opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-4
hodiny
0
-5
minuty
-2
-2
sekundy
0
0

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Tesař Jakub Glokvička byl spokojený mladý muž. Měl práci, která ho bavila, znal lidi, kteří ho měli rádi, a venku bylo většinou celkem hezky. Měl i dům, který si sám postavil, a v něm kočku, kterou našel v lese, ale jedna věc mu přece jenom chyběla – Jakub nikdy neměl žádnou dívku. Tedy, ne že by nikdy nebyl s žádnou dívkou, to ne, salon madam Čurbesové pomohl v tomto směru mnoha mladým mužům a Jakub rozhodně mladý byl, ale nikdy neměl žádnou dívku, která by s ním byla ochotná bydlet, vařit mu a čekat na něj, až se vrátí večer domů. Mohl za to Jakubův obličej. Dílem vinou přírody, dílem vinou opilého porodního dědka vypadal Jakub jako středně propečený hroch v majonézové zálivce.

O to větší bylo jeho překvapení, když k němu přistoupila dívka krásná jako prvomájová noc a zeptala se ho, jestli by ji mohl doprovodit přes les. Jakub právě dokončoval krov na domu povozníka Louhala a překvapením pustil provaz, kterým nahoru vytahoval obrovský trám.

„Prosím?“

„Chtěla jsem vědět, jestli bys byl tak laskavý a doprovodil mě přes les ke stařence Vyprášilové,“ opakovala dívka zvonivým hlasem.

„Ale jistě, jenom tady musím něco dodělat,“ souhlasil překvapený Jakub, který byl spíš zvyklý na to, že když se někde objevil, přítomné dívky se dožadovaly doprovodu přítomných chlapců.

„Neboj se, on to ráno někdo dodělá, věř mi,“ usmála se na něj dívka, „jmenuju se Markétka.“

„Jakub,“ začervenal se tesař a uvědomil si, že ačkoliv nikdy předtím neodešel od rozdělané práce, teď mu to nepřišlo ani trochu divné.

„V lese je to strašně strašidelné víš?“ vysvětlila mu Markétka.

„Ani ne, jenom Cyril to někdy přežene s tou svojí troubou, ale většinou je s ním Vilém a ten ho usměrní,“ nesouhlasil s ní Jakub.

„Ty se v lese nebojíš?“

„Ne, čeho bych se měl taky bát. Lidi se většinou bojí mě,“ povzdechl si Jakub.

„A proč?“ zajímalo Markétku.

„Copak ty nevidíš jak vypadám?“

„Právě že vidím. Vidím hodného a ochotného mladíka.“

„A co můj obličej?“

„Jaký obličej?“

„Tobě na něm nepřipadá nic zvláštního?“

„Ale ano, máš moc hezký oči. Je v nich hloubka.“

„Aha,“ vzmohl se na reakci zmatený Jakub.

Dál šli dlouho mlčky. Jakub přemýšlel o tom, jestli je Markétka slepá, pomatená nebo z jiné planety, a Markétka se na něj občas usmála svým zářivým úsměvem. Jakubovi se to celé nějak nezdálo. Tak za prvé – lidé se většinou smáli jemu ne na něj, za druhé, nikdo mu nikdy neřekl, že by na něm bylo něco hezkého, a to si sám uvědomoval, že až na ten nešťastný obličej je chlap jako hora, a hlavně za třetí – žádná dívka se nikdy neodvážila být s ním sama v místnosti, i u madam Čurbesové s ním šly na pokoj vždy alespoň dvě.

„Víš, Markétko, nechci, aby to vypadalo, že jsem nějak moc zvědavý, ale proč ty vlastně jdeš do hostince ke stařence Vyprášilový?“

„Mám tam nějakou práci.“

Jakub chvíli mlčel, ale pak mu to přece jen nedalo:

„Jakou práci?“

„Práci, znáš to, někdy prostě děláš presčas.“

„Jasně, jednou jsem dělal pro pana Gerharta na zahrad… počkej, co je to za práci, když děláš přesčas v noci a navíc ještě v hospodě u stařenky Vyprášilový. Nejsi jedna z těch…,že ne?“

„Ne, nejsem, neboj.“

„Tak co můžeš dělat?“

„Jak kdy, někdy lidem pomáhám, jindy moc ne.“

„A to chodíš takhle často po lesích?“ nechápal stále Jakub.

„Ani ne, ale s tebou jsem se chtěla projít, vždycky jsi se mi líbil.“

Jakub ztuhnul.

„Cože?“

„Říkám, že jsi se mně vždycky líbil,“ opakoval Markétka.

„Já se ale nikomu nelíbím a navíc jsem tě nikdy neviděl.“

„Ale viděl a mockrát.“

„Ale jak to?“

„Pamatuješ třeba, když jsi pomáhal Cyrilovi s Vilémem pochovat v lese toho poustevníka?“

„Samozřejmě, že si to pamatuju, byl to moc fajn stařeček, učil mě číst, když jsem byl ještě prcek. Někdo ho pochovat musel.“

„Vidíš, proto jsi se mně vždycky líbil, záleželo ti na životě, i když nebyl tvůj.“

„Ale tam jsi nemohla být! Nikdo tam nebyl, kromě nás teda. Ani by tam nevydržel, Cyril začal strašně kvílet.“

„Byla jsem tam celou tu dobu, jenom ty jsi mě neviděl.“

„Tomu nerozumím.“

„To já vím. Nebo si vzpomeň na to, jak tě maminka houpala, když jsi byl ještě prcek.“

„To si pamatuju moc dobře, uměla moc hezky vyprávět pohádky.“

„Byla jsem i u toho, když zemřela.“

„Tam bylo tenkrát moc lidí, celá vesnice.“

„A víš, co ti maminka říkala nejčastěji?“

„Abych si nedělal nic z toho, že se mi děti smějou, že až jednou umřu, přijde si pro mě hezká slečna a odvede mě do nebe.“

„Co ti ještě říkala?“

„Že tam se mně nikdo smát nebude a všichni na mě budou hodný…“

„A jak měla vypadat ta hezká slečna, Jakube?“

„No jak, asi, přece jako… Jako ty!!!“

„Vidíš.“

„Já si hned říkal, že tě odněkud znám.“

„Dívám se na tebe už odmalička Jakube a moc jsem se těšila, až se jednou potkáme osobně.“

„Takže já už jsem… a jak?“

„Ten trám. Byl jsi unavený, neudržel bys ho, ani kdybys chtěl.“

„Aha. A co teď?“

„Projdeme se lesem. Můžu tě vzít za ruku?“

„Za ruku?“

„Ano.“

„Víš, pořád si nemůžu zvyknout, kvůli tomu mému obličeji se mě moc lidí zatím nedotklo.“

„Opravdu? Tak se na sebe podívej.“

Markétka podala Jakubovi malé zrcátko. Tvář, která se v něm objevila, byla Jakubova, ale přitom úplně cizí. Měla sice Jakubovy rysy, ale byla… byla krásná.“

„Jak to, to přece nejsem já!“

„Ale jsi. To jaký jsi nemá přece s tvým tělem nic společného.“

Jakub se na sebe nemohl vynadívat.

„Můžeme se tady ještě chvíli zdržet?“

„Proč ne, máme pro sebe celou noc.“

V hostinci „U Zdravé výživy“ stařenky Vyprášilové zatím bylo rušno. Nealkoholické pivo teklo proudem, nože létaly vzduchem a okny pronikal ven bujarý zpěv. „U Zdravé výživy“ nebyl ale obyčejný hostinec. Hlavní odlišnost od těch obyčejných spočívala v tom, že stál uprostřed Temného hvozdu, rozlehlého lesa několik kilometrů od Mořičvílu, a nedala se v něm koupit ani kapka alkoholu, a přesto neměl o hosty nouzi. Majitelka podniku, Stařenka Vyprášilová, totiž disponovala nekonečnými znalostmi z oblasti bylinek a přírody vůbec a alkohol pokládala za přirozeného nepřítele všehomíra. U Zdravé výživy se tedy čepovalo nealkoholické pivo, rozlévalo kozí mléko, paraplíčkem zdobily ovocné koktaily. Přesto si ale jen málokdo mohl stěžovat na jejich chuť, protože stařenka dokázala pomocí neznámých malých rostlinek nahradit jakoukoliv chuť a ještě do zákazníka jaksi mimochodem vpravit s nápojem něco těch vitamínů a minerálů.

Hostinec bylo poctivé stavení z dubových trámů s několika pokoji nahoře v patře a velkým výčepem v přízemí. Nacházeli tu azyl lapkové, zbojníci, muži na útěku, zhrzení milenci, strašidla i cizinci, zkrátka všichni, kteří nestáli o přílišnou pozornost a mnoho otázek. V několika kilometrovém okolí bylo bezpečno, jako nikde na světě, protože stařenka Vyprášilová si osobně došlápla na každého, kdo by chtěl dělat rozruch. A když si stařenka na někoho došlápla, pamatoval si to ještě pěkně dlouho. O stařenčině mládí toho moc známo nebylo, ale jedna věc byla jistá, studovala v jednom z těch klášterů ve skalách ve vrcholech a šel z ní strach.

K barovému pultu se přiklátil dvoumetrový barbar, praštil do něj pěstí a poručil si Skřetí kořalku. Barmanka Klára tekutinu s odporem nalila a jala se leštit jednu z nespočetných sklenic. Z této činnosti ji za chvilku vyrušil zvuk rozbíjeného skla a hlasitý křik:

„Tohle že je kořalka?“ hulákal barbar.

„Ano prosím,“ řekla nenuceně Klára.

„Tohle spíš chutná jako převařenej hadr na podlahu!!!“

„To se zdá jenom vám, pane,“ namítla Klára.

„To je právě ten problém!! Kdyby se to zdálo někomu jinýmu, tak je mně to totiž úplně ukradený, ale zdá se to mně a to je špatný!!!“

„Zkuste to zapít něčím slabším, co třeba kozí mléko?“ doporučila Klára.

„Já ti ukážu kozí mlíko, až ti upadne hlava!!“ řval barbar a vzal do ruky barovou židli, „Koukej mně nalejt pořádnou kořalku!!!“

Barbara trochu zarazilo, že se výraz v Klářině tváři za celou dobu jeho vystoupení ani o trochu nezměnil a že nepřestala leštit sklenici.

„Jsem tady snad pro srandu?!!!“

„Ne, proč pane?“

Zpoza polic s lahvemi se přišoural malý obrýlený mužíček a zatahal barbara za košili.

„Co?“

„To byste neměl dělat,“ řekl mu mužíček.

„Co bych neměl dělat skrčku?“

„Křičet na slečnu Klárku, mohl byste probudit stařenku.“

„Koho že bych mohl probudit? Ha ha ha ha.“

Najednou nastalo hrobové ticho, do kterého bylo slyšet jen přibližující se šouravé kroky. Za okamžik po schodech sešla malá stařenka, která se opírala o hůlku.

„Mě, mladý muži,“ řekla.

„A vy jste kdo?“ zajímal se barbar.

„Vidím, že jste z daleka a ještě to tady neznáte. Já jsem stařenka Vyprášilová a tohle je můj hostinec. Nad dveřmi visí velká cedule U ZDRAVÉ VÝŽIVY, takže předpokládám, že i vám muselo dojít, že alkoholu tady moc nenajdete. Pokud tedy umíte číst, samozřejmě. Kořalka, kterou jste právě vypil a následně vyplivl na podlahu je skutečně skřetí, ale jedná se o speciální druh, který vyrábí jenom pro náš podnik pan Vrzal a který je založen na bázi zkvašeného sýra. Máte ještě nějaké otázky?“

„Děláte si ze mě legraci? Nikdo přece nepije zkvašenej todlecto. Koukejte mně navalit zpátky prachy,“ zahromoval barbar.

„Aha, takže jste mě přece jen zcela správně nepochopil. No, co se dá dělat, zopakuji vám to tedy ještě jednou: nedostanete zpátky žádné peníze, vy naopak zaplatíte zničenou sklenici a pak vytřete podlahu, kbelík je támhle v rohu.“

Za celou dobu stařenčiny řeči se nikdo v místnosti ani nepohnul. Barbar také. Něco tady nehrálo, jenže nemohl přijít na to, co. Všude, kde zatím byl a že byl podle jeho názoru už skoro všude, jeho bububu metoda zabírala, ale tady se ho evidentně nikdo nebál. Nakonec v něm zvítězily přirozené vlastnosti a tak se, ač nerad, rozhodl, že té babě ukáže, zač je toho loket.

Když se probral, ležel před hostincem a bolelo ho celé tělo. Z lokálu už se zase ozývaly typické zvuky noční zábavy. Barbar si ohmatal hlavu, zjistil, že počet souhlasí a pokusil se vstát. Okamžitě si ovšem zase sednul, protože ani nohy ho příliš neposlouchaly. Vtom vrznuly dveře a před hostinec vyšla Klára.

„Stařenka ti posílá vodu na umytí a vzkazuje ti, že kbelík stále čeká v rohu.“

„Ale co… co se stalo?“

„Myslíš hned po tom, co jsi se pokusil dát stařence pěstí do nosu?“

„No, tak nějak.“

„Přesně to pojmenovat neumím, ale mám dojem, že tě stařenka kopla do zátylku, zkroutila ti obě ruce za záda a chvilku ti otloukala hlavu o trám nad krbem. Jo, a taky tě mezitím stihla myslím dát pár facek a říct ti…počkej, jak ono to bylo. Jo, asi takhle… Ty ošklivý, zlobivý barbare, to se dělá, mlátit holky?“

„To že mně řekla?“

„Přibližně.“

„Kolik jí je proboha let?“

„To nikdo neví, ale bude to něco kolem pár století.“

„Cože?“

„No, to dělají ty její lektvary a recepty.“

„A kde se naučila to, no víš, co myslím.“

„Jo prát? Zná nějaký mnichy ve Vrcholech myslím.“

„Aha. No, promiň, víš, to vevnitř.“

„Ale to nic, já jsem zvyklá, on se občas nějakej cizinec najde. Ale máš štěstí, kdyby si stařenka myslela, že se s tebou nedá nic dělat, zmalovala by tě daleko víc a už by tě nezvala zpátky.“

„Zpátky?“

„Ano. Až to vytřeš, mám ti nalít ještě jednu skřetí kořalku. Na účet podniku.“

Někde na půli cesty mezi Markétkou a Jakubem a hostincem stařenky Vyprášilové zatím probíhal zcela zásadní rozhovor dvou nám už známých strašidel:

„Podívej, Cyrile, tak ještě jednou, ale už naposled. Ty jsi hejkal, s tím se nedá nic dělat, nemůžeš být víla Amálka.“

„Ale já bych nosil závoj…“

„Nejde to, Cyrile, smiř se s tím.“

„Ale já to tak nějak cítím. Chtěl bych tančit po louce a vít věnce.“

„To je mně líto, Cyrile. Ale ty jsi hejkal. Maximálně bys mohl být víl, ale s tvojí postavou nevím, nevím.“

„Myslíš, že by to šlo?“

„Aby z tebe byl víl?“

„Ano, prosím, prosím…“

Vilém Tříska si svého kamaráda změřil přísným a zkoumavým pohledem.

„No… kdyby ses oholil, trochu se narovnal…“

„Tak?“

„Tak by si možná mohl, snad, někdo, kdo dost dobře nevidí a má hodně velkou fantazii, třeba taky chvilku myslet, že tady někde mohl v minulosti nějaký ten víl být. Teda možná. Kdyby byla velká mlha.“

„Ty jsi můj nejlepší kamarád, Viléme,“ objal mu Cyril dojatě nohy.

„No, no, jenom žádné citové výlevy. Nejdříve musíme poprosit Stařenku Vyprášilovou, jestli by nám nepůjčila břitvu.“

„Nebo se můžeme vrátit do města do toho krámu. Ten prodavač byl milej, určitě by měl radost, že nás zase vidí.“

„Já bych to moc nepřeháněl,“ zavrtěl hlavou Vilém, „aby to nevzal jako nezdvořilost.“

„A budu moct sbírat kytky?“

„Jistě.“

„A tancovat?“

„Taky.“

„A co hejkat?“

„Tak to asi ne, Cyrile, to asi ne. Buď budeš víl, nebo hejkal.“

„A nešlo by to nějak spojit dohromady?“

„Jako jak?“

„Že bych byl třeba hejvíl.“

Vilém se dlouze zamyslel a pak se začal potutelně usmívat.

„Nakonec, proč ne. Myslím, že to bude vítané zpestření, alespoň nám klienti nezakrní.“

 

moricvil

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
prosinec 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< lis Jan >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • sojka jan { Vladimíre! Ty sice nejmenuješ, ale já tyhle hry na schovávanou absolutně neuznávám. Takže: ten "neumětel",... } – 09. 12. 18:42
  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody