zamyslela se Zuzana, když stroj zastavil a celá skupina vystoupila na koleje před něj.

„Počítám, že pod městem už asi ne, jeli jsme moc dlouho.“

„Hlavně jsme jeli moc rychle. Hrabě, nemohl byste toho nechat?“

Hrabě Stoker se k Myrtilovi přestal vinout a nasadil uražený výraz.

„Jestli s ním rychle něco neuděláme, stane se neštěstí,“ prohlásil rezolutně Myrtil.

„Co navrhujete?“ zajímalo Jeronýma, „že bychom použili nějaké zaklínadlo? No to je nápad! Zná někdo nějaké? Ne? To je ale překvapení!“

„Jízlivost je přesně to, co nám teď pomůže!“ ohradil se Myrtil.

„To nebyla jízlivost, to bylo konstatování. Není nic, co by se s tím teď dalo dělat.“

„Jestli se nepletu, tak jsme někde pod Temným hvozdem,“ ozvala se Zuzana.

„A jak si můžete být tak jistá?“

„Je to napsané tady na tom přístroji,“ ukázala Zuzana na jednu část obří přístrojové desky.

„A víte že ano?“ řekl uznale Myrtil a sklonil se k přístroji. V ovládacím panelu byl až u země, zřejmě pro nedostatek místa kdekoliv jinde, výřez asi půl na půl metru a v něm bílá deska s něčím co připomínalo mapu. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco na obyčejné mapě je krajina barevně rozlišena systémem zelená les, modrá voda, černá stavby, na téhle byly všechny zmíněné části pouze obrysově vytečkovány a hlavní dominantu tvořily černé čáry v popředí.

„Všimla jsem si toho hned, jak se ta šílenost rozjela. Ta mapa se pohybovala současně s námi a tahle malá jehla uprostřed zřejmě ukazuje, kde právě jsme.“

„Slečno Zuzanko, uvažovala jste někdy o kariéře v našem muzeu?“ zajímalo Myrtila.

„Ani ne, já mám svůj podnik a to mi stačí.“

„Aha. Nicméně, pokud byste někdy… stačí říct.“

„Tohle ale vypadá, že se náš tunel táhne až někam k…“ jel po mapě prstem Jeroným, až se zastavil u červeného kolečka, kde černá čára končila.

„Váš pradědeček všechno tohle podnikal, aby mohl jezdit do hospody?“

Myrtil poněkud znejistěl a pečlivě si prohlédl místo, kam ukazoval Jeronýmův prst.

„No, pokud vím, prababička byla v tomhle ohledu dost přísná, tedy pokud ještě žila, samozřejmě. Dokonce se v naší rodině traduje taková historka…“

„?“

„No víte, je to taková… no dobře, zkrátka, když prý prababička umřela, způsobil si pradědeček otravu alkoholem. Bylo to něco podobného, jako když se dostane trosečník po létech samoty na ostrově, kde se živil jenom kokosy a pomalými žížalami, do obchodního domu pana Kefíra.“

„Tohle nikdy nepochopím,“ řekla Zuzana a kroutila nechápavě hlavou, „jeden by si myslel, že podobné vynálezy vznikají kvůli nějakým vznešeným ideálům, a najednou se dozví, že někdo vynalezne převratný způsob dopravy jenom proto, aby se mohl v noci vyplížit z ložnice a dojet si sedmdesát kilometrů na pivo.“

„Zase to nepřehánějte Zuzanko, ano? U stařenky Vyprášilové žádný alkoholický nápoj nedostanete. Pouze velmi výjimečně.“

„Skutečně?“ podivila se Zuzana tím způsobem, který říkal ‚To si pište, že ano!‘ „Mařenka je shodou okolností moje kamarádka a já vám můžu s určitostí říci, že alkohol se U zdravé Výživy sice koupit nedá, ale kdyby dal, bylo by to nejmíň neškodné pití. Většina mých koktejlů pochází od Stařenky, a to jenom proto, že se jí zdály moc slabé. Už jste si tam někdy zkoušel dát třeba Konopnou limonádu?“

„No, abych řekl pravdu, je to už docela dávno, co jsem tam byl a nějak zvlášť si to nepamatuji…“

„Tak to jste si ji bezpochyby dal. Možná nejen to.“

„Myslíte?“

„Vím. V Mořičvílu platí zákaz podávání takových věcí, a to je ten důvod, proč Stařenka tak prosperuje. Vy jste si nevšimnul, že kolem hostince vládne klid a mír do okruhu několika mil?“

„Abych pravdu řekl, mám to nějaké zamlžené…“

„To je právě ono.“

„Pradědečkovi se ale musí nechat,“ poznamenal Jeroným, „že to byl koumák. Tady vidíte, kam až může člověka dohnat manželské jho.“

Zuzana se na Jeronýma podívala pohledem, který nasazují všechny ženy po celém světě, jakmile jim jejich vnitřní radar naznačí, že někde poblíž je šovinista.

„Ale!“

„Myslel jsem jenom,“ pípnul Jeroným a v tu chvíli mu bylo jasné, jak pravděpodobně jednou skončí, „že kdyby si vzal pradědeček tady pana Myrtila nějakou jinou ženu, nikdy by nevynalezl tenhle samochod,“ pokoušel se o nemožné.

„To známe!“ připojil se překvapivě hrabě, „nejdřív krásný řečičky a jak do toho chudák ženská vlítne, dělají, že jí nikdy neviděli!!!“

„HRABĚ!!!“ vykřikli překvapeně všichni tři.

„No co je? Já jsem pro rovnoprávnost!“

„Napadá vás něco horšího, než je radikální feministický upír, který se považuje za ženskou?“ zajímalo Jeronýma.

„No, ještě jsem slyšel o takové úchylce, která se týkala převážně malých mrtvých zvířátek…“ začal Myrtil.

„MYRTILE!“

„…byli to samí samečci…“

Tunelem se rozlehl mohutný hvizd parní píšťaly.

„Už jste se uklidnili?“ zeptala se Zuzana, když se situace pomalu stabilizovala.

„To mně osobně ještě nějaký ten den potrvá,“ přiznal Jeroným, který byl o píšťalu ve chvíli hvizdu opřený. Každým okem šilhal na jinou stranu, vlasy mu odstávaly ve všech možných směrech a v obličeji měl zděšený výraz. Myrtil ležel na podlaze kabiny a připitoměle se usmíval.

„Kde je hrabě?“ všimnul si Jeroným.

Hrabě byl zahrabaný v tendru v uhlí a něco si pro sebe huhlal.

„Nemá proboha nějaké příbuzné? Vždyť by stačilo, aby ho hryzli jenom trochu, pro člena vlastní rodiny by to přece udělat mohli, ne?“

„Pane hrabě, haló! No tak hrabě, vnímáte nás?“ zkusila to Zuzana. Hrabě však pravděpodobně právě v tu chvíli bloudil lány konopí.

„Zkuste ho oslovit Hraběnko,“ navrhnul Jeroným.

„Haló, paní hraběnko, je někdo doma?“

Hrabě otevřel oči a zdálo se, že dokonce zaostřuje. Byly jasně modré.

„Hmm. Teď jsem si všimnul, neměl hrabě ty oči původně žluté?“ podotkl Myrtil.

„Hrudník měl taky původně poněkud méně klenutý.“

„To je pravda. Paní hraběnko, víte, potřebujeme od vás slyšet, jestli nemáte nějaké příbuzné,“ zřetelně artikuloval Myrtil.

„Ale jistě,“ promluvil hrabě, „strýček Eulián žije ve Hvozdu v rodinném sídle.“

„No výborně,“ zajásal Jeroným, „a co byste řekl na to, kdybychom ho šli navštívit?“

„Ano? No to by bylo rozkošné!“ ožil hrabě.

„Hlavně by to už bylo na čase, když vás tak poslouchám!“ zamrmlal Myrtil.

„Tohle není les! To je džungle,“ zaklel Myrtil.

„A co jste čekal? Turistické značky?“

„Cože to?“

„Turistické značky, vy to neznáte?“ podivila se Zuzana.

