opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-1
-5
hodiny
0
-7
minuty
0
-3
sekundy
-2
-6

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Poštovní doručovatel Jakoblesk uháněl na svém koni temným lesním hvozdem a chvěl se strachy. Do rajonu stařenky Vyprášilové mu zbývalo ještě mnoho mil a on si jasně uvědomoval, že jestliže tam bude v naprostém bezpečí, pak v místě, kde se nachází právě teď, to ani náhodou neplatí. O Temném hvozdu kolovaly různé pověsti, a kdyby z nich byla pravda byť jen jedna desetina, tak by sem stejně vlezl jedině sebevrah. Jakoblesk sebevrah nebyl. Ale musel živit rodinu, a to nebylo jen tak, tři děti toho přece jenom sní docela dost a tak když se ráno dozvěděl, že Mořičvílský poštovní úřad rozvázal dohodu se Spojenou železnicí a že se bude pošta do hor doručovat postaru, tedy koňmo, jenom pokrčil rameny a šel sedlat. Teď toho litoval. Tma byla skutečně hustá a slabý sluneční svit, který pronikal mezi stromy stačil sotva na to, aby nesjel z cesty, která by se hledala špatně, i kdyby bylo světla dost.

„Bububububu,“ ozvalo se mu náhle za zády.

A už je to tady, pomyslel si Jakoblesk a pobídl koně.

„Bubububu!“

Jakoblesk se neodvažoval otočit.

„BUBUBUBU!!!!“

Hrůza ho obcházela a mlsně se šklebila, ale Jakoblesk stále urputně zíral před sebe a pobízel koně k šílenému výkonu.

„PROMIŇTE? MOHL BYSTE ZASTAVIT TO ZVÍŘE?“

Jakoblesk poslech, a když se uřícený kůň dostal do klidového stavu, rozhodl se zariskovat a otočil se. Ke svému úžasu nespatřil absolutně nic.

„Asi je vám divné, že nic nevidíte, že?“

„To je pravda,“ vykoktal ze sebe Jakoblesk.

„To bude tím, že jsem duch a jsem neviditelný.“

„Aha.“

„Hlavně neomdlévejte nebo tak něco, já vám nic neudělám.“

Jakoblesk zahnal motání hlavy.

„A proč jste na mě teda dělal to bubububu?“

„Abyste se lekl a padnul z koně.“

„Tak to mně teda zrovna vy vykládejte, že mně nic neuděláte, to jo,“ rozzlobil se Jakoblesk.

„No, neudělám, jenom jsem potřeboval, abyste zastavil.“

„Jo? Tak proč jste to normálně neřekl?“

„A vy byste zastavil?“

„Ani náhodou!“

„Tak vidíte!“

„Přece nebudu zastavovat duchovi!“

„Ale já jsem hodný duch.“

„Ale to já přece nemůžu vědět.“

„Vždyť vám to říkám!“

„Teď, ale jak jsem to mohl vědět, když jsem to valil tady na Karlovi.“

„Hele, chlape, já sice jsem hodnej duch, ale to se může snadno změnit!“

„Dobře, dobře, snad nebude hned tak zle. Co vlastně potřebujete?“

A Vilém se dal do vysvětlování.

„TAK CYRILE, JDI NA TO,“ poplácal Vilém Cyrila po rameni a ukázal na lesní cestu, po které se blížil pomalý poštovní doručovatel.

„Když já mám strašnou trému, Vildo.“

„Ničeho se neboj, každej víl musí nějak začít.“

„Když já fakt nevím, Vildo…“

„Teď už se nedá nic dělat, dělej, než odjede!“

„Tak teda jo…“

Cyril, oblečený do čehosi, co se skládalo ze sto let staré záclony, spousty kapradí a věnečku z pampelišek vyběhl doprostřed cesty a začal tančit menuet. Měl při tom naprosto soustředěný výraz, který mu ale občas zkazilo, když zakopnul o závoj. V přímém kontrastu s jeho oblečením bylo jeho hustou srstí porostlé tělo, které na mnoha místech prosvítalo. Celý výjev působil jako noční můra všech příznivců baletu, módy a zoologie.

Poštovní muž omdlel a svezl se k zemi.

Vilém Tříska se chytil za svoji průsvitnou hlavu.

„No tak, pane Jakoblesk, proberte se!“, pleskal Vilém po tváři bezvědomého muže.

„Víš Viléme, já vím že jsi kamarád, ale podívej se, co se tomu člověku stalo!“

„Chtěl jsem ti udělat radost.“

„To je od tebe pěkný, ale přece jenom, co když už se neprobere?“

„Možná bys mohl výjimečně, ale skutečně výjimečně trochu houknout,“ navrhl Vilém.

Cyril okamžitě ožil.

„Vážně Vildo?“

„Jasně. Ale jenom fakt malinko.“

„Ale… víš, že to nemá Stařenka ráda, když jí houkám v okolí hostince.“

„Tady jsme docela daleko, neboj.“

„No, když já se znám. A Stařenka má uši jako netopýr. Já bych ti Vildo nikdy nepřál, aby ti promlouvala do duše jako mně. Fakt ne. Byl jsem takhle malinkej,“ ukázal Cyril mikroskopickou mezeru mezi svýma dvěma prsty. I když mluvit v Cyrilově případě o prstech nebylo právě to nejvýstižnější označení.

„Tohle pochopí. A navíc, víš, že to zabere, pamatuješ na krávu pana Šimíčka? Stačilo trochu houknout a bažina nebažina, za chvíli byla venku. A sama.“

„Tak já to teda zkusim, když myslíš.“

Huehajodlyjáááááááááááááááááá!“

„Co?“ vyskočil jako blesk Jakoblesk a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Potom spatřil Cyrila a ulehčeně vydechl.

„Hejkal? Zaplaťpánbůh za ty dary. To byste mně pánové nevěřili, co jsem před chvílí viděl.“

„Ano?“ zajímalo Cyrila.

„No, tak byla tam taková … AU!!!“

„Promiňte, asi jsem vám omylem šlápl na nohu,“ omluvně se usmál Vilém. Možná byste měl raději rychle odjet, víte, když jsme vás křísili, tak vám to Cyrilovo zahejkání pomohlo, ale nejsem si jistý, co by to s vámi udělalo za bdělého stavu.“

„Ale já už přece nebudu hej… AU!“

„No, už zase, promiň Cyrile!“

„Co to děl…“

„PROMIŇ CYRILE!“

„Aha. Samozřejmě. Už to na mě zase jde.“

„No tak to já tedy raději skutečně pojedu, když myslíte,“ řekl spěšně Jakoblesk, nasedl na koně a spěšně odjel.

„Ty, Viléme, co jsi mu to vlastně napovídal?“

„No co, že mám stydlivýho kamaráda a chci mu udělat radost a jestli by nemohl dělat nadšeného obdivovatele a …“

„Skutečně?“ V některých chvílích si Cyril pravděpodobně půjčoval intelekt od kolemjdoucí zvěře. Od velkého množství zvěře.

„No…“

„Viléme!“

„Popravdě řečeno, řekl jsem mu, že je to kamarádka.“

„Jaká kamarádka?“

„Víla.“

„Takže ne já jako víl?“

„Ne. Víla. Hezká víla. Tak jo… musel jsem ho strašně dlouho přemlouvat a zabralo až to, když jsem mu řekl, že ta kamarádka má strašně ráda osamělé poštovní doručovatele a hned jak dotančí, tak se něj vrhne a…“

„Co, a?“ Intelekt se vrátil původním majitelům.

„Cyrile, některý věci ti snad nemusím vysvětlovat, nemyslíš?“

„Ale když mě by to …“

„Prostě ne. Zapomeneme na to, jo? Budeme dělat, že se nic nestalo a nebudeme se o tom už bavit.“

„Myslíš něco podobnýho, jako když jsem chtěl bejt včera permoník a ten strašně velkej chlap se málem usmál k smrti?“

„To nebylo málem, Cyrile. On se skutečně usmál k smrti. Ano, něco takového.“

„Nebo jak jsem se vloni převlíknul za sestru Broskvovou a museli evakuovat celý internát?“

„Ano Cyrile a už o tom skutečně nebudeme mluvit, ano?“

„Ještě jsem si vzpomněl na princeznu Jasněnku, ta se mi fakt povedla.“

„Cyrile, nech toho. Chudák švec. Mohl doletět poměrně daleko, kdybys na něj nedělal ty obličeje!“

„Já vím, Vildo. Jsi kamarád, já si toho vážím.“

„To jsem rád Cyrile. Co bys říkal tomu, kdybychom zašli ke Stařence na žejdlík Fialovýho poháněče?“

„No jasně Vildo, ty máš vždycky skvělý nápady!“

Jasně, pomyslel si Vilém, skvělý nápady a nejlepšího kamaráda multivestita.

 

moricvil

 


přidat komentář

kniha týdne

zvonar_dejiny

kalendář

«březen 2012»
PÚSČPSN
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 

dívka týdne

divka_tydne_298

komentáře

  • Milan Šedivý { Kdeže novou sbírku, je-li řeč o příležitostném výběru dříve převážně již všude možně publikovaných básní!... } – 05. 05. 22:47
  • šáš { Přiznám se, že tuhle knížku se mi k maturitě nepovedlo zdolat ani napodruhé. Nakonec to... } – 15. 04. 20:21
  • Petr Kersch { Doktor Václav Franc a časopis Čaj jsou dnes literárními pojmy, které si skutečně zaslouží pozornost... } – 03. 04. 20:09
  • Ivo Fencl { Jsou i další doyeni od K, ne asi tak dobří, ale vyššího už věku: Klíma... } – 31. 03. 19:46

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody