literární západ

Hokynářský krámek obchodníka Štrůdlíka se krčil mezi skladem firmy Kefír & dcery a skladem firmy Gerhard & synové. Štrůdlíkova rodina ho vlastnila již několik generací a za tu dobu mu udělala natolik dobré jméno, že se stal vyhledávaným místem všech obyvatel Mořičvílu, kteří se pokoušeli podomácku provozovat nějaké to řemeslo. ^[1] V policích jste mohli najít vše od nejmenšího hřebíku, přes hoblíky, pily a šroubováky až po stavebnici mlýnského kola. Celý krámek i přes to působil domáckým prostředím, protože hokynář Štrůdlík udržoval zboží v policích a na regálech v takovém rozložení, že působilo dojmem velké neuspořádanosti a neurčitého stáří. Sem tam ozdobil police nějakou pavučinou nebo posypal prachem. Zákazníci se k němu rádi vraceli, protože se mohli dosytosti přehrabovat v nářadí, které vypadalo, jako když patřilo nějakému neznámému starému mistrovi a od Štrůdlíka dostali hrnek kafe a jedno velké naslouchající ucho.

Toho rána Štrůdlík jako obvykle vytáhnul dveřní roletu, pověsil na háček pod výlohou cedulku OTEVŘENO a šel rozhodit vystavené zboží, protože zákazníci měli vždy tendenci ho po prohlédnutí do polic rovnat.

„Dobrý den,“ uslyšel skřehotavý hlas, který ho poněkud překvapil, protože nejen že neviděl do obchodu nikoho vcházet, ale ani teď neviděl, že by uvnitř někdo vůbec byl.

„Myslíš, že bych měl víc zakřičet, Vildo?“

„To už jsme si snad vysvětlili, Cyrile!“

„Dobře. Ale jinak si mě nevšimne!“

„Zkus vyskočit na pult.“

Štrůdlík byl zmatený. Slyšel sice dva hlasy, ale neviděl nikoho, komu by patřily.

„Je tu někdo?“ zeptal se pro jistotu.

„Samozřejmě, že je tu někdo, myslíte si, že vás zdravila pokladna?“

„Pro-promiňte, ale nějak vás nemohu nalézt,“ koktal Štrůdlík.

„Za pultem.“

Štrůdlík se nahnul přes pult a spatřil malého, neuvěřitelně chlupatého tvora s hlásnou troubou.

„Aha, tady jste. A na co máte tu hlásnou troubu?“

„Vy to vážně chcete vědět?“

„Já tě varuji, Cyrile!“

„Teď!!! Slyšel jsem ještě jeden hlas!“ vykřikl Štrůdlík.

„Myslíte mě?“ ozvalo se mu u ucha.

Štrůdlík polekaně odskočil.

„Kdo jste?“

„Vilém Tříska, duch ve výslužbě. Víte na denním světle nejsem vidět a lidi to trochu mate.“

„Aha, duch,“ ve Štrůdlíkovi převládnul obchodník Štrůdlík nad vystrašeným Štrůdlíkem, „a co byste si vy dva přáli.“

„Kladivo. To největší které máte.“

„Kladivo?“

„Ano, kladivo, je na tom něco divného?“

„Nepraštíte mě s ním a neseberete mně všechny peníze?“

„V žádném případě. Už jste viděl nějaké strašidlo, které potřebuje peníze?“ zasmál se Vilém.

„No, abych řekl pravdu, slyšel jsem, že v lesích pod Vrcholama je hejkal, a ten je na peníze jak blázen,“ řekl Štrůdlík a nahmatal pod pultem topůrko od sekery.

„To je sprostá pomluva,“ ozvalo se zpod pultu, „praprapradědeček možná někdy, jednou někomu sebral nějaký ty peníze, ale to bylo jenom jednou a ještě byl opilej. Nevíte, k čemu by asi tak hejkalovi byly peníze?“

Štrůdlík pustil topůrko.

„Navíc, proč bychom vás mlátili? Jeden nikdy neví, kdy od vás bude zase něco potřebovat,“ zašustil hlasem Vilém.

„A víte, že na tom co říkáte, přece jenom něco je? Proč byste mě mlátili, že jo? Třeba si zase někdy vzpomenete, že potřebujete třeba klíh, nebo pilku a kam si pro ni zajdete?“

„Já nevím?“ připustil Vilém.

„Přece do Mořičvílu ke Štrůdlíkovi!“

„Samozřejmě.“

„A peníze? Na co by vám byly peníze, přece vám nebudou lidi platit za to, že je strašíte.“

„To je právě vono, Vildo. Dědečkovi tenkrát ten člověk zaplatil, aby toho strašení nechal.“

„Ticho Cyrile.“

„Jistě, to je bystrá úvaha. Mohl byste nám tedy podat to kladivo?“

„Ale s radostí,“ smál se křečovitě Štrůdlík a vytáhl ze zásuvky ve stole kladivo typu turbo, „tady to je pánové.“

„Jste velice laskav. Cyrile?“

„Musí to bejt, Vildo?“

„Musí a nepokoušej se škemrat!!!“

„No tak dobře,“ Cyril zvednul jednou ze svých tlap obrovské kladivo, druhou položil na pult svoji hlásnou troubu a mocně udeřil.

„–“

„To jsem fakt nechtěl,“ řekl omluvně Cyril nad pultem, který se rozpadl na několik menších kousků.

„Vypadal staře, možná nám ještě jednou poděkuje za záminku, proč koupit nový,“ ozval se šustivý hlas.

„Že vypadal staře??? Víte co to dalo práce, aby vypadal staře? Vyvrtat tam všechny ty díry a poškrabat ho?“

„Děkujeme za to kladivo.“ položil Cyril nástroj na zbytky pultu.

„Cože?“

„Doporučíme vás všem našim přátelům. Třeba Konrád bude mile překvapen, až mu povíme, na jak ochotného obchodníka jsme tady narazili. Víte, on je drak a potřeboval by trochu doladit plamen v tlamě,“ zašustil Vilém.

„Jak?“

„No, nic. Všechno jednou končí, i my musíme jít, tady Cyril slíbil stařence Vyprášilové, že jí večer naštípá dřevo a je to kus cesty.“

„Proč?“

„Na shledanou pane Štrůdlíku, rádi jsme vás poznali.“

„TAK MOMENT!!!“ vrátil se Štrůdlík na chvíli do příčetného stavu, protože jsou okamžiky, kdy každý obchodník zbystří, byť by byl v bezvědomí. Jedním z takových okamžiků je chvíle, kdy se chystá zákazník odejít bez placení.

„Ano?“

„Dostanu sedm měďáků za kladivo, topůrko je za tolar a kdyby na mě hajnej… ne, počkat, jo, už to mám, sedm měďáků za kladivo a deset zlatých za pult!“

„Chcete po nás peníze?“

„To si pište, že jo. A pěkně na ruku!“

„Ale k čemu by nám byly peníze?“

„Jasně,“ přidal se Cyril, “přece byste nechtěl, aby nám lidi platili za to, že je strašíme!“

„Je mně úplně jedno, kde je vezmete, ale chci je hned teď, nebo zavolám strážníka!“

„Víte, my nemáme žádné peníze. A navíc, to kladivo jsme vám vrátili a Cyril se vám za ten rozbitý pult omluvil.“

„Vrátili? Jak vrátili, tady není žádná půjčovna kladiv! Vidíte venku ceduli, na který je napsaný: Potřebujete něco roztlouct? – přijďte, půjčíme vám nářadí? Nevidíte! A víte proč? Protože tam nikdy taková cedule nebyla!!!“

Do obchodu vstoupil strážník Skořápka.

„Zdravíčko, Štrůdlíku, udělej mi prosím tě jedno kafe a…“

Skořápka spatřil Cyrila nad hromadou třísek.

„Jak se máte, strážníku?“ zeptal se Cyril.

„Proboha vás prosím, jenom zase nekřičte!“ padnul Skořápka na kolena a sepjal ruce.

„To byla nehoda,“ ozval se za ním šustivý hlas, “vážně nás to moc mrzí.“

„Vy jste ten průsvitnej, že jo?“

„POČKAT!“ zakřičel hystericky Štrůdlík,“ co to děláte strážníku? Chci abyste je oba zatknul! Rozbili mně pult, odřeli kladivo a teď chtějí odejít bez placení!“

„Vy jste mu rozbili pult?“

„Víte, Cyril tím kladivem rozklepal tu svoji hlásnou troubu a trochu to přehnal s nápřahem,“ vysvětloval Vilém.

„Takže on už nemá tu strašnou věc, do který křičel?“

„Ne, po té nešťastné události dnes ráno mně musel slíbit, že se jí zbaví.“

„Tak co bude, strážníku? Jste placený i z mých daní, tak je zatkněte nebo si na vás budu stěžovat!“

„Hele, Vildo, ty jsi říkal, že ve městě se křičet nesmí, a tady ten řve jako tur už pěknou dobu!“

„To je něco jiného Cyrile, pan Štrůdlík není ve své kůži a je trochu rozrušený.“

„To bych řek, že jsem rozrušený!“ křičel Štrůdlík, „vandalové! A co s tím dělá městská stráž? Nic, válí se tady po zemi. Ale já to tak nenechám!“

„Poslyšte, Štrůdlíku, zdálo se mi to, nebo jste právě urazil člena městské stráže?“ ozval se strážmistr Skořápka, který se po zjištění, že hlásná trouba už neexistuje dostal rychle zpátky do formy.

„A vážně si tu troubu rozklepal sám?“ zašeptal do místa, kde tušil Viléma.

„Ano. Moc ho to mrzelo,“ přisvědčil šeptem Vilém.

„Cože?“ znejistěl Štrůdlík,“ nic takového jsem neřekl, jenom jsem chtěl, abyste je zatknul!“

„Řekl, že jste vandal, já to moc dobře slyšel,“ řekl Cyril.

„To není pravda!“ bránil se Štrůdlík.

„Ale je,“ nedal se Cyril, „a mával jste při tom nad hlavou topůrkem od sekery. Víte, že je to nebezpečné?“

„Ale? Takže pokus o napadení?“ začal si Skořápka poklepávat obuškem o dlaň ruky.

„Co to tady všichni plácáte? To vy jste mi rozbili pult!“

„A odřeli kladivo,“ doplnil Vilém.

„Správně! Vy mně dlužíte peníze!!!“ Štrůdlík se přiblížil k hranici zdravého rozumu. Z vnitřní strany.

„Podívej se, Štrůdlíku,“ vzal Skořápka hokynáře kolem ramen, „to, jak tady pan Cyril rozklepal tu svoji strašnou troubu, to byl čin pro blaho celého města. Měl bys být rád, že jsi k němu mohl přispět svojí skromnou pomocí, v tomto případě zapůjčením kladiva. A ten rozbitý pult je vlastně taky tvoje vina. Čí bylo to kladivo?“

„Přece jeho!“ blekotal zmatený Štrůdlík.

„Ale vždyť jsi mu ho neprodal. Vrátil ti ho, takže je stále tvoje. Takže se uklidni, udělej si kávu a celou záležitost smeteme ze stolu…“

„Promiňte, strážníku,“ podotknul Vilém, „to nebylo přesné, stůl je na padrť.“

„Děkuji. Zkrátka na celou záležitost zapomeneme, a já tě neobviním z toho, že jsi mě slovně napadl a vyhrožoval mi topůrkem, ano?“

Štrůdlík si zdrceně sedl do trosek svého pultu a sledoval, jak strážník Skořápka a dva podivní zákazníci opouští krám. Jak se vzdalovali, doléhal k němu stále slábnoucí hovor.

„Víte, připadal jste mi divnej, ale vy jste docela fajn chlap, strážníku!“

„To víte, uniforma někdy klame.“

„A nemohli bychom si tykat?“

„Proč ne? Já jsem Bledulín.“

„Bledulín? To je dobrý. Říkej mi Cyrile.“

„Dobře, Cyrile, nezajdeme na skleničku? Stejně mně za chvilku končí služba. Půjdeš taky, Vildo?“

„Jistě, proč ne.“

„Ale stejně jsi s tím Štrůdlíkem zaválel.“

„Přirozená autorita, nic víc.“

Štrůdlík odvrátil tvář a hořce zaštkal.