„Slečno Zuzanko, při vaší inteligenci, ptal bych se vás, co to je turistická značka, kdybych to věděl?“

Zuzana poznámku ignorovala.

„Já to znám, pane,“ zafuněl Jeroným ze změti větví, „je to poměrně nová záležitost a jistou důležitou roli v tom hraje profesor Rosnička.“

„Nepovídejte? Takže to má něco společného se salonem madam Čurbesové? Něco jako šipky namalované na tělo, pro úplné začátečníky?“ podivil se Myrtil.

„Pane Myrtile! Někdy mám pocit, že ještě navštěvujete Mořičvílskou základní!“ zvýšila varovně hlas Zuzana.

„Já nevím, proč se stále pohoršujete Zuzanko,“ bránil se Myrtil, „vždyť celé osazenstvo včetně madam Čurbesové k vám chodí na snídani.“

„To ano,“ připustila Zuzana, „ale o práci se u mě nebaví. To je pravidlo. Mně je jedno, kdo přijde a co si dá k pití, ale pracovní záležitosti si musí nechat na doma. Víte, že ke mně chodí i podomní čistič žump a kanalizací Hovnocuc?“

„Skutečně?“

„Skutečně. A víte co by to bylo, kdyby mně nebo některému z ostatních hostů začal vyprávět, jak bylo v práci?“

„Na tom něco je, pane,“ zastal se Zuzany Jeroným.

„Řeknete mně už konečně, co jsou to ty turistické značky?“ snažil se odvést řeč jiným směrem Myrtil.

„Profesor Rosnička založil Klub Mořičvílských turistů, a…“

„Co že to založil?“

„To je spolek lidí, kteří chodí po lese a ve skalách a tak podobně. Alespoň myslím, že to tak je.“

„A jaký to má smysl?“ nechápal Myrtil.

„Kochají se přírodou, sbírají borůvky, angreštojdíky [1], maliny…“

„To já přece dělám taky a nepotřebuju se sdružovat do nějakýho klubu!“

„Ale oni navíc právě malujou po stromech barevný puntíky, aby i ostatní turisti věděli, kudy mají jít.“

„Snad po cestě, ne? Když hledám houby, tak jdu do mlází, když chci ostružiny, jdu do ostružiní. Když nevím, kde jsem, tak se zeptám. Na co sakra nějaký puntíky?“

„No, aby se nemusel člověk ptát, kde je?“ zkusil to Jeroným.

„A navíc to musí docela hyzdit les, ne? Samej puntík. A jestli potom všichni chodí stejnou cestou, tam to musí vypadat!“

„Taky tesají do pískovcových skal schůdky a připevňují tam zábradlí,“ doplnila jen pro upřesnění Zuzana, ale už pochopila, že to nemá valnějšího smyslu. Když si vzal Myrtil do hlavy, že je něco nesmysl, dokázal vás o tom spolehlivě přesvědčit.

„Takže navíc ještě hyzdí skály, ano? Aby tam mohl lézt kdejakej trouba a vykřikovat ‚Óch, jaký nádherný výhled!‘. Jenom toho smetí, co se musí podél těch vašich značek válet!“

„Dělají na rozcestí cedulky…“ pípnul Jeroným.

„Asi si budu muset s Rosničkou promluvit. Nejenom, že na mě neustále valí oči, on mně ještě krade barvu na cedulky!“

„Ale no tak, Myrtile, snad nebude tak zle,“ konejšil ho Jeroným.

„Turista.“

„No, klid,“ přidala se Zuzana.

„Rosnička. Už mě štve dlouho! Celých těch čtyřicet let, co je v muzeu odebírá katalog Madam Čurbesové a myslíte si, že mě nechal alespoň jednou podívat?“

„Nechal?“ zkusila to Zuzana, která na okamžik zapomněla na svoje pevné morální zásady a převládla u ní přirozená zvědavost.

„Nenechal, kruci! Musím si kupovat svůj, a to není vůbec laciná záležitost. Speciál se Sladkou Lulu stál přes 4 zlaté, víte co to je, taková spousta peněz?“

Jeroným zúčastněně pokýval hlavou a na chvilku se nepřítomně zadíval směrem k vrcholkům stromů. Zuzaně se naopak ve tváři objevil překvapený výraz. Asi jako člověku, který zjistí, že jeho soused pěstuje ve sklepě krokodýly.

„Vystřihuje si z něj obrázky a lepí si je na zeď! Ale já mu to zatrhnu. Celé oddělení se musí podělit o jedno číslo a milostpán má svoje!“

Myrtil klel ještě poměrně dlouhou dobu, ale po nějakém čase se nakonec přeci jen uklidnil. Prodírali se hustým lesem, kde se dalo orientovat pouze Jeronýmovou progresivní směrovou metodou, která spočívala v tom, že dva členové skupiny se postavili za sebe v předpokládaném směru a třetí si stoupl nějaký ten kus cesty před ně do zákrytu. Potom poslední přešel dopředu a celý postup se stále dokola opakoval. Podle Jeronýma to byl jediný způsob, jak se vyhnou situaci, kdy po dvoudenním pochodu dorazíte na místo, kde najdete svoje vlastní konzervy. [2] Celé to kazil pouze hrabě, který pobíhal mezi stromy a sbíral sporadicky se vyskytující lesní květiny a pletl z nich věneček.

„Já nevím, že si někdo postaví hrad na tak blbým místě,“ poznamenal Myrtil.

„Je to upírský hrad, u toho se to tak nějak předpokládá. Buďte rád, že se k němu neblížíme od bažiny,“ namítla Zuzana.

„Tady je někde bažina?“

„Samozřejmě že ano. Taky se klidně vsaďte, že v noci uvidíte měsíc v úplňku jak se překrývá s věží.“

„Ale vždyť jsi tam Zuzanko nikdy nebyla, jak to můžeš vědět?“ zajímalo Jeronýma.

„Nezapomeň, že mám hostinec U Příšerného šklebu. Stejně tak bych vám uměla popsat vlkodlačí doupě, nebo dračí sluj.“

„K vám chodí i draci? Já myslel že neexistují!“

„Nechodí. Ale sem tam zaskočí nějaká ta čerstvě zachráněná princezna. Většinou si objednávají velkého panáka.“

„To by mě zajímalo, kdy už tam budeme, docela mě unavuje to nekonečné přelézání padlých kmenů. Ještě že jenom obyčejně bloudíme. Teď si představte, kdybychom bloudili a ještě k tomu byli turisti. To by bylo trauma, značka nikde…“ Přisadil si Myrtil, ale nikdo to nekomentoval.

„Slečno Zuzanko,“ ozval se náhle hrabě, který najednou přestal hopsat kolem.

„Ano hrabě?“

„Něco bych vám ráda řekla, něco velmi diskrétního,“ zčervenal hrabě.

Zuzana k němu přišla blíž a hrabě jí něco pošeptal do ucha.

„Jistě,“ řekla Zuzana, „pánové, počkejte na nás chvilku, musíme se jít podívat támhle za ten keřík, hrabě našel opravdu pěknou květinu.“

Když odešli, povzdech si Jeroným:

„Už abychom tam byli a strýček ho kousnul. Teď už je z něj ženská se vším všudy.“

„A to doteď nebyla?“ podivil se Myrtil.

„Něco tomu chybělo, nevšimnul jste si?“

„Ani ne, co?“

„Má nutkání chodit čůrat ve dvou.“

„Slyšeli jste to? Někdo našel vchod do podzemí a zahoukal na píšťalu!“ zastavil se Myrtil.

„Těžko,“ nesouhlasil Jeroným, „tohle by píšťalu přinejmenším roztrhlo. To bylo daleko silnější. A nebezpečně blízko!“

„Navíc, osobně jsem ten poklop maskovala větvemi,“ poznamenal hrabě.

„To mohl být jedině Cyril,“ řekla klidně Zuzana.

„Kdo?“

„Cyril, hejkal. Jednou za čas se u mě zastaví se svým přítelem Vilémem. To je duch.“

„Aha. Samozřejmě. Jsou agresivní?“

„Cyril s Vilémem? Kdepak. To jsou milí… jsou prostě milí. Cyril mně většinou naštípe dřevo na celý měsíc. Má ohromnou sílu.“

„No dobrá. Myslíte, že už budeme u hradu?“

„Počítám, že tak za půl minuty,“ řekla Zuzana.

„Vy to víte takhle přesně?“

„Ano. Vidíte támhletu skálu zarostlou mlázím?“

„Samozřejmě, takhle velkou skálu přece musí vidět každý.“

„Tak to je on.“

„Kdo?“

„Hrad přece.“

Myrtil s Jeronýmem se zkoumavě zahleděli na skálu a po chvilce museli oba konstatovat, že na ní něco skutečně není v pořádku. Byla sice téměř kompletně pokrytá velkou vrstvou ostružiní a břečťanu, ale rozhodně bylo zvláštní, že se v ní daly po chvíli vypozorovat spáry a obrovská hradní brána, změněná vegetací k nepoznání. Branou do hradu nikdo už dlouho evidentně nevešel. Když se Jeroným zaklonil a pokusil se pohledem proniknout hustou clonou tvořenou korunami stromů, jeho mozek mu z různých střípků poskládal siluetu několika věží.

„Je to vůbec obydlené?“

„Nezapomeňte, že každý upír se umí proměnit v mlhu nebo v netopýra. Potom se jakákoliv brána jeví jako velká zbytečnost.“

„Tak proč tady ksakru je?“

„Tradice Myrtile. Už jste viděl hrad bez brány?“

„Takže je to podobný případ, jako když se na svátek sestry Broskvové dává nade dveře kočka v kšandách a nikdo vlastně pořádně neví proč, ale všichni to tak dělají?“

„Něco takového. I když já osobně to považuji za surovost,“ přikývnula Zuzana.

„No, náhodou, naše Micka se na to každý rok strašně těší. Dokáže se na těch kšandách houpat celé hodiny. Největší radost má z toho, když k nám někdo přijde a pořádně ji rozhoupe. Ostatně, Jeroným by vám mohl vyprávět. Zrovna vloni mě přemlouval, jestli bych ho nemohl pověsit vedle Micky.“

„No Jeronýme, je to pravda?“

„Ano, je to pravda,“ připustil Jeroným, „ale je třeba dodat, že to už bylo silně k ránu, bylo to na Překříženém mostě a ne u Kuštilů doma, že při tom Myrtil neustále křičel Jump jump a že se tam na těch kšandách skákalo celkem běžně. Pan Kefír tam měl takové zařízení, že s ním potom člověka vytáhli zase nahoru, když se kšandy ustálily. Stálo to tuším deset měďáků a Myrtil sám skákal aspoň sedmkrát.“

Myrtil se otočil k nebi a pozorně začal pozorovat koruny borovic.

„Vy se začínáte pěkně vybarvovat, Myrtile,“ řekla mu Zuzana, „když se u mě objevíte na snídani, tváříte se jako slušný člověk a teď se dozvídám takovéhle věci. Kolik jste toho tenkrát vypili?“

„Jenom trochu vína a nějakou tu skleničku whisky.“

„Jak kdo,“ poznamenal Jeroným.

„Ano?“ zpozorněla Zuzana.

„Já skutečně vypil jenom několik skleniček vína, ale co se týče Myrtila, ten by měl mít kocovinu ještě dneska.“

„Já bych to nepřeháněl,“ brblal Myrtil.

„Vy už jste to přehnal. Neměl jste mně ty kšandy přeřezat, mlčel bych.“

„On vám ty kšandy přeříznul?“

„Ano. Spíš přepižlal.“

„Vždyť se mohl zabít, Myrtile!“ zhrozila se Zuzana.

„Ale nemohl,“ protestoval Myrtil.

„To je pravda,“ souhlasil Jeroným, „ale jenom proto, že pod mostem projížděla nákladní loďka s hnojem ze stájí pana Žužly,“ dodal naštvaně.

„A co byste chtěl? Víte kolik jsem toho v sobě měl? Taky mě to mohlo klidně napadnout, když pod mostem projížděla loď plná hřebíků!“

„A to prý nemám přehánět. Jen to řekněte, co jste všechno vypil. A že to byl váš nápad, jít na most.“

„DOBŘE! Měli jsme v muzeu takové sezení u příležitosti toho svátku a stále se jen připíjelo na zdraví sestry Broskvové, potom na její kotníky, pak na kolena… zkrátka něž jsme se propili k očím, leckdo už nevěděl, kdo to sestra Broskvová je. Vydržel jsem jenom já a Rosnička.“

„Pěkně to z vás leze, Myrtile…“

„Já se nemám za co stydět. Měla byste Zuzanko vidět, jak dopadli ostatní. Docenta Křovínka museli sundávat z kašny před divadlem. Seděl až úplně nahoře a dělal chrliče.“

„Myslíte tu obrovskou kašnu před divadlem? [3] Jak se tam proboha dostal?“

„To vám můžu říct naprosto přesně,“ řekl Jeroným, „odnesl ho tam asistent Žlababka, který se vydával za kondora.“

„Za kondora? Jeronýme! To nemyslíte vážně!“

„Myslím to naprosto vážně. A to zdaleka nebylo to nejhorší. Celé oddělení Bagatelizovaných nerostů se svléklo donaha a uspořádalo závod v běhu napříč nábřežím. Velitel Mataharis to tenkrát pozoroval z okna a dělal si poznámky. Jednou se jim to těžce vymstí, Mataharis má paměť jako slon.“

„Poslouchejte, co když necháme tu dávnou historii prostě už spát a zaklepeme na tu bránu?“ navrhnul Myrtil.

„Dobrá, ale nemyslete si, že si to nebudu pamatovat. Až se letos ráno po dni sestry Broskvové připotácíte pro nějaký vyprošťovák, nemyslete si, že vás budu litovat!“

„Dobrá, dobrá… tak já klepu, ano?“

Brána se otevřela vteřinu předtím, než na ní udeřila Myrtilova pěst.

 

moricvil

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. Angreštojdík úlisný – lesní rostlina, ve které se spojily vlastnosti typické pro jahody, borovici a lidového řezbáře. Výsledný plod je v průměru asi deset centimetrů velký, je potažený kůrou a uvnitř je jahodový džem a malá dřevěná lžička. Každý angreštojdík má nepatrnou inteligenci a tak je schopný v blízkosti sběračů lesních plodů celkem zdárně simulovat zavřenou šišku. V Hornoskalních horách se zcela vzácně vyskytuje jeho vzdálený příbuzný, Angreštojdík tupý, který se od Angreštojdíka úlisného liší především tím, že není schopný simulovat nic, což je také důvod jeho již pouze vzácného výskytu, a tím, že uvnitř obsahuje na rozdíl od svého chytřejšího bratrance zázvorovou limonádu a brčko.
  2. Tento zvláštní jev je možné ovšem ve finále zpozorovat prakticky pokaždé, bez ohledu na to, jak mazaný bloudící člověk je. Z čistě statistického hlediska je to samozřejmě zcela nemožné už jenom proto, že strefit se po několikahodinovém bloudění všemi směry přesně na místo, odkud jste vyšli, má pravděpodobnost přibližně 1:1026. Jenže málokterý bloudící člověk je tak dobrý statistik.
  3. Kašna před budovou Mořičvílského divadla byla názornou ukázkou toho, co se stane, když stavitel dostane na dílo určitou sumu peněz, kterou musí stůj co stůj proinvestovat, aby peníze nepropadly. Kašna se tyčila do impozantní výšky 45 metrů a o celých sedm metrů tak převyšovala budovu divadla. Byla ozdobena velikým množstvím všelijakých ozdob, a tak se stávalo, že si jí náhodní návštěvníci města pletli s přírodním útvarem.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
prosinec 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< lis Jan >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • sojka jan { Vladimíre! Ty sice nejmenuješ, ale já tyhle hry na schovávanou absolutně neuznávám. Takže: ten "neumětel",... } – 09. 12. 18:42
  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody