literární západ

Ti, kdo někdy obrátili svou mysl ke knize, kterou bychom mohli do češtiny přetlumočit jako Mé zápasy, běžně se jí však říká poněmecku Mein Kampf, si dozajista povšimli, že ta druhá část je nějaká jinačí, ne-li přímo jinačejší. A moudré hlavy si kladly otázku, kdo by mohl být spoluautorem tohoto díla, zda nějaký tibetský mnich nebo jiný pominutý šílenec. Protože něco takového by z Vůdcova pera vzejít nemohlo, to dá rozum. A není-li ještě nějaké jiné pokračování… Nějaké rozuzlení… Desetiletí plynula jedna za druhými, nyní se však konečně ukázalo, kdo za dlouhodobým rokováním učinil definitivní, byť literárněhistoricky nedoložitelnou tečku: plzeňské Antidivadlo. Uvedlo totiž na prknech Dialogu hru, kterou sami antidivadelníci dokonce i napsali a kterou s bohémsky provokativním gustem nazvali: Víno, ženy, kein Kampf!

Ano, kein Kampf! Po Hitlerově prazvláštním spisku je tudíž definitivně veta. Zbývají ženy a víno, namoutě, co však kostky, co však zpěv? Také na to antidivadelníci, páni Sojka, Charvát a ti další, asi mysleli. Nebo to jen postupně domýšleli? Premiéru mají za sebou a druhý březnový pátek hráli svou novou autorskou hru už počtvrté. Po tomto představení se herci a autoři v jedné osobě (čili několika osobách) dušovali publiku, které se opět dostavilo v záviděníhodném počtu, že napočtvrté se jim jejich „dívadlo“, rozuměj antidívadlo nadmíru vydařilo. Možná to říkali i na předchozí repríze, možná to budou říkat i příště, leč nynější březnová repríza by měla pomyslnou slavobránou vstoupit do dějin novodobé plzeňské kultury. Ukázalo se totiž, že Antidivadlo oslavuje narozeniny, v březnu 2012 mu bude či je a bylo už osmnáct, tj. připomíná si a oslavuje osmnáct let své existence. Na starý song Včera mi bylo sedmnáct… už v souboru nikdo neslyší, od zmíněného březnového pátku je jim osmnáct a šmytec!

Na druhé straně na víno opravdu nedošlo. Ani na kapku. Nekoštovalo se ani na jevišti, takže hnidopiští posuzovatelé, kteří během představení netrpělivě čekali, na jaké vínko vínečko dojde, zda na nějaké pohříchu bezostyšně přeceňované a předražené moravské, nebo raději na nějaké skvostné žernosecké či roudnické, neboli na vinné radosti z království českého, o lahodných italských mocích lépe pomlčeti, neskrývali své zklamání. Byli však posléze řádně ukonejšeni kalíšky dobře pálené slivovice: Antidivadlu je osmnáct a tudíž si může trošku tvrdé lihoviny dovolit, koneckonců je nyní plnoleté, dětské nemoci divadelnické jsou zapomenuty, dávná divadelní puberta je také zažehnána, na žádnou antivojnu naši antidivadelníci jít nemusí, neboli je třeba jít dál a věřit, že jednou budou zase dál. Už teď jsou hodně daleko.

z webu AntidivadlaTakže vínko žádné, a co ty slibované ženy? V tomto směru antidivadelníci nezklamali a ženu sobě rovnou na jeviště přivedli, což je hodno zaznamenání, poněvadž jinak se dá povědět, jak mě upozornila poučená básnířka Irena Velichová, že Antidivadlo jako takové představuje typ autorského „mužského generačního divadla“. Jinými slovy řečeno způsob a příklad pánského divadla svého druhu (navštěvovaného fůrou paní a hlavně slečen). Kdysi se volalo: Více sovětských žen na jevišti! Antidivadelnící to aktualizovali: Více žen na jevišti! – a jak už jsme konstatovali, celou jednu tam měli. (Ač v názvu slibovali nejméně dvě, kletě!) Ta však, zvoucí Olga Ženíšková, jim s kuráží vytrhávala trn z paty a kolikrát s tím měla dost lopoty. Byla dobrá, skutečně dobrá, navíc to není vůbec jednoduché, poradit si s antidivadelnickou autorsko-hereckou smečkou na pódiu! Však jí také Ženíšková (rozumně) nevládla, zato svůj party a své party čiperně zvládla. Má v sobě herecký ajfr a určitě by si poradila  jak strávit noc na Karlštejně. A jsme-li u žen, kvitujme s obdivem, že natěšené diváky vždy v hledišti jařil až i rozjařil blažený ryk veleuchechtané profesorky Hádvěozrzky.

A co zmíněné kostky, co zpěv? Nahrazené sloganem Žádné zápasy? O zpěv se poctivě staralo duo David Brabec a Zdeněk Němeček, vydávající se za přelidněné kvarteto. Díky jim bylo během představení zpěvu dostatek a dobře tak. Generační protestsongy mají vždy smysl, jsou přece i křivým zrcadlem nastaveným mladšímu pokolení. Zato ty kostky? Nevím… Snad to možno chápat symbolicky, vždyť vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu, která rozhoduje o našich osudech, a takové tragigroteskní osudovosti bylo v představení přítomno nikoli poskrovnu. Od komediální roviny v úvodním skeči Doktoři se pokročilo k rozpustile truchlivé scéně Dědečkové a smích skrze slzy propukal či mohl propukat rovněž ve všednodenním crazy-horroru Stalingrad. Jelikož u Stalingradu ani vrhání kostek všemi směry nepomáhalo, v tomto výjevu nastával čas pro apokalyptické veselí. Kdoví, zda někdo z antidivadelníků byl na vojně, ale uniformy jim náramně slušely. Možná by u Stalingradu dokonce i přežili. Aby se z nich potom stali Dědečkové a proti chodu času i Doktoři. Řečeno v kostce.

Jak ale sami antidivadelníci svou hru o Kein Kampfu charakterizují? Inu, jako „autorskou trilogii na hraně reality a absurdity“. To balancování na hraně jim vyhovuje, zvláště když mezi realitou a absurditou mají k dispozici dostatečně velký prostor, přinejmenším stejně rozsáhlý jako mezi absurditou a realitou, nemluvě o tom, že realita je absurdní a absurdita je reálná. Na hraně jsouce, nezbylo jim než riskovat nadsázku. Kupříkladu hned v úvodní předscéně, kdy mladičký literární elév se zdá být obětí úchylných či zrůdných, zprvu květnatě promlouvajících, než posléze zvrhle se chovajících pedofilů, z nichž se vyklubou neškodní literární kritici. A zde realita splývá s absurditou do té míry, jakoby se vmžiku celý Dialog proměnil v Diarrhealog: vždyť pět literárních kritiků v řadě vedle sebe, jeden moudřejší než druhý, to je přece osmý div světa! Nebo devátý? Desátý? Nebo vůbec největší antidivadelnický? Jenže: máme vůbec tolik kritiků? Doživořili až do dneška? V českých zemích skoro vyhynuli, zato v Plzni se jim zřejmě daří. Jakož i plžům.

Kdybychom ale chtěli být zlí a sledovali z odstupu cosi jako notový záznam celého nového antidivadelnického představení, pochopitelně bychom kromě tónů vydařených rozpoznali též tóny méně vydařené či nezdařené: (anti)herecká poloha mezi divadelnictvím a antidivadelnictvím bývá veskrze ošemetná, k žádným zápasům mezi tím a tamtím tu nicméně nedochází. Jsme na černohumorném večeru plném pohody, žádné boje a zápasy! A ten, kdo by po vzoru ustrašených plzeňských profesorů celé představení proklimbal a opatrně zvedl hlavu až před posledním výstupem, ani ten by nelitoval, že byl při tom: vždyť závěrečná mumrajová či maškarádní kvazimazurka přátelských i nepřátelských vojáků v rytmu Kalinky je nezapomenutelná. Opravdu není zapomenutelná. Ano, pravdu mají naši Antidivadelníci: konec světa nebude, proto nechť platí – kein Kampf!