opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
2
hodiny
0
6
minuty
4
8
sekundy
0
5

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Kanceláře Spojených železnic a.s. [1] se nacházely v Kaštanovém domě na Neúměrném náměstí a protože Spojené železnice a.s. patřily k nejstarším a k nejbohatším firmám v Mořičvílu, bylo už na první pohled patrné, komu Kaštanový dům patří. Fasáda byla zdobená množstvím umělecky velmi cenných fresek a štukatur, mezi nimiž bylo možné poznat práce takových mistrů, jako byli například Leopold z Vrcholů, Bazilik Protilehlý, či dokonce mistr Ervín Krybus. Všechna okna měla bohatě vyzdobené rámy, v každém patře od jiného řezbáře (poslední řadu oken zpracoval osobně Peťulín z Levé zvonice), skládaná skla vyrobená v hutích lorda Isztvána v Abu-Babě, dveře sesazovali truhláři z Hornoskalního sedla, a to přímo ze dřeva Umanutého modřínu, střešní tašky vypálili skřeti z Brčálového lomu a kliky a panty vykoval mistr Přehádav z Vranové Lhoty. Celou stavbu pak navrhl profesor Hluboké univerzity ve Vymleté díře, stavitel Jasmín Přesmyčka, autor takových architektonických skvostů, jako například jižního křídla Mořičvílského muzea, budovy Speciální městské stráže, nebo poloviny Překříženého mostu.

V přízemí Kaštanového domu byly kanceláře společnosti, které zajišťovaly příjem zakázek, účetnictví a výplaty pro zaměstnance, první patro zabíralo oddělení údržby tratě, ve druhém bylo ředitelství a v podkroví měl rezidenci ředitel společnosti, lord Petrescu Kašmil.

Rodina lorda Kašmila patřila mezi zakladatele Mořičvílu a její rodová linie se táhla dějinami města jako had. Několikrát v historii dokonce stanul příslušník rodu Kašmilů v čele celého města, ale pokaždé měli Kašmilové svého zástupce v městské radě. Spojené železnice založil sir. Kryštof Kašmil spolu s baronem Laszlem z Abu-Baby a princem Ozswaldem, vládcem Hornoskalního království a to na svou dobu velmi převratným způsobem. Když pečlivě propočítali a naplánovali celý systém železniční dopravy, došli k závěru, že ani jejich nemalé finanční prostředky na tak velký podnik ani zdaleka nestačí a že tedy bude nutné sehnat peníze ještě někde jinde. Oslovili proto nejmajetnější rodiny jak v Mořičvílu, tak i v Abu-Babě (v Hornoskalním království byl jediný bohatý člověk princ Ozswald) a nabídli jim podíly na dosud neexistující společnosti. Většina tehdejší aristokracie s pohrdlivým úsměškem odmítla, ale našlo se i několik prozíravých lidí, kteří do Spojených železnic a.s. vložili nemalé jmění. Za 650 let existence firmy se ukázalo, jak moudré to bylo rozhodnutí. Zatímco v době založení společnosti stál jeden podíl 100 zlatých, v současné době se dal pořídit, pokud by se našel takový blázen, který by jej chtěl prodat, za přibližně tisícinásobek a svoji pořizovací hodnotu vynášel majiteli každých čtrnáct dní. Vlastnit podíly Spojených železnic a.s. bylo prestižní záležitostí a faktem dávaným na obdiv.

Samotný systém Spojených železnic a.s. fungoval na jednoduchém principu nakloněné roviny – koleje začínaly u Datlové stěny vysoko ve Vrcholech a klesaly pozvolna celými Vrcholy do Abu-Baby a odtud do Mořičvílu. Po celé trati bylo množství mostů a tunelů, aby byl zachován optimální spád – některé mosty dosahovaly rekordních výšek, protože bylo při stavbě trati jednodušší zaplatit mistru Přesmyčkovi za odvážný projekt, než údolí obkličovat. Jednou z nejpozoruhodnějších staveb celé trati byl však bezesporu Hliníkový most, tyčící se nad kaňonem řeky Trhavice kousek od vesnice (tedy spíš vysoko nad vesnicí) Vymletá díra. V tomto případě postavil profesor Přesmyčka dílo vskutku kolosální – vždyť se jednalo o stavbu, na kterou se díval každý den z okna Hluboké univerzity. Nosná konstrukce mostu byla natolik složitá převážně díky důmyslnému systému, který v zimě most vyrovnával najust roztažnosti kovů, že musel být jako stavební materiál použitý hliník, aby se vlastní vahou nezbortila. [2]

Na Spojených železnicích a.s. bylo město více či méně závislé, to záleželo na počasí a roční době. Když bylo teplo a příjemně, dopravovalo se zboží z hor do města a zpátky tradičním způsobem, tedy vozem a koňmi a železnici využívaly pouze velké společnosti k přepravě materiálu z hor a zpracovaných výrobků do hor. Když ale napadl sníh, nebo udeřila sucha, využívali služeb společnosti téměř všichni bez výjimky, protože vagony cestovaly za každých okolností přibližně stejnou rychlostí a nebyly závislé na protažených silnicích nebo počtu napajedel po cestě. V zimním období zařazovala společnost na začátek soupravy celokovový vagón, ve které udržovali dva zaměstnanci stále oheň, takže se celá souprava případnými závějemi hravě protála [3] a mohla okamžitě pokračovat v cestě.

Návrat prázdných vagónů zpět do hor zajišťovali koně [4], kteří se cestou dolů vezli na plošině posledního vagónu a vesele řehtali, neboť jízda se jim nesmírně líbila, takže lidé už z dálky věděli, že se blíží vlak. Z větších stanic se oddělovaly koleje do odlehlejších údolí, kde byly lomy a doly, aby se pak obloukem vrátily tunelem na hlavní trať.

Po lesní cestě drkotal kočár Speciální městské stráže. Kočí Kryštof se snažil nespěchat, i když mu velitel Mataharis několikrát do měsíce kladl na srdce, že rychlost jsou peníze. Kryštof o tom věděl svoje – peníze jsou peníze a zlomené žebro je zlomené žebro. Když přejížděli kamenný most přes Trhavici, nadskočil kočár na výmolu tak prudce, že všichni čtyři pasažéři se uhodili o strop kabiny.

„Skoro bych řekl, že při našem tempu se něco takového stát nemůže,“ podotknul doktor Quvido.

„Nezapomeňte doktore, že Kryštof většinou plní úkoly spíš sledovacího typu. Například minulý týden jsme ho nasadili na sledování podezřelého povozu s hlávkovým zelím. Kryštof se za ním dokázal loudat městem celé hodiny a nebýt podezřelý,“ opravil doktora Quvida Stuart.

„To by mě tedy zajímalo, jak se dokáže vyhnout podezření kočár, který jede sotva pětkou a zastavuje u každého krámku,“ mrmlal doktor Quvido.

„Ta akce měla náhodou překvapivé výsledky,“ řekl opovržlivě Mataharis.

„Ale, skutečně? Že by náš zelinář pašoval čabajky?“

„Váš sarkasmus není ani trochu na místě, doktore. Zelinář nepašoval nic, ale když Kryštof na jedné křižovatce špatně zahnul, přistihl Podmostní gang Křiváka Lopéra, jak se snaží rozebrat Překapávací fontánu.“

„Na co může někdo potřebovat tunu železa?“ nechápal doktor.

„Promiňte pane, ale to nebylo zcela přesné. Překapávací fontána má železné pouze oko na soše sestry Broskvové a překapávací ventil, jinak je převážně z hliníku,“ opět poopravil doktora Quvida Stuart.

Velitel Mataharis se odmlčel a podíval se z okna na do soumraku ubíhající krajinu.

„Vaše znalosti jsou skutečně neobyčejně hluboké, Stuarte,“ řekl potom s tváří stále odvrácenou.

„Děkuji pane. Mořičvílský vodovodní systém je můj koníček,“ mírně se uklonil Stuart.

„Váš předchůdce Sedrik byl kolikrát rád, když našel východ z budovy, a když se jednou za rok podařilo zařadit listiny do archivu správně, pořádali jsme oslavu,“ usmál se Mataharis.

„To je jistě velmi smutné, pane,“ podotknul Stuart.

„To ano. Tady doktor by vám mohl vyprávět, bral si ho občas dolů do laboratoře a zkoušel na něm nové zbraně. Tedy ne že by do něj střílel, samozřejmě. Prostě mu dotyčnou zbraň dal do ruky a čekal co se stane.“

„Nebylo to příliš riskantní, pane?“ objevil se ve Stuartově tváři starostlivý výraz.

