literární západ

Kdykoli čteme v Literárním Západu, za jak dlouho už vyjde nové číslo Plže, můžeme se ptát, zda jsme už stihli přečíst to minulé. A to předminulé. A to před-před… Zda zkrátka a dobře držíme jako čtenáři s Plžem krok. A ne-li, zda ho chceme držet, pouze nám k tomu nestačí prachobyčejné dobré úmysly. Ještě že Plž čili Plzeňský literární život se dá číst i na internetu, kdybychom nějaké novější číslo někde vytrousili nebo ho zapůjčili někomu potřebnějšímu, ale ne veskrze svědomitému zájemci.

Takhle to někdy chodí i s týdeníkem Literární noviny. Našinec ho čte, pozorně ho čte, někdy ale dojde k záhadné časové smyčce a několik čísel vám uteče ani nevíte jak. Což o to, někdy je lepší nevědět, resp. také někdy dělat že nevíte, vědět nehodláte a vědět nebudete. Jinými slovy se stalo, že jedno lednové číslo Literárních novin neboli Literárek mi sešlo z očí nečteno, nesešlo mi však z mysli a za nějaký čas se zase k očím vrátilo. A co čert nechtěl, našel se v těchto Literárních novinách materiál jako rána mezi oči. Kdo jiný, než náš plzeňský nebo také staroplzenecký psavec par excellence sem napsal nebo jim poslal svůj Dopis z Plzně. Uf. Není to poprvé, už jednou (nebo už dokonce vícekrát??) adresoval Ivo Fencl do Literárek své rádobyplzeňské výšplechty, čili teď na ně došlo znovu. A jak už to bývá, nevíme, zda se máme smát či plakat nebo nejraději obojí, pouze není jasné, zda se máme současně víc smát nebo víc plakat. Byť jest pravdou, že každý píše, jak umí, a každý blábolí, jak umí.

Právě tak jest pravdou, že sice jde o Dopis z Plzně, tím však není řečeno, že se něco o Plzni dovíte. Nebo tak málo, že můžete o hodnověrnosti názvu právem pochybovat. Kdo má dost trpělivosti, nechť se chopí pinzety a hledá, copak tu Fencl píše o Plzni – a vskutku skoro nic, píše sice opravdu z Plzně, ale nepíše o Plzni, nýbrž o sobě. V souvislosti s několika osobami či situacemi se dostane i na Plzeň, ale vždy pouze prostřednictvím fenclovského všehomíra. Jako že například realizoval pásmo o Paulu Johnsonovi v plzeňské literární kavárně Jabloň a že hodlá Paula propagovat dál. Asi se s tím „Paulem“ bratříčkuje desítky let, zdálo by se a možná ještě víc, ví o něm vše, přinejmenším se chová, jako kdyby Johnsona měl v malíčku. A také bezostyšně kafrá, jinak se to říct nedá. Napíše třeba, že „Paul je bez debaty vůbec nejlepším životopiscem světa a zasloužil by Nobelovy ceny za literaturu i za mír“.

To je věta jak rána pěstí do stolu. Zasloužil, nezasloužil, doposud se Paul Johnson nikdy neocitl ani na tzv. širší kandidátce laureátů Nobelovy ceny, žádná země ho nenavrhovala, a to Johnson chrlí jednu kompilaci za druhou a stejně ho nikdo prozatím neuznal za hodna této výsostné pocty, až nyní Ivo Fencl v Dopisu z Plzně. Budiž, každý máme svého literárního miláčka. Ale stejně: když Fencl něco tvrdí „bez debaty“, což je cosi jako salva ze vzduchovek, jako by k té debatě ostatní vybízel! Takže: jak může Fencl vědět, kdo je dnes „vůbec nejlepší životopisec světa“? Jak to může s takovou arogancí „bez debaty“ tvrdit a ani se nezapýřit? Zná Fencl některé další současné životopisce? Asi zná, alespoň některé, rozumějme, bude znát jen to, co je přeloženo do češtiny. Ivo Fencl nečte soudobé publicistické ani románové životopisy v angličtině, němčině, ruštině, čínštině ani třeba v albánštině, jinak řečeno nemá o tomto žánru sebemenší ánunk (die Ahnung) – a zejména díky tomu může pronášet tak bohorovné nesmysly. Odpusťme mu to, nevědomost prý hříchu nečiní – ale jeho „vůbec nejlepší životopisec“ bývá také označován za „vůbec nejpovrchnějšího životopisce“. Možná především kvůli tomu bude náš Ivo svého Paula na věky věkův propagovat dál!

Kdyby však jen tolik! Pohříchu Fenclovi učarovaly Johnsonovy Bleskové portréty 20. století (o zajímavých lidech, které „Paul“ potkal). Jsou bleskové, čili jednou jsou rozmazané, podruhé zbytečné, koneckonců co chcete o významném člověku povědět v rámci takového či onakého „bleskového portrétu“? Leda nějakou elegantní floskuli, střiženou tak či onak do vtipnosti, někdy však pronášenou tak, aby se dotyčný portrétovaný především dostal do stínu Pana Portrétisty. Tím je v našem případě Ivo Fencl, který oznamuje českému lidu a čtenářům Literárních novin, že sice nesahá Johnsonovi, neboli jeho drahému „Paulovi“, ani po kotníky, ale že také on sepisuje portréty. A hned je zájemcům z Literárek servíruje pod rouškou Dopisu z Plzně (tj. Dopisu o Fenclovi) v několika ukázkách. Přičemž praví pyšně „Hle:“ Nu, hle tedy, co je servírováno:

„1. Josef Hrubý. Přední český (a významný evropský) básník, který bohužel 16. ledna pohřbil svou paní, úžasně milou dámu. Jsme přátelé a těším se na Josefovy paměti. Dopracovává je již dlouho – a budou první podstatnou prózou poety.“ Sic. Takhle v podání Fencla vypadá Bleskový portrét á la Paul Johnson. Nabídněme si další ukázku: „2. Václav Gruber. Další kamarád. Sice má ordinaci, ale jako mnozí lékaři píše. Rád. Jeho žena Alena je zubařkou – a prozradila mi: Mám ráda osamělost vlastní práce. Vaška miluje taky, takže díky ní osamělý není.“ Třetí z bleskových portrétů je věnován Milanu Čechurovi. O něm se u Fencla mj. dočteme, že „je i herec, přičemž jeho ústředním divadlem zůstává zdejší Dialog.“ Že ses nepochlubil, Milane, že sis pořídil ústřední divadlo! Ach, tak tohle jsou Fenclovy či fenclovské tzv. bleskové portréty v prýdopisu z Plzně.

Co k tomu říct? Nejlepší by bylo zadumaně mlčet a takto mlčeti tuze dlouho. Nuže ano a proč ne, Josef Hrubý je opravdu přední český básník a sluší se to opakovat při každé příležitosti, ačkoli v Praze nevydal ke své škodě skoro vůbec nic, jenomže jak může Fencl vědět, že je to rovněž významný evropský tvůrce? Hrubý mu určitě nic takového nenabulíkoval a evropskou poezii Fencl nezná, nečte ji, leda opět něco málo v českých překladech, čili kdyby měl rozproudit diskusi, zda Hrubý je či není stejně významný evropský básník jako namátkou Xingt Marmaersloff, stěží by hledal argumenty pro to či ono! Možná bychom Fencla zaskočili dotazem, jak se dá zjistit či změřit, kdo je významný a kdo ani náhodou. Leč budiž, kdo by si nepřál, aby Josef Hrubý vskutku byl uznán za významného evropského básníka! Leč jediný, kdo o tom nemá páru, jest Ivo Fencl, a pohříchu zvláště z tohoto důvodu to ve svém bleskovém portrétu tak vytahovačně prohlašuje.

Ouvej a achich, co s Fenclem naděláme? Pomoci mu není, musí, halt a holt musí sepisovat jako plzeňský Paul Johnson své bleskové portréty 21. století. Asi by však udělal leckomu radost, kdyby ho nebo je ze svých bleskovostí vynechal. Každý nemá za choť zubařku, každý nemá ústřední divadlo, každý není „vůbec nejlepší“ atp. A především: Nemusíme všichni být jako ti patníci, u nichž je možno učinit bleskové pozastaveníčko.