„To tedy sakra bylo,“ ozval se doktor Quvido, „ale hlavně pro mě. Když jsem mu dal do ruky kuši upravenou pro extrémní dostřely, pažbou si vyrazil zuby, tětivou se švihl do oka a vystřelený šíp rozbil vitrínu s Loštickým zrajícím.“

„Na to si živě vzpomínám,“ přivřel oči spokojeně Mataharis, „byla to nádherná evakuace.“

„Když dovolíte, pane, stále jsem nemohl přijít ta to, proč mají vaše výrobky polstrované pažby,“ řekl s pochopením Stuart.

„Tak teď už to víte. Díky Sedrikovi máme uživatelsky nejbezpečnější vybavení ze všech speciálních městských stráží. Stačilo mu dát něco do ruky a on to neomylně použil tím nejpitomějším způsobem. To se to pak dělaly vychytávky, jedna radost.“

Někde v lese zatroubil jelen, kočár si dál poskakoval lesní cestou svojí konstantní rychlostí.

„Kde tak asi jsme?“ prohodil nezávazně Mataharis.

„Deset kilometrů od hostince pane,“ řekl okamžitě Stuart.

„Jak to můžete sakra tak přesně vědět, Stuarte?“ nadskočil doktor Quvido, který si zakládal na svých dedukčních schopnostech a teď byl uveden v existenciální zmatek.

„To je velmi prosté pane. Všiml jsem si polohy slunce když jsme odjížděli z Mořičvílu a vzhledem k tomu, že cesta je vzdušnou čarou dlouhá okolo 30 kilometrů, a při použití Evrtova porovnávacího pravidla lze odhadnout úhel, o který jsme se během naší cesty pootočili, je to potom už jednoduché dopočítat, pokud berete v úvahu převýšení a rychlost kočáru.“

„Dobrá, pochopil jsem,“ mávnul znechuceně doktor Quvido rukou a začal rychle provádět výpočty do svého zápisníku.

„To byl žert pane,“ řekl po pěti minutách s kamennou tváří Stuart, když se doktor stále nedobíral výsledku.

„Prosím?“

„Ve skutečnosti jsme minuli ukazatel, kde to bylo napsané.“

Doktor odložil kapesní počítadlo na protější stěnu kočáru tak prudce, až se utrhly kuličky z horního patra a chytil se za hlavu.

„Poslyšte, Blonde, co vy si tam celou tu dobu čtete?“ zeptal se rychle Mataharis, aby zaplašil vznikající dusnou atmosféru v kočáře.

„Metalurgii lehkých kovů, pane,“ odvětil Blond, aniž by zvedl od knihy oči.

„A ten druhý svazek?“ nedal se odbýt Mataharis.

„Kapesního průvodce po architektonických skvostech středních Vrcholů.“

„Aha. Má to nějakou spojitost?“ dotazoval se dál přívětivě Mataharis.

„Mám jistou teorii, pane.“

„Dobrá, předpokládám, že mně k tomu nic víc neřeknete.“

„Ne.“

„Jistě. Víte o tom, že jsem váš nadřízený?“

„Ano.“

„Potom je nejspíš všechno v pořádku,“ pokýval hlavou Mataharis. Mnoho lidí přemýšlelo o tom, jak dokáže řídit tak složitou organizaci, jako je Speciální městská stráž, a zachovat si při tom zdravý rozum. Mataharis to věděl naprosto přesně – bylo to v umění vycházet s lidmi. Člověk je nesměl řídit, musel s nimi jednoduše vycházet. Například doktorovi Quvidovi stačilo tolerovat jeho drobné úchylky a byl to společník k pohledání. Třeba ti jeho pavouci. Doktorovou velkou vášní bylo sbírání těch nejjedovatějších druhů tarantulí a podobných příšerností. To samo o sobě ani tak nevadilo, kdyby je přechovával pěkně v bezpečí své laboratoře, ale doktor vám každou chvíli přinesl jednu z těch potvor ukázat a chtěl po vás, abyste si ji pohladili. U Stuarta si člověk zase musel zvyknout na to, že než jste stačili nějaký příkaz vyslovit, Stuart už ho s předstihem několika minut až dní vykonal. Mataharis nikdy nepřišel na to, jak to dělá. Blonda pro změnu zachvacovaly stavy, kdy na několik dní zmizel, a když se vrátil, přivedl vám spoutaného nějakého dlouho hledaného padoucha. Tvrdošíjně odmítal spolupracovat s jinými agenty, a když chtěl Mataharis náhodou opravdu nutně vědět, jak pokračuje pátrání, musel to z Blonda páčit těmi nejtvrdšími prostředky. Navíc měl přibližně jednou za měsíc pocit, že mu na hlavě zahlédl prosvítat zrzavé vlasy, ale to se mu nejspíš vždy jenom zdálo.

V tom okamžiku byl Mataharis ze svých myšlenek vytrhnutý prudkým zabržděním kočáru, pakliže tak lze nazvat děj, při němž vůz jedoucí rychlostí pěti kilometrů v hodině přejde do klidového stavu.

„Přepadení!“ ozval se z kozlíku Kryštof.

„Prosím?“ vyklonil Mataharis hlavu z okna.

„Ten člověk uprostřed cesty říká, že je to přepadení, pane.“

„A nemůže to být jenom nějaký nepovedený žert, Kryštofe?“

„Nezdá se mi, pane. Má v jedné ruce velký meč a v druhé nabitou kuši.“

„No, co se dá dělat, budeme muset vystoupit…,“ začal se zvedat Mataharis.

„Tak to teda ne!“ ozvalo se mu těsně u ucha,“ žádný takový, to už známe. Pak vás budu honit po lese. Já už taky nejsem nejmladší, víme?“

Vedle kočáru stál středně velký člověk s maskou přes obličej a mířil Mataharisovi doprostřed čela. Trochu ho znervózňoval ale fakt, že na Mataharise to nemělo ani nemenší účinek a jak se zdálo, ani nikdo z ostatních cestujících si ho příliš nevšímal. Jeden si četl, jako by se nechumelilo, druhý se tvářil neutrálně až kamenně a třetí spravoval kuličkové počítadlo.

„No tak, co bude?“ zahřměl děsivým hlasem.

„Prosím? Co byste si přesně přál?“ zeptal se ho Mataharis se stále stejným přívětivým úsměvem.

„To je snad každýmu jasný, kruci. Peníze sem, a rychle.“

„Dovolíš, Ramone?“ zvednul se ze své sedačky doktor Quvido a přesunul se přes Mataharise k okénku s banditou.

„Ale jistě doktore, jistě,“ uvolnil mu Mataharis ochotně své místo.

„Kam přesně máte na mysli, příteli?“ zeptal se doktor bandity mile.

„Teď něco uvidíte!“ zašeptal Mataharis k Blondovi, který poprvé během celé jízdy odložil knihu a v obličeji se mu objevil náznak zájmu.

„Kam mám na mysli? No přece sem, ke mně!“ byl zmatený lupič.

„To právě vůbec není jednoznačné, víte? Pokud myslíte sebe jako osobnost, měl byste nám blíže specifikovat číslo vašeho účtu a kód bankovního domu, ale pokud myslíte sebe jako fyzickou osobu, bylo by vhodné zase upřesnit kam, například do klobouku nebo tak podobně. Přece po vás ty peníze nebudeme jen tak náhodně házet.“

„No… tak třeba do toho klobouku, ale rychle, co kdyby zase někdo jel kolem, já nemám jenom vás!“

„Jistě, jistě, a dáte nám stvrzenku?“ nedal se znervóznit doktor Quivido.

„Vidíte, já vám to říkal, už se začíná rozehřívat“ tetelil se nadšením Mataharis a šťouchal spiklenecky do Blonda.

„Stvrzenku?“

„Samozřejmě, copak vy nevíte, že uloupená hotovost je položka odečitatelná z daní?“

„Ne. A jak to vlastně myslíte, ty daně?“ vypadl lupič již definitivně z konceptu.

„Milý příteli,“ pravil doktor Quvido, vystoupil z kočáru a vzal konsternovaného banditu otcovsky kolem ramen,“ pokud doložím ve svém bankovním domě, že jsem byl řádně okraden, banka mi peníze vrátí jako plnění pojistné události a jelikož tak učiním až po skončení fiskálního roku, můžu si tu samou částku ještě jednou odečíst z daní, takže mě bude ještě jednou vyplacena s přeplatkem za nájem.“

„Za nájem?“

„Ano, jsem přeci státní zaměstnanec,“ ujistil ho doktor Quvido.

„To jde?“

„Samozřejmě milý příteli, stačí se jen trochu orientovat v účetních vyhláškách.“

„Aha. Počkejte chvilku, jestli tomu dobře rozumím, tak když já tady někoho okradu, tak on si v klidu dojede do města a v bance mu dají dvakrát tolik peněz?“ zamyslel se lupič.

„No, je to trochu kostrbaté, ale v zásadě se dá s vaším tvrzením souhlasit,“ rozzářil se doktor Quivido s nadšením člověka, který našel konečně spřízněnou duši, která mu rozumí.

„To je teda něco, já se tady dřu, vstávám už v půl šestý, aby mně neutekl žádnej kupec a ty potvory bohatý na mně stejně ještě vydělávaj. Já se na to taky ale můžu klidně vybodnout a budou mít po ptákách.“

„Velmi správná myšlenka,“ přitakával doktor Quvido, „to přece nejde, aby vy jste byl neustále jednou nohou ve vězení a někdo jiný si na tom zcela legálně mastil kapsu.“

„Správně, nevěděl byste náhodou o nějaké takové bance, taky bych se nechal pojistit.“

„Shodou okolností jsem zaměstnancem jedné takové banky.“

„To je ale náhoda!“ zvolal radostně lupič, „A myslíte, že byste mě mohl pojistit?“

„Popravdě řečeno, vy jako lupič máte poměrně rizikové povolání, nevím, nevím,“ zamyšleně si mnul bradu doktor Quivido.

„Ale vždyť já jsem s tím před chvílí skončil!“ bránil se lupič.

„A co zázemí, máte? Nějakou nemovitost nebo jinou věc trvalé hodnoty?“

„Tak to bohužel nemám. Jenom dvě truhly drobností, převážně od klientů.“

„Od klientů?“ pohoršil se doktor Quivido.

„Od bývalých klientů, samozřejmě,“ opravil se lupič rychle.

„No, možná by se s tím dalo něco dělat, ale budu nucen vyžadovat vyšší vstupní vklad, než bývá zvykem,“ tvářil se doktor Quvido neoblomně.

Mezitím uvnitř kočáru probíhala bouřlivá diskuse.

„Promiňte pane,“ naklonil se Stuart k Mataharisovi, „ale nemohl jsem si nevšimnout změny v doktorově chování.“

„To je jen záblesk doktorovy minulosti,“ vysvětlil Mataharis.

„Upřímně řečeno, pane, bylo logické toho muže prostě zatknout.“

„To by jistě bylo, Stuarte, ale zatčení by bylo pro toho banditu spíše dobrým skutkem v porovnání s tím, co mu nasadí do hlavy doktor.“

„Promiňte, pane,“ promluvil Blond, „ale mohl byste se o doktorově minulosti rozhovořit poněkud šířeji? Když se nad tím zamyslím, vlastně o něm do dnes nic nevíme, že Stuarte?“

„Téměř nic, pane Blonde. Musíme vynechat doktorovu zálibu v jedovatých pavoucích, sbírku obousměrných tomahavků a četbu katalogů madam Čurbesové,“ namítl Stuart.

„S tím souhlasím, ovšem katalog madam Čurbesové bych do toho netahal, ten nečte jen doktor,“ ušklíbl se James.

„Narážíte tím na něco, Blonde?“ zeptal se se zlověstným úsměvem Mataharis.

„To bych si nikdy nedovolil, pane.“

„To máte také štěstí. Nicméně o doktorovi se téměř neví, že když byl ještě mladík, nebyl to ani zdaleka ten doktor, jakého ho známe dnes. Potloukal se po obou stranách vrcholů a živil se neuvěřitelně složitými podvody.“

„To bych do něj nikdy neřekl, pane,“ kroutil nevěřícně hlavou James Blond.

„Říkáte, že by ty dvě truhly mohly stačit? To jste mě ale skutečně potěšil!“, byl zvenku slyšet nadšený bandita.

„I když, možná bych měl někdy své názory trochu přehodnotit,“ dodal plynule James.

„No. Rád bych pokračoval, pane Blonde.“

„Jistě, promiňte.“

„Podařily se mu takové kousky, že se o nich dnešním podvodníkům ani nezdá. Do služeb SMS vstoupil koneckonců kuriózním způsobem sobě vlastním. Můj předchůdce, velitel Austin se jednou po práci ještě vrátil do budovy SMS pro zapomenutou dýmku a přistihl doktora, jak právě uzavírá prodejní smlouvu na budovu s AbuBabským velvyslancem.“

„Skutečně? Jak se mu to podařilo?“

„Prohlásil se za Mořičvílského velvyslance v Mořičvílu, který se rozhodl změnit sídlo ambasády a to staré prodává. Kupodivu, AbuBabanovi na tom nebylo nic podezřelého.“

„Když mně pomůžete, můžeme pro ně dojít třeba hned!“ nešetřil venku entuziasmem bandita.

„Když si doktor odseděl deset měsíců, prošel přijímacími testy a nastoupil u nás jako výzkumný pracovník.“

„Co ho k tomu vedlo, pane? Dalo by se předpokládat, že se Mořičvílu bude zdaleka vyhýbat.“

„Když prováděl AbuBabana budovou, narazil v knihovně právě na archiv katalogů madam Čurbesové. Jak bych to nejlépe… velitel Austin se snažil sledovat madam Čurbesovou velmi bedlivě, protože byl posedlý myšlenkou, že jde o tajnou AbuBabskou agentku. Z toho důvodu jsou dodnes v naší knihovně všechny výtisky včetně výročního speciálu se sestrou Broskvovou.“

„Se sestrou Broskvovou? V kterém oddělení, pane?“ zeptali se najednou Blond i Stuart.

„Ptám se čistě ze studijních důvodů,“ dodal Blond.

„Říkal jsem si, že by chtěla knihovna znovu zkatalogizovat,“ doplnil Stuart.

„No jistě, chápu, vaše pohnutky jsou, předpokládám, vedeny stejnou silou, jaká mě žene do sbírání neobvyklých formátů.“

„Jistě, jak jinak, skutečně všechny výtisky?“ ujišťoval se Blond.

„Ano, všechny. Co kdybychom se například příští čtvrtek setkali, dejme tomu v sedm večer v knihovně, oddělení 57/563b a trochu si o svých koníčcích pohovořili?“ navrhl Mataharis.

„To by bylo skvělé, pane,“ souhlasil Stuart s kamennou tváří.

„Podařilo se mně zabavit pašerácké bandě z vrcholů nějaký bourbon, myslím že bychom ho mohli trochu prozkoumat, jestli se nejedná o falsifikát,“ navrhnul Blond.

„Tomu říkám nápad!“ souhlasil Mataharis, „Doktor Quvido má myslím někde dole ještě schovány Gerhardovy doutníky po dědečkovi, ty by stály také za prozkoumání, nemyslíte? Padělatelé dnes dokáží neuvěřitelné věci, je třeba být neustále ve střehu.“

Kočár se zhoupnul a současně se ozvala dvě těžká zadunění, jak někdo dozadu nakládal dvojici těžkých truhel. Za malý okamžik se do kabiny kočáru nasoukal doktor Quvido a kočár se rozjel.

„Doufám doktore, že to zlato dáte na účet SMS.“

„Samozřejmě,“ zatvářil se doktor dotčeně, „nejsem přece žádný podvodník!“

„To přece nikdo netvrdí, já jen tak, pro jistotu,“ usmál se potutelně Matahars a mrknul na Blonda se Stuartem.

„Tak to je něco jiného,“ řekl smířlivě doktor.

„Mimochodem, doktore, co děláte ve čtvrtek přibližně v sedm večer?“

„Oddělení 57/563b, přezkoušení doutníků?“ ožil doktor.

„Tak nějak, řekl jsem našim mladším kolegům, aby přišli také, už jsou u SMS myslím dostatečně dlouho.“

„Jistě,“ souhlasil doktor, „sám už jsem uvažoval o tom, že jim to navrhnu, tady Blond má myslím ještě nějaký bourbon z toho zátahu na pašeráky z Vrcholů.“

„Takže ve čtvrtek v sedm a nebudeme o tom už mluvit, jsme přeci ve službě,“ uzavřel Mataharis.

 

moricvil

 

Poznámky    (↵ zpět na text)

  1. a synové
  2. Hliník byl jako silně nedostatkový kov dovezen až z dalekého Ria Pabla za velkou spoustu peněz, ale jak tvrdil autor projektu, stále bylo lepší zaplatit jednorázově majlant, než stavět každý rok nový most.
  3. Opak děje, při kterém se něco někam propálí.
  4. Koně pro Spojené železnice a.s. byli speciálně šlechtěni v Abu-Babě a než byli zařazeni do služby, prošli opravdu náročným výcvikem. Tak především jim byly přikovány speciální protiskluzové podkovy se zpětnými háčky, takzvané Mačkovky. Dále byl každý kůň vycvičen, aby dokázal rozeznat jednotlivé polohy semaforů, rozmístěných podél trati, to pro případ, že by koňofíra za jízdy usnul. V neposlední řadě také musela vybraná zvířata splňovat velmi silné nároky na schopnost tahu, odtud slovní spojení Silný jako kůň.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
prosinec 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< lis Jan >